ECLI:CZ:US:2009:4.US.3163.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3163/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů L. V. a K. V., zastoupených JUDr. Jiřím Olivou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Jakubská 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 123/2007-180 ze dne 29. září 2008 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 19 C 261/2003-155 ze dne 13. prosince 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2008, doplněným podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 23. ledna 2009, se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 19 C 261/2003-155 ze dne 13. prosince 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl návrh, aby první žalovaný Nový domov, stavební bytové družstvo (dále jen "první žalovaný") byl povinen zaplatit stěžovatelům částku 5.217,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), zamítl návrh, aby první žalovaný a druhý žalovaný Společenství vlastníků Ježkova 1-8 (dále jen "druhý žalovaný") byli povinni zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 860,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 44 Co 123/2007-180 ze dne 29. září 2008 odvolání stěžovatelů proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Rekapitulace odůvodnění uváděných rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházejících není třeba, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy.
Stěžovatelé především obecným soudům vytýkají rozhodnutí o nároku na zaplacení částky 2.625,- Kč proti prvnímu žalovanému podle čl. 41 odst. 2 a odst. 3 stanov prvního žalobce (kde se m.j. stanovuje, že veškeré opravy v bytě související s jeho užíváním a náklady spojené s jeho údržbou hradí nájemce), neboť toto ustanovení má být v rozporu se zákonem a tudíž neplatné. Proti rozhodnutí o nároku na vrácení dlouhodobé překlenovací zálohy ve výši po 1.296,- Kč za r. 1999 a r. 2000 stěžovatelé především namítají, že v momentě, kdy první žalovaný přestal vykonávat správu domu na adrese Ježkova 1-8, Brno, vznikl stěžovatelům nárok na vrácení těchto záloh, a proto měl být stěžovatelům nárok na jejich vrácení přiznán. Stran nároku na vrácení přeplatku z vyúčtování služeb za r. 2003 ve výši 700,- Kč zpochybňují stěžovatelé jeho nepřiznání zejména s ohledem na započtení tohoto přeplatku proti dluhu stěžovatelů vůči prvnímu žalovanému, který však neměl být nijak prokázán.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda byla dodržena lhůta k podání návrhu v délce 60 dnů, která dle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), počíná dnem následujícím po doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo právnímu zástupci stěžovatelů Mgr. Procházkovi, který stěžovatele v řízení před obecnými soudy zastupoval, doručeno dne 16. února 2007. Předmětem řízení před obecnými soudy byly tři nároky uplatněné vůči dvěma žalovaným, přičemž každý z těchto nároků byl postaven na odlišném skutkovém základě. Každý z těchto nároků tak má svůj individuální osud a je třeba na něj třeba takto nahlížet. Nárok, o němž bylo rozhodnuto výrokem II. rozhodnutí soudu prvního stupně, je tzv. bagatelní věcí a v souladu s ust. §202 odst. 2 o.s.ř. proti rozhodnutí o něm není přípustné odvolání. S ohledem na tuto skutečnost je počátek lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o tomto nároku určen dnem doručení rozhodnutí soudu prvního stupně. Lhůta k podání ústavní stížnosti ve vztahu k výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně tak nebyla dodržena, když počala dne 17. února 2007, uplynula dne 17. dubna 2007 a projednávaný návrh byl podán dne 23. prosince 2008.
Ústavní soud následně přezkoumal zbývající výroky v záhlaví citovaných rozhodnutí (dále jen "relevantní část rozhodnutí"), vzal v úvahu k nim se vztahující tvrzení stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů a interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Je třeba zdůraznit, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti pouze opakují námitky uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se však tyto řádně vypořádaly, a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ve své podstatě jsou jejich výhrady pouhou polemikou se závěry obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy relevantní částí rozhodnutí rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se bez jakýchkoli pochyb dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Námitky stěžovatelů uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. S ohledem na to, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatelů, resp. skutečnostmi námitkami dotčenými, se naprosto dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích již obecné soudy, dovolí si Ústavní soud nemaje potřebu cokoli dodávat na odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně stěžovateli uváděných.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zčásti jako podanou po lhůtě stanovené k jejímu podání a zčásti jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Ústavní soud nepřistoupil podle §41 zákona o Ústavním soudu k odstranění vady ústavní stížnosti, když v plné moci advokáta nebyli podepsáni oba stěžovatelé, nýbrž s poznámkou "za manžele Vejkrutovi" pouze stěžovatel K. Vejkruta, neboť na odmítnutí ústavní stížnosti by odstranění vady podpisem plné moci advokáta stěžovatelkou L. Vejkrutovou nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu