ECLI:CZ:US:2009:4.US.305.06.1
sp. zn. IV. ÚS 305/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů Ing. T. V. a Ing. M. S., zastoupených Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem se sídlem Komenského 156, Ústí nad Orlicí, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 525/2006-104 ze dne 17. 3. 2006 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 132/2005-72 ze dne 27. 9. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 86/2003 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 10 C 86/2003-51 ze dne 12. 1. 2005 byla Zemědělskému družstvu Orlické Podhůří (dále jen "vedlejší účastnice") uložena povinnost vyklidit nemovitosti, specifikované ve výrocích I. a II. rozsudku, vyklizené je předat stěžovatelům (výrok I. a II.) a zdržet se vstupu na ně (výrok III.). Současně byla vedlejší účastnice zavázána k náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") následně rozsudkem č. j. 19 Co 132/2005-72 ze dne 27. 9. 2005 změnil rozsudek okresního soudu v části, týkající se pozemků ve zjednodušené evidenci - parcely původního pozemkového katastru číslo katastrální 209, 210/1, 211, 213, 216, 217/5, 224/1, 225/1, 226, 625/1 v katastrálním území Říčky u Orlického Podhůří, tak, že žalobu zamítl. Ve zbylém rozsahu pak výroky I., II. a III. rozsudku okresního soudu potvrdil. Krajský soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 525/2006-104 ze dne 17. 3. 2006 bylo dovolání stěžovatelů v části, směřující proti měnícímu výroku rozsudku krajského soudu, zamítnuto a v části, směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení, odmítnuto. Dovolání vedlejší účastnice proti potvrzujícímu výroku rozsudku krajského soudu bylo rovněž odmítnuto.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že vydáním rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 525/2006-104 ze dne 17. 3. 2006 a rozsudku krajského soudu č. j. 19 Co 132/2005-72 ze dne 27. 9. 2005 bylo porušeno ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle nějž má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Stěžovatelé uvedli, že se žalobou domáhali, aby vedlejší účastnice vyklidila pozemky, nacházející se v jejich vlastnictví, neboť nájemní poměr, na jehož základě vedlejší účastnice předmětné nemovitosti užívala, skončil. Krajský soud však žalobu v části, týkající se pozemků evidovaných zjednodušeným způsobem, zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí, jehož vydání se stěžovatelé domáhali, by bylo nevykonatelné. Takový postup dle stěžovatelů neměl oporu v právních předpisech a zakládal nerovnost mezi vlastníky nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí běžným způsobem a vlastníky nemovitostí evidovaných způsobem zjednodušeným. Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že v praxi je možno s nemovitostmi evidovanými zjednodušeným způsobem běžně disponovat, tzn. například je prodat či pronajmout, musí proto být zajištěna i soudní ochrana těchto vztahů před zásahy třetích osob, resp. soudy nemohou s odkazem na způsob vyznačení hranic pozemků v terénu odmítnout tuto ochranu poskytnout, jak se stalo v projednávané věci. Způsob evidence pozemků a jejich vyznačení v terénu představují otázky administrativní a technické povahy, které mohou být řešeny v rámci vykonávacího řízení, ale nemohou být důvodem pro odepření ochrany vlastnického práva. Ostatně i pozemky evidované běžným způsobem mohou být v konkrétním případě v terénu vyznačeny způsobem, který by v rámci vykonávacího řízení vyžadoval další opatření, přesto se u těchto pozemků nalézací soudy otázkou vykonatelnosti rozhodnutí nezabývají. Stěžovatelé dále poukázali na rozsudek krajského soudu č. j. 19 Co 318/2004-73 ze dne 5. 10. 2004 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 853/2005-97, v nichž byl za týchž okolností jako v projednávané věci vysloven zcela opačný právní názor, což dle stěžovatelů svědčilo o oprávněnosti jejich námitek. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 525/2006-104 ze dne 17. 3. 2006 a rozsudek krajského soudu č. j. 19 Co 132/2005-72 ze dne 27. 9. 2005, v částech, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby stěžovatelů, svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 10 C 86/2003 a vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a dále podotkl, že je třeba vycházet z požadavků plynoucích z ustanovení příslušných procesních předpisů a důsledků, které se v závislosti na formulaci petitu, převzatého do výroku rozsudku, projeví při výkonu rozhodnutí. K neúspěchu žalobců ve sporu nevedla chybná aplikace práva ze strany obecných soudů, ale neodpovídající formulace petitu, kterou se stěžovatelé vyklizení pozemků domáhali. Přesvědčení stěžovatelů, že by otázka vymezení hranic pozemků mohla být řešena v rámci vykonávacího řízení, bylo mylné, neboť zákon tak náročné zkoumání v rámci vykonávacího řízení neumožňuje. Nejvyšší soud tedy žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal. Stejně tak i krajský soud setrval na právním názoru vysloveném v napadeném rozsudku, že pozemky evidované zjednodušeným způsobem, tj. neoddělené od sousedních pozemků hranicí zobrazenou v operátech katastru nemovitostí, nelze nechat rozhodnutím soudu vyklidit, neboť takové rozhodnutí by nebylo možno vykonat. Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Na výše uvedená vyjádření reagovali stěžovatelé replikou, v níž konstatovali, že obecné soudy ve svých vyjádřeních a ani v napadených rozhodnutích neuvedly, jakým způsobem by se tedy mohl vlastník pozemků evidovaných zjednodušeným způsobem domáhat ochrany svých práv před zásahy třetích osob. Dle přesvědčení stěžovatelů žádné zákonné ustanovení nestanoví, že by nalézací soud měl zkoumat, jak náročný bude výkon rozhodnutí, a rovněž není ani určena žádná zákonná hranice, jejíž překročení by mělo za následek nemožnost vydat rozhodnutí z důvodu potenciální náročnosti jeho výkonu. I u pozemků evidovaných zjednodušeným způsobem lze hranice vytyčit, aniž by tím došlo ke změně povahy nemovitosti a vlastnických práv k ní. To se ostatně děje na území celé České republiky, kdy příslušné státní orgány vyvíjí činnost za účelem odstranění nedostatků v evidenci nemovitostí. U pozemků evidovaných běžným způsobem soud nezjišťuje, má-li soud uložit jejich vyklizení, jak kvalitně je v terénu jejich hranice vyznačena, a vyskytne-li se v této souvislosti nějaký problém, je nutně ponechán k řešení v rámci vykonávacího řízení.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že obecné soudy odmítly poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatelů k nemovitostem, evidovaným zjednodušeným způsobem, čímž měly porušit čl. 11 odst. 1 Listiny, dle nějž má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit.
V prvé řadě je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1241/2006 ze dne 26. 4. 2007 (dostupný na http://nsoud.cz), z nějž lze dovodit, že i vlastník nemovitostí evidovaných v katastru tzv. zjednodušeným způsobem ve smyslu §29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů, má právo domáhat se jejich vyklizení a následně případně i výkonu takového rozhodnutí. To vše ovšem za předpokladu, že tyto pozemky v žalobě způsobile identifikuje, tzn. doloží, kudy vedou jejich hranice, a způsob určení těchto hranic zahrne do petitu žaloby, aby mohl být převzat do výroku rozhodnutí. V opačném případě by nebylo rozhodnutí možno vykonat. Takto formulovaný právní názor považuje Ústavní soud za plně ústavně konformní s tím, že zvláštní omezení, které je v tomto ohledu na žaloby, týkající se nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem, kladeno, je přiměřené jejich specifické povaze, spočívající v absenci vyznačení jejich hranic v katastru nemovitostí.
V projednávané věci petit žaloby tyto náležitosti nesplňoval, krajský soud tedy nepochybil, jestliže žalobu v části, týkající se nemovitostí evidovaných v katastru zjednodušeným způsobem, zamítl, byť své rozhodnutí odůvodnil jen velmi stručně a, v tom je třeba stěžovatelům přisvědčit, neobjasnil, jakým způsobem měli svůj nárok uplatnit. Ze stejných důvodů nepochybil ani Nejvyšší soud, když dovolání stěžovatelů zamítl.
Odkazovali-li stěžovatelé na rozsudek krajského soudu č. j. 19 Co 318/2004-73 ze dne 5. 10. 2004 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 853/2005-97, Ústavní soud poznamenává, že tato rozhodnutí nejsou pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti relevantní. Jakkoli je nejednotnost soudního rozhodování obecně nežádoucí, je třeba si uvědomit, že Ústavní soud neplní roli sjednocovatele judikatury obecných soudů, a proto nevykazuje-li napadané rozhodnutí samo o sobě znaky protiústavnosti, nemůže je Ústavní soud zrušit, neboť by tak mimo rámec své ústavně stanovené kompetence vnucoval obecným soudům svůj vlastní výklad jiných než ústavních předpisů a osvojoval si tak postavení arbitra uvnitř systému obecného soudnictví, které mu nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu