ECLI:CZ:US:2009:4.US.3292.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3292/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele L. T., zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Pontassievská 918/1, Znojmo, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 57 Ca 39/2007-96 ze dne 12. 10. 2007, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007, rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje č. j. JMK 1455/2003 OLP ze dne 3. 3. 2003 a rozhodnutí Komise k projednávání přestupků obce Šatov ze dne 15. 10. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím Komise k projednávání přestupků obce Šatov ze dne 15. 10. 2002 uznán vinným z přestupku proti majetku dle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), jehož se měl dopustit tím, že dne 10. 6. 2002 v 6.45 hod. v Hatích, v prodejně DUTY FREE SHOP D.L.D, s. r. o., odcizil 1 ks kartonu značky Marlboro v hodnotě 450 Kč. Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 500 Kč a současně byl zavázán uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč. Stěžovatel následně podal odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím č. j. JMK 1455/2003 OLP ze dne 3. 3. 2003 zamítl a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí krajského úřadu napadl stěžovatel žalobou, na jejímž základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 57 Ca 143/2003-49 ze dne 25. 8. 2005 rozhodnutí krajského úřadu i rozhodnutí Komise k projednávání přestupků obce Šatov pro vady řízení zrušil a věc vrátil k novému projednání. Tento rozsudek byl na základě kasační stížnosti krajského úřadu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud pak žalobu stěžovatele rozsudkem č. j. 57 Ca 39/2007-96 ze dne 12. 10. 2007 zamítl. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu souběžně s ústavní stížností i kasační stížnost, ta však byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 13/2008-116 ze dne 16. 7. 2008 jako nepřípustná odmítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval předchozí průběh řízení, přičemž vyjádřil přesvědčení, že postupem správních orgánů, jakož i obecných soudů, ústícím ve vydání napadených rozhodnutí, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel vytýkal Nejvyššímu správnímu soudu, že dostatečně nezohlednil, že předmětný skutek byl prošetřován opožděně, a byl proto důvod věnovat se důkazní situaci mnohem důsledněji. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že nebyla nijak ověřena věrohodnost svědkyň P. G. a H. A., prodavaček v prodejně, kde mělo dojít ke spáchání přestupku, jejichž výpovědi představovaly v přestupkovém řízení rozhodující důkaz. Stěžovatel dovozoval, že tyto výpovědi mohly být ovlivněny jak vzájemným vztahem obou svědkyň, neboť tyto jsou dlouhodobými spolupracovnicemi, tak jejich vztahem ke stěžovateli, s nímž se pravidelně setkávaly při přechodu státní hranice. Nejvyšší správní soud považoval okolnosti jako údajně nefunkční kamerový systém, nepřítomnost člena ochranky a nestandardní postup prodavaček při zjištění údajného přestupku za nezpůsobilé zpochybnit věrohodnost předmětných svědeckých výpovědí. Stěžovatel se naopak domníval, že za situace, kdy tyto výpovědi nebyly konfrontovány s dalšími důkazy, nebylo možno učinit spolehlivý závěr o jejich pravdivosti a mělo být přistoupeno k provádění dalšího dokazování. Jestliže tak správní orgán neučinil, nedostál své povinnosti zjistit přesně a úplně skutkový stav věci, jakož ani požadavku nestranného rozhodování. Stěžovatel rovněž podotkl, že skutečnost, že byl svědkem mjr. P. A. na základě obecného a vágního popisu identifikován jako jeho podřízený, mohla svědčit pouze o tom, že danou prodejnu navštívil, což ostatně nikdy nepopíral. Stěžovatel měl dále za to, že Nejvyšší správní soud nebyl na základě §110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn určovat krajskému soudu, jaké závěry má z provedených důkazů vyvodit, a jestliže tak učinil, porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Konečně stěžovatel poukázal na skutečnost, že odsouzení za zdánlivě drobný prohřešek v rámci správního práva trestního pro něj mělo závažné následky, neboť byl jako policista propuštěn ze služebního poměru a v důsledku toho došlo ke zhoršení jeho sociální a následně i zdravotní situace s vážnými dopady ve sféře jeho rodinného života. Povinnost zjistit skutkový stav co nejúplněji by proto ve správním řízení měla být respektována stejně důsledně jako v řízení trestním, neboť následky mohou být obdobné. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 57 Ca 39/2007-96 ze dne 12. 10. 2007, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007, rozhodnutí krajského úřadu č. j. JMK 1455/2003 OLP ze dne 3. 3. 2003 a rozhodnutí Komise k projednávání přestupků obce Šatov ze dne 15. 10. 2002, svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením věrohodnosti svědeckých výpovědí a v návaznosti na ně i tvrzení, že dokazování v přestupkovém řízení nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, v důsledku čehož nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci. Ústavní soud v této souvislosti především odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (správními orgány), a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Správní orgány svá rozhodnutí, na jejichž základě dospěly k závěru o vině stěžovatele, logicky a srozumitelně odůvodnily, krajský a Nejvyšší správní soud poté podrobně vyložily, z jakých důvodů měly za to, že věc byla správními orgány správně a úplně posouzena jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Všechny výše uvedené orgány se důsledně vypořádaly s námitkami, které před nimi stěžovatel v průběhu řízení uplatnil.
Tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nepřípustně přehodnocoval provedené důkazy, nebylo možno přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 57 Ca 143/2003-49 ze dne 25. 8. 2005 nikterak nevyplývalo, že by tento soud hodnotil výpovědi svědkyň P. G. a H. A. jako nevěrohodné. Krajský soud toliko uvedl, že z důvodu jejich rozpornosti nelze jednoznačně dospět k závěru o zaviněném protiprávním jednání stěžovatele. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007 blíže vymezil, jaké jednání naplňuje skutkovou podstatu přestupku proti majetku dle §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, přičemž konstatoval, že v části, která je z hlediska posouzení odpovědnosti stěžovatele za přestupek relevantní, se výpovědi svědkyň shodovaly, a proto shledal závěr krajského soudu o nutnosti provedení dalšího dokazování nesprávným.
Co se dále týče rozsahu dokazování, nutno podotknout, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti způsobilé správnost a úplnost skutkového stavu zjištěného správními orgány, resp. obecnými soudy, zásadním způsobem zpochybnit. Toliko povšechná tvrzení o možné podjatosti svědkyň v této souvislosti neobstojí. Je možno rovněž odkázat na podrobný rozbor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007, z nějž vyplývá, že to byl naopak stěžovatel, jehož výpovědi v rámci obhajoby nebyly v průběhu řízení konzistentní.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry, proto mu nepříslušelo úvahy obecných soudů, resp. správních orgánů, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že tyto orgány při hodnocení provedených důkazů dospěly k závěrům, s nimiž se stěžovatel neztotožňoval, porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nezakládá. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu