ECLI:CZ:US:2009:4.US.406.09.1
sp. zn. IV. ÚS 406/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) F. Š. a 2) H. Š., obou zastoupených JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, AK se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2009 čj. 42 Co 691/2008-101 a rozsudkům Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 8. 2008 čj. 17 C 240/2006-65 a ze dne 28. 11. 2008 čj. 16 C 184/2006-117 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 1 Protokolu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy domáhali zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení částky 6 660,- Kč s příslušenstvím (věc sp. zn. 17 C 240/2006) a v řízení o zaplacení částky 1 999,- Kč s příslušenstvím (věc sp. zn. 16 C 184/2006).
V ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným ve věci sp. zn. 17 C 240/2006 stěžovatelé nesouhlasili s tím, že jim obecné soudy nepřiznaly právo na úhradu nákladů účtovaných žalovaným I. a L. B. podle vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii, na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, a měli za to, že soud při volném hodnocení důkazů překročil ústavní rámec. Okresnímu soudu v Bruntále dále vytkli libovůli při jeho rozhodování ve věci sp. zn. 16 C 184/2006, neboť soud rozhodl, že žalovaní I. a L. B. nejsou nájemci označeného bytu, přestože v jiném svém rozhodnutí, které mu bylo známo, dospěl k závěru zcela opačnému. Na podporu svých tvrzení o přijatelnosti a odůvodněnosti ústavní stížnosti stěžovatelé odkázali na konkrétní rozsudky Evropského soudu pro lidská práva.
II.
Ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 17 C 240/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaných zaplacení částky 6 660,- Kč s tvrzením, že za ně v této výši uhradil nedoplatek za spotřebované služby, teplo, teplou a studenou vodu a stočné v souvislosti s vyúčtováním topné sezony za období od 1. 4. 2005 do 31. 9. 2005. Po provedeném dokazování Okresní soud v Bruntále nejprve postavil najisto, že v zúčtovacím období mezi účastníky existoval nájemní vztah, jehož předmětem byl byt č. 001 v domě č.p. 133 v obcí Václavov u Bruntálu, a po zjištění, že stěžovatel jako vlastník a pronajímatel bytu neprokázal, že by při rozúčtování nákladů za spotřebované služby splnil vůči žalovaným nájemcům bytu povinnosti stanovené v §7 vyhlášky č. 372/2001 Sb., ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl a stěžovatele zavázal povinností uhradit žalovaným náklady řízení ve výši 8 568,- Kč. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 5 712,- Kč. Ani podle krajského soudu se stěžovatel nemohl zprostit svých povinností poukazem na to, že vyúčtování provede dodavatel služeb (obec Václavov) a ostatní námitky považoval krajský soud za irelevantní.
Z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 11. 2008 čj. 16 C 184/2006-117 připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaných I. a L. B. zaplacení částky 1 999,- Kč a o uložení povinnosti žalovaných platit stěžovateli od 1. 12. 2006 nájemné ve výši 4 000,- Kč měsíčně. Okresní soud označil nájemní smlouvu, na základě které vznikl společný nájem žalovaných, za neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zákoníku a poté nároku stěžovatele, který posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení, vyhověl a žalované zavázal povinností zaplatit stěžovateli žalovanou částku (výrok I.). Žalobní návrh na stanovení povinnosti žalovaných platit stěžovateli poplatek z prodlení, stejně jako na stanovení povinnosti platit nájemné ve stanovené částce, okresní soud zamítl (výrok II. a III.) a rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení; ve výrocích IV. a VI. stanovil povinnost žalovaným, výrok V. se týkal stěžovatele.
Okresní soud v Bruntále nevyužil možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí vydaným ve věci sp. zn. 17 C 240/2006, předseda senátu 17 C v přípisu ze dne 2. 4. 2009 pouze vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve věci. Ve věci sp. zn. 16 C 184/2006 předsedkyně senátu 16 C ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2009 zcela odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. Nevyloučila, že ve skutkově obdobné věci (17 C 240/2006) dospěl soud k odlišnému právnímu hodnocení, neboť v rámci dokazování byl konstatován doklad, z něhož vyplynulo, že dům č. p. 133 v obci Václavov u Bruntálu byl kolaudován. Tento důkaz však účastníci v řízení 16 C 184/2006 nepředložili, a proto měl soud za to, že kolaudace domu provedena nebyla; z této skutečnosti pak odvíjel další právní hodnocení věci. Předsedkyně senátu 16 C setrvala na stanovisku, že nárok stěžovatele byl posouzen v souladu s právní úpravou zakotvenou v občanském zákoníku s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu upravující tuto problematiku, vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání a dodala, že spis byl předložen Krajskému soudu v Ostravě k rozhodnutí o odvolání.
Dotazem u Okresního soudu v Bruntále Ústavní soud zjistil, že žalovaná I. B. podala proti rozsudku čj. 16 C 184/2006-117 odvolání, které následně vzala zpět. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 3. 2009 čj. 71 Co 85/2009-127 odvolací řízení zastavil.
III.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud proto předtím, než přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Z výše uvedených ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá, že aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci má pouze ta osoba, která byla účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že účastníkem řízení (žalobcem) před obecnými soudy, v nichž byla přijata napadená rozhodnutí, byl v obou věcech pouze stěžovatel. Nebyla-li stěžovatelka H. Š. účastníkem řízení, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntálu pod sp. zn. 16 C 184/2006 a sp. zn. 17 C 240/2006 (jakož i v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Co 691/2008), není k návrhu formulovaném v petitu ústavní stížnosti aktivně legitimována. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Stěžovatel brojil proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 11. 2008 čj. 16 C 184/2006-117 ve všech jeho výrocích. Podle poučení soudu nebylo proti výrokům I. a II. odvolání přípustné, proti výrokům III., IV., V. a VI. však bylo možné odvolání v zákonné lhůtě podat; toto odvolání představovalo procesní prostředek ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pojem "vyčerpání" procesního prostředku však znamená nejen jeho uplatnění, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci, neboť nepřípustnost ústavní stížnosti je zde spojena s uplatněním principu subsidiarity. K tomu však v projednávaném případě nedošlo (stěžovatel odvolání nepodal), a proto Ústavní soud ústavní stížnost směřující do výroků III. - VI. předmětného rozsudku Okresního soudu v Bruntále odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Na základě ve zbytku formálně bezvadné, včas podané a přípustné ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části Ústavním soudem projednatelné zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a formuloval obecné podmínky, za kterých může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů a z ústavněprávního hlediska může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže však obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
K návrhu na zrušení rozsudků Okresního soudu v Bruntále čj. 17 C 240/2006-65 a Krajského soudu v Ostravě čj. 42 Co 691/2008-101
Podstata stěžovatelovy ústavně právní argumentace opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny spočívala v jeho nesouhlasu s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu, podle kterých stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a tomu odpovídající břemeno důkazní. Tento právní závěr obecných soudů však za protiústavní mít nelze. Ústavní soud ověřil, že nalézací soud po provedeném dokazování vymezil předmět řízení jako vztah mezi vlastníkem domu (stěžovatelem) a koncovými spotřebiteli (žalovanými) s tím, že ohledně nákladů za spotřebovávané služby ve výši žalované částky je třeba tento právní vztah podřadit pod příslušná ustanovení vyhlášky č. 372/2001 Sb. Po poučení účastníků (č.l. 63 verte) o nutnosti uvedení všech rozhodných skutečností a označení důkazů předtím, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, stěžovatel žádné nové skutečnosti neuvedl a nové důkazy nenavrhl. Stěžovatelova úvaha o "jiné právní kvalifikaci" tak nemohla být na základě zjištěných skutkových okolností namístě. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jež byla učiněna v ústavních mezích, respektoval.
K návrhu na zrušení rozsudku Okresního soudu v Bruntále čj. 16 C 184/2006-117
Námitkám stěžovatele směřujících proti rozsudku nalézacího soudu v rozsahu, jak byla ústavní stížnost shledána přípustnou, nepřiznal Ústavní soud opodstatněnost. Při jejich posouzení vzal Ústavní soud v úvahu, že výsledek sporu byl pro stěžovatele příznivý - nalézací soud návrhu na zaplacení žalované částky vyhověl (výrok I.). Byla-li stěžovatelova práva v řízení před obecným soudem ochráněna, kasace takového rozhodnutí by kromě absence racionálního odůvodnění takového postupu postrádala i zákonnou oporu. Ústavní stížnost žádající zrušení rozhodnutí, které bylo jak z hlediska formálního, tak z hlediska materiálního pro stěžovatele pozitivní, zjevně postrádá jakékoli opodstatnění. Tento závěr nemůže zvrátit námitka stěžovatele, že nalézací soud posoudil právní vztah účastníků řízení k předmětnému bytu odlišně, než jak učinil v jiné věci, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by Ústavní soud s oporou v tomto ustanovení mohl vstupovat do rozhodovací sféry obecných soudů za situace, kdy řízení vedlo k plnému úspěchu stěžovatele a kdy v souvislosti s tímto řízením nedošlo k zásahu do jiného základního práva či svobody.
Námitky proti rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále ve výroku II., kterým soud zamítl žalobu stěžovatele na stanovení povinnosti žalovaným platit stěžovateli poplatek z prodlení ve výši 205 promile denně, nejméně však 25,- Kč za každý měsíc prodlení z částky 2 000,- Kč od stanoveného termínu do zaplacení, stěžovatel neuplatnil; z odůvodnění rozsudku navíc vyplynulo, že v případě vyhovění alternativnímu návrhu (jak se také stalo) stěžovatel příslušenství nepožadoval. I přes tato zjištění Ústavní soud přihlédl k výši uplatněného nároku a věc považoval za bagatelní. Ve své dřívější rozhodovací praxi dal najevo, v takových věcech je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (srov. např. usnesení sp. zn. III.ÚS 405/04, Sb. n. u., sv. 34, str. 421, a další např. sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Napadený rozsudek takovou vadou netrpěl, a proto ústavní stížnost proti němu směřující do výroku II. předmětného rozsudku Okresního soudu v Bruntále považoval Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. května 2009
Vlasta Formánková, v . r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu