ECLI:CZ:US:2009:4.US.44.09.1
sp. zn. IV. ÚS 44/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy, ve věci stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Šaldova 217/7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2008 č. j. 21 Cdo 3885/2007-102 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2007 č. j. 10 Co 240/2005-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. 1. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována čl. 21 odst. 4, čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a 4 části II. a bodem 1 a 2 části I. Evropské sociální charty. Stěžovatel se tak podle svého názoru nemohl podílet na správě věcí veřejných. K tomu mělo dojít tím, že Statutární město Ústí nad Labem (dále jen "statutární město") nezaplatilo stěžovateli částku 30.860,27 Kč s 10% úrokem z prodlení od 2. 9. 2000 do zaplacení jako náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v délce 14 dnů.
Stěžovatel svoji žalobu podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem odůvodnil zejména tím, že dne 1. 12. 1994 byl zastupitelstvem městského obvodu Ústí nad Labem - město zvolen do funkce zástupce starosty tohoto městského obvodu. Stěžovatelův pracovní poměr u statutárního města měl být založen volbou a vznikl dnem 12. 12. 1994, který byl stanoven jako den nástupu do funkce. Ještě před nástupem do funkce stěžovatel ukončil pracovní poměr u svého předchozího zaměstnavatele dohodou ke dni 11. 12. 1994. Usnesením zastupitelstva ze dne 29. 8. 2000 pak došlo k odvolání stěžovatele z funkce zástupce starosty městského obvodu. Statutární město přitom stěžovateli odmítlo proplatit náhradu za nevyčerpanou dovolenou, která stěžovateli podle jeho názoru náleží proto, že mu statutární město neurčilo dobu čerpání dovolené, a to i přesto, že od 1. 9. 2000 již není u statutárního města zaměstnán. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 1. 2005 č. j. 11 C l70/2001-57 uložil statutárnímu městu povinnost zaplatit stěžovateli výše uvedenou částku se stanoveným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení. Podle názoru soudu prvního stupně je nutno vycházet z Evropské sociální charty, podle níž "mají všichni pracovníci právo na spravedlivé pracovní podmínky". Soud prvního stupně dovodil, že na stěžovatele, jako na zástupce starosty, je nutno pohlížet jako na zaměstnance, jehož pracovní poměr byl založen volbou a proto mu přísluší právo na náhradu za nevyčerpanou dovolenou. Zdůraznil, že "nelze ve chvíli, kdy se občan domáhá svého práva na náhradu za nevyčerpanou dovolenou konstatovat, že zákon o obcích toto neupravuje a zákoník práce nelze užít, protože na něj zákon o obcích neodkazuje". Takový výklad by byl porušením práva žalobce na spravedlivou odměnu za práci.
K odvolání statutárního města Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 2. 2007 č.j. 10 Co 240/2005-75 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit statutárnímu městu náhradu nákladů prvostupňového i druhostupňového řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutečnosti, že stěžovatel vykonával funkci zástupce starosty jako dlouhodobě uvolněný člen zastupitelstva městského obvodu ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obecním zřízení"), zdůraznil, že výkon této veřejné funkce není pracovním poměrem. Smyslem výkonu funkce uvolněného zastupitele obce, resp. zástupce starosty, není vykonávat závislou pracovní činnost pro zaměstnavatele (obec), nýbrž podílet se jako volený zástupce občanů na správě věcí veřejných formou spravování obce jakožto veřejnoprávní korporace. Za výkon takovéto funkce nenáleží mzda, ale odměna. Podle odvolacího soudu nelze statutárnímu městu klást k tíži, že stěžovatel před nástupem výkonu veřejné funkce ukončil předchozí pracovní poměr. S výkonem veřejné funkce je totiž spojen nárok na pracovní volno. Oprávněnost žalobou uplatněného nároku nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit ani přímou aplikací Evropské sociální charty, neboť ta se "výslovně týká pracovníků, tedy osob v pracovním nebo obdobném poměru, nikoli osob vykonávajících veřejnou funkci".
Dovolání stěžovatele proti rozsudku soudu druhého stupně bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 21 Cdo 3885/2007-102. Podle Nejvyššího soudu je nutno výkon funkce člena obecního zastupitelstva a výkon funkce zástupce starosty považovat za výkon veřejné funkce. Tato veřejná funkce není vykonávána v pracovním poměru, bylo by proto možné zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění (dále jen "Zákoník práce") vztáhnout na vztahy z této funkce vyplývající pouze za podmínky, jestliže by to sám výslovně stanovil nebo pokud by to stanovily zvláštní předpisy (srov. §2 odst. 1 Zákoníku práce). V době, o kterou se jedná, bylo tímto předpisem týkajícím se posuzované problematiky nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí Zákoník práce a některé další zákony, ve znění účinném od 1. 1. 2000. Podle ustanovení §10 odst. 2 citovaného nařízení vlády, byl-li zaměstnanec dlouhodobě plně uvolněn pro výkon veřejné funkce, poskytne mu dovolenou na zotavenou (její část) právnická nebo fyzická osoba, pro kterou je uvolněný zaměstnanec činný; tato právnická nebo fyzická osoba mu poskytne též tu část dovolené, kterou nevyčerpal před uvolněním. Nevyčerpal-li zaměstnanec dovolenou před uplynutím doby uvolnění, poskytne mu ji uvolňující zaměstnavatel. Splnění podmínek pro vznik nároku na dovolenou se přitom posuzuje vcelku za dobu před i po uvolnění.
Poté, co stěžovatel takto vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, podal stěžovatel tuto ústavní stížnost.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i všechna rozhodnutí k ní přiložená a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem a Nejvyšším soudem, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soud zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na výkladu relevantních ustanovení tehdy platných pracovněprávních předpisů i předpisů týkajících se obecního zřízení neshledal Ústavní soud nic protiústavního.
Výklad Krajského soudu v Ústí nad Labem i Nejvyššího soudu je nutno považovat za zcela správný. Vyplývá to konečně i z ustanovení §79 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění zákona č. 313/2002 Sb. (dále jen "zákon o obcích"), které danou problematiku upravuje shodně s předchozí právní úpravou. Odtud lze dovodit, že dovolená podle zákona o obcích je v odlišném režimu než dovolená na zotavenou poskytovaná podle zákona č. 65/1965 Sb., v tehdy platném znění, resp. podle zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V případě uvolněných členů zastupitelstva, kteří byli k výkonu veřejné funkce uvolněni zaměstnavatelem, se "převádí" nevyčerpaná dovolená v souladu s ustanovením §79 odst. 4 zákona o obcích k zaměstnavateli, který ji následně poskytne, tzn. umožní její čerpání. Pokud však zaměstnavatel mezitím bez nástupce zanikl, platí, že nevyčerpanou dovolenou nelze proplatit a bez náhrady propadá. (Parafrázováno podle Němcová, L. Nevyčerpaná dovolená propadne bez náhrady. Svaz měst a obcí - poradna: Pracovní právo, 2006, dostupné online pod: http://www.smocr.cz/poradna/default.aspx; srov. k tomu i důvodovou zprávu k zákonu č. 313/2002 Sb., - viz sněmovní tisk č. 1156/0, 3. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, důvodová zpráva - zvláštní část - K bodu 101.)
Takovouto úpravu nelze vnímat apriorně jako diskriminační. Rovnost jedinců před zákonem není chápána jako abstraktní kategorie, ale je přičítána k určité právní normě, pojímá se ve vzájemném poměru různých subjektů apod. Pokud je z rovnosti učiněno právo, je každý jednotlivec oprávněn, aby stát v mezích svých možností odstranil všechny faktické nerovnosti. Tato konstrukce však platí pouze tehdy, pojímáme-li rovnost jako absolutní. Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, umožňuje stanovit zvláštní kritéria rovnosti pro speciální případy, neboť všeobecná zásada rovnosti nestanovuje tak přesné meze, aby vylučovala jakoukoli odchylku.
Na základě těchto závěrů tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu