ECLI:CZ:US:2009:4.US.462.09.1
sp. zn. IV. ÚS 462/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, AK nám. T. G. Masaryka 25, P. O. BOX 172, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. 7 To 508/2008 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 11. 2004 č. j. 3 T 36/2001-246 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jakož i zasaženo do principu právní jistoty a důvěry v právo dle článku 90 Ústavy článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z podané ústavní stížnosti a její přílohy zjistil Ústavní soud, že Okresní soud Plzeň-město rozsudkem město ze dne 1. 11. 2004 č. j. 3 T 36/2001-246 shledal stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, 2 trestního zákona, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství dle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona s M. Š., a dále dvojnásobným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a odsoudil jej k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou, a dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti; současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. 2 T 137/2002. V odvolacím řízení, které již probíhalo jako řízení proti uprchlému, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 7 To 328/2006 odvolání stěžovatelova obhájce zamítl. Poté, co byl zjištěn pobyt stěžovatele ve Velké Británii, byl stěžovatel na základě evropského zatýkacího rozkazu eskortován do České republiky, přičemž k jeho návrhu bylo usnesení Krajského soudu v Plzni zrušeno a v odvolacím řízení, jež bylo provedeno znovu, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. 7 To 508/2008 stěžovatelovo odvolání zamítl.
Stěžovatel považuje za zásadní otázku, zda v situaci, kdy soud rozhodoval po více než osmi letech, splňuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody podmínky účelu trestu ve smyslu ustanovení §23 odst. 1 trestního zákona. Je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že se jednalo o bagatelní trestnou činnost, přičemž stěžovatel způsobenou škodu neprodleně uhradil, od doby spáchání trestného činu žil řádně, pracoval a podnikal ve Velké Británii, vyřešil si své rodinné a partnerské vztahy a nedopustil se žádného protizákonného jednání. Klade si otázku, jak uložený trest ochrání společnost, zabrání dalšímu páchání trestné činnosti a jak jej vychová, když svým životem dokázal po dobu více než pěti let, že trestní minulost má za sebou. Uložený trest chápe jako odplatu za spáchanou trestnou činnost a zejména za několikaletý pobyt mimo území České republiky; u takto uloženého trestu převládá represivní stránka nad preventivní, ačkoli zásady trestního práva vycházejí z pomocné úlohy represe.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud též pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem k řešení jiných společenských problémů. Účel trestu, vymezený v ustanovení §23 trestního zákona, je koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Uvedený poměr individuální a generální prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena jednota, resp. vyváženost prevence a represe, a generální prevence, opřená především o odstrašení represí, by se stala prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je v rozporu s ustanovením §23 trestního zákona (srov. nález IV. ÚS 144/05, Sb. n. u., sv. 38, s. 327). Při ukládání trestu je třeba v prvé řadě uvážit nezbytnost jeho užití (v dané výši, ale i vůbec) z hlediska individuální prevence, a to zejména s ohledem na život, který pachatel vedl od spáchání stíhaného skutku do vynesení rozhodnutí. Též je třeba posoudit účinnost ukládaného trestu ve směru výchovného působení na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů totiž prvek individuální prevence i prvek generální prevence oslabují. To obzvláště, pokud by posuzované jednání stěžovatele bylo v jeho životě jistým excesem, který by se vymykal jinak řádnému způsobu života, který vedl před spácháním trestné činnosti a též - k čemuž je třeba zejména přihlédnout - po jejím spáchání v průběhu trestního řízení (srov. nález I. ÚS 603/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodování o druhu a výměře trestu je vyhrazeno obecným soudům, přičemž Ústavnímu soudu do této sféry přísluší zasahovat toliko v extrémních případech, kdy nejsou respektována pravidla stanovená v ustanovení §23 trestního řádu, resp. v zastoupení jednotlivých složek účelu trestu vzniká vzhledem k okolnostem případu výrazná nerovnováha. V posuzované věci obecné soudy správně přihlédly k polehčujícím (náhrada způsobené škody) i přitěžujícím okolnostem (opakovaná trestná činnost, a to i ve zkušební době) a po jejich zvážení dospěly k přesvědčivému závěru o výši a druhu trestu uloženém stěžovateli.
Poukazuje-li stěžovatel na dobu, která uplynula mezi spácháním trestných činů a konečným rozhodnutím krajského soudu, lze souhlasit s tím, že v určitých případech je nepřiměřená délka řízení zohledňována při rozhodování o druhu a výměře trestu. Jedná se o situace, kdy v trestním řízení docházelo k průtahům, jejichž existenci obecné soudy konstatovaly, a proto ji kompenzovaly zmírněním uloženého trestu (srov. nález I. ÚS 554/04, Sb. n. u., sv. 36, s. 707). V projednávané věci však stěžovatel žádné průtahy netvrdí, přičemž delší prodlevu uplynuvší mezi rozhodnutím krajského soudu vyneseným v řízení proti uprchlému a rozhodnutím vydaným za přítomnosti stěžovatele po jeho návratu do České republiky nelze přičítat k tíži orgánů činných v trestním řízení, neboť příčinou tohoto časového odstupu byl stěžovatelův pobyt v zahraničí. Z tohoto důvodu rovněž nelze namítat neschopnost obecných soudů vypátrat místo pobytu stěžovatele (srov. nález IV. ÚS 144/05); poté, co byl zjištěn stěžovatelův pobyt v cizině, byl vydán evropský zatýkací rozkaz, na základě kterého byl stěžovatel dopraven do České republiky. Konečně únikem před tuzemskou jurisdikcí nelze argumentovat ve prospěch zmírnění trestu.
Jelikož se stěžovateli nezdařilo doložit zásah do jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Výzva k odstranění vady plné moci nebyla stěžovateli ani jeho zástupci adresována, neboť byť by byla tato vada odstraněna, nic by to na neopodstatněnosti ústavní stížnosti změnit nemohlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu