ECLI:CZ:US:2009:4.US.3149.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3149/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Karviná-Fryšták, Karola Sliwky 621/5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2007 č. j. 34 T 5/2005-3176 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2008 č. j. 1 To 40/2007-3395, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2008, doplněnou podáním ze dne 16. ledna 2009, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy se v jeho věci dostaly do rozporu s principy spravedlivého procesu, plynoucími z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 34 T 5/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v trestním řízení, které bylo mimo stěžovatele vedeno Krajským soudem v Ostravě proti dalším dvěma obviněným, a to L. R. a J. P., rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2007 č. j. 34 T 5/2005-3176 uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §250b odst. 1 a 5 trestního zákona a za tento trestný čin odsouzen podle §250b odst. 5 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále podle §53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Všem třem obviněným byla rovněž uložena povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou zaplatili náhradu škody Československé obchodní bance a. s. (dále jen "poškozená") ve výši 17 180 977 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Bylo též rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných L. R. a J. P. a o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací na základě odvolání všech třech obviněných, státního zástupce a poškozené napadený rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 17. dubna 2008 č. j. 1 To 40/2007-3395 zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl ve vztahu ke stěžovateli tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 5 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, a za to mu uložil trest odnětí svobody ve stejné výměře 7 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, uložil všem třem obviněným povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené stejnou částku ve výši 17 180 977 Kč a rovněž odkázal poškozenou se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na základě dovolání, kterými stěžovatel a J. P. napadli rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. září 2008 č. j. 8 Tdo 1155/2008-3542 dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel v extrémním nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů. Soud dovolací podle názoru stěžovatele nápravu neučinil, byť důvody pro tento stav jsou ryze formalistické. Stěžovatel má za to, že v provedeném trestním řízení nepřistupovaly orgány činné trestním řízení k jeho osobě korektně, nebyla dodržována pravidla trestního řízení, a to jak v oblasti provádění důkazů, tak zejména v oblasti jejich hodnocení a v samotném procesu přijímání právních závěrů ve vztahu k vině i k ukládanému trestu. Stěžovatel na svoji obranu dále uvedl, že od počátku do konce se hájil tím, že pokud dodával poškozené listiny potřebné pro zahájení a úspěšné ukončení řízení o schválení úvěru, pak vystupoval pouze v roli doručovatele, který žádné listiny nevyhotovoval, sám je nijak aktivně neopatřoval, jejich obsah, správnost a právní význam neprověřoval a nenesl tedy odpovědnost za případné následky toho, že listiny jsou co do svého obsahu nepravdivé. Obecné soudy pak pominuly, že na vzniku škody ve výši 36 000 000 Kč se podílel daleko širší okruh osob a že obvinění jsou pouze některými z nich, přičemž stěžovatel neměl sebemenší důvod se domnívat, že zastupuje fiktivní společnost, jak dovodil soud. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 455/05 a III. ÚS 464/99.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování jak výslechem celé řady svědků, tak provedením listinných důkazů a v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, které provedené důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily (str. 107 až 124 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak přiléhavě reagoval na výhrady, které stěžovatel uplatnil ve svém řádném opravném prostředku a ve vztahu k právní kvalifikaci stěžovatele jeho jednání posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 5 trestního zákona, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona (str. 23 až 28 rozsudku soudu odvolacího). K tomu Nejvyšší soud shledal, že námitky stěžovatele uvedené v jeho dovolání jsou v rozporu s tím, jaké skutkové zjištění soudy obou stupňů na základě rozsáhlého dokazování učinily a uzavřel, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vadami, které v rámci svých dovolání obvinění J. P. a stěžovatel vytýkali, přičemž právní kvalifikace ve vztahu ke stěžovateli je použita v souladu se zákonem i skutkovými zjištěními, k nimž soudy obou stupňů na podkladě provedených důkazů došly.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení §250 odst. 1, 5 a §9 odst. 2 trestního zákona jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly ho izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Tyto soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestného činu úvěrového podvodu ve spolupachatelství. Porušení zásady volného hodnocení důkazů nebylo v předmětném trestním řízení shledáno.
K jednotlivým námitkám, stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněným, Ústavní soud uvádí, že jsou toliko opakováním námitek vznesených stěžovatelem v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a to zejména v opravných prostředcích, tj. v odvolání a dovolání. Stěžovatel se pokouší zpochybnit existenci subjektivní stránky a tím podpořit své tvrzení o nevině, přičemž obsahem jeho ústavní stížnosti je polemika týkající se hodnocení jednotlivých ve věci provedených důkazů. Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§125 odst. 1, 134 odst. 2) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné argumentaci obecných soudů opakovat a na tuto odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (srov. Coeme a další proti Belgii, 2000). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. García Ruiz proti Španělsku, 1999). Evropský soud pak ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Novák proti České republice, 2003). Ve světle uvedené judikatury (dostupné na internetových stránkách http://www.echr.coe.int) Ústavní soud uzavírá, že porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantované Listinou a Úmluvou v předmětném trestním řízení nebylo shledáno. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, přičemž soudy na základě závažnosti trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Za této situace nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Vzhledem k výše uvedenému pak považuje Ústavní soud odkazy stěžovatele na jím citovanou judikaturu Ústavního soudu za nepřípadné.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu