ECLI:CZ:US:2009:4.US.324.09.1
sp. zn. IV. ÚS 324/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jana Musila a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, správce konkurzní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci, se sídlem Palackého 133, Frýdek-Místek, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Bohumínská 788/61, Ostrava - Slezská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 269/2008-79 ze dne 25. 11. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Cm 121/2004-68 ze dne 29. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 14 Cm 121/2004-68 ze dne 29. 7. 2008 byla zamítnuta žaloba Ing. A. P., aby soud určil, že má za úpadcem Moravia Banka, a. s., v likvidaci, pohledávku ve výši 1 495 629,91 Kč (výrok I.) a současně byl žalobce zavázán uhradit stěžovateli, správci konkurzní podstaty úpadce, na nákladech řízení částku 6 575 Kč (výrok II.). Proti výroku II. rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením č. j. 9 Cmo 269/2008-79 ze dne 25. 11. 2008 tak, že napadený výrok jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy chybným stanovením výše paušální odměny za zastupování advokátem porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 téhož předpisu. Stěžovatel dovozoval, že žaloba o určení pravosti pohledávky (incidenční žaloba) je ve své podstatě žalobou na plnění, proto měla být paušální odměna za zastupování vypočtena dle §3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 8. 2008 (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), a nikoliv dle §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., jak to učinily obecné soudy. Výše paušální odměny za zastupování měla dle stěžovatele činit 53 900 Kč, zatímco obecné soudy mu přiznaly na nákladech řízení toliko částku 6 200 Kč. Je pravdou, že Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Odo 905/2003 ze dne 23. 10. 2003 judikoval, že se paušální odměna za zastupování advokátem v incidenčních sporech určuje dle §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., nicméně toto jeho rozhodnutí bylo v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné. Stěžovatel rovněž podotkl, že s ohledem na obecnou obtížnost incidenčních sporů nelze odměnu ve výši 6 200 Kč považovat za přiměřenou. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 9 Cmo 269/2008-79 ze dne 25. 11. 2008 a rozsudek krajského soudu č. j. 14 Cm 121/2004-68 ze dne 29. 7. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž podstatu neoprávněného zásahu spatřoval v nesprávné aplikaci ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za nichž by mohla mít nesprávná aplikace právních předpisů obecnými soudy za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod, následovně: první skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud se již v minulosti k otázce výše paušální odměny za zastupování advokátem v incidenčních sporech vyjádřil v usnesení sp. zn. I. ÚS 2582/07 ze dne 10. 11. 2008 a v usnesení sp. zn. II. ÚS 323/09 ze dne 17. 2. 2009 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž konstatoval, že výklad provedený Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 29 Odo 905/2003 ze dne 23. 10. 2003, na nějž v obou případech obecné soudy odkazovaly, nevybočil z mezí ústavnosti. Ani v nyní projednávané věci neměl Ústavní soud důvod se od tohoto právního názoru odchýlit, neboť stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl žádný ústavněprávně relevantní argument, jenž by byl způsobilý správnost výše uvedených závěrů zpochybnit. Jeho argumentace se pohybovala toliko v rovině podústavní, přestože Ústavní soud již v usnesení sp. zn. III. ÚS 341/97 ze dne 26. 2. 1998 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 15, str. 387 a násl.) vyložil, že "výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi - s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo."
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, a to fakticky ve shodném rozsahu jako v řádném opravném prostředku, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu