ECLI:CZ:US:2009:4.US.490.09.1
sp. zn. IV. ÚS 490/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti Net Travel.cz, s. r. o., se sídlem Milady Horákové 101/64, 160 00 Praha 6, zastoupené JUDr. Lubomírem Kadaně, advokátem, AK se sídlem Vinohradská 10, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2008, čj. 22 Co 298/2008-34, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2008, čj. 11 C 272/2007-19, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených usnesení obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 1 005,- Kč. S ústavní stížností byl spojen (bez jakéhokoliv dalšího odůvodnění) návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatelka, která v řízení před obecnými soudy vystupovala na straně žalované, uvedla, že na základě zmocnění jménem cestovní kanceláře WORLD TRAVEL, a. s., uzavřela s žalobci, H. a P. S., cestovní smlouvu. Po zrušení zájezdu se žalobci domáhali vrácení zaplacené částky po stěžovatelce, přestože jim bylo známo, že byli ve smluvním vztahu s cestovní kanceláří World Travel, a. s. Poté, co se žalobci domáhali svého nároku soudní cestou, World Travel, a. s., požadovanou částku vrátila, nikoliv však žalobcům, ale stěžovatelce, která ji žalobcům poukázala. Žalobci poté vzali žalobu zpět a soud řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Z napadených usnesení přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalobci se po stěžovatelce domáhali zaplacení částky 31 153,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení. Po jejím zaplacení vzali žalobci v tomto rozsahu žalobu zpět. Obvodní soud usnesením ze dne 7. 11. 2007 v tomto rozsahu řízení zastavil, předmětem řízení však zůstal nárok žalobců na zaplacení zůstatku úroku z prodlení ve výši 1 005,- Kč. V březnu 2008 vzali žalobci z důvodu hospodárnosti žalobu zpět v celém rozsahu a požádali o přiznání náhrady nákladů řízení s odůvodněním, že jistina byla v plné výši uhrazena až po podání žaloby. Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 16 776,- Kč (výrok II.) a vrátil žalobcům zůstatek soudního poplatku ve výši 600,- Kč (výrok III.).
V odvolání stěžovatelka tvrdila, že nebyla ve věci pasivně legitimována, a navrhla, aby soud žalobu z tohoto důvodu zamítl. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 3 927,- Kč. Městský soud konstatoval, že soud I. stupně správně zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby a rozhodl o nákladech řízení podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Nesouhlas stěžovatelky s tímto postupem označil za bezvýznamný, neboť ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo ve věci jednání, stran náhradově nákladového výroku poukázal na to, že zaviněním při zastavení řízení se soud zabývá pouze z procesního hlediska.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitce stěžovatelky o nedostatku její pasivní věcné legitimace v řízení před obecnými soudu je třeba uvést, že tato nebyla v řízení o ústavní stížnosti relevantní. Obecné soudy se touto otázkou nezabývaly a ani zabývat nemohly, neboť ještě předtím, než obvodní soud ve věci nařídil jednání, byla žaloba vzata zpět a řízení bylo v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zastaveno.
K otázce rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 307). Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení, což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, tamtéž, sv. 15, str. 17).
Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., aplikovaného Obvodním soudem pro Prahu 6 řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilních sporech v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce z tohoto hlediska je návrh považován za důvodně podaný i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; v takovém případě má žalobce právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva (srov. např. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 662 - bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená). Toto ustanovení (podobně jako jiné) tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotněprávní důvody jejich jednání. Ústavní soud nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II.ÚS 549/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 381, (384)]. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud obecné soudy posuzovaly důvody zastavení řízení výlučně z procesního hlediska, byl jejich postup ústavně konformní.
Ústavní stížností stěžovatelka brojila proti usnesení soudu I. stupně v celém jeho rozsahu, tedy i proti výroku III., kterým bylo rozhodnuto o vrácení zůstatku soudního poplatku ve výši 600,- Kč žalobcům z účtu Obvodního soudu pro Prahu 6. Rozhodnutí, které se stěžovatelky nikterak nedotýká, ji nemůže zasáhnout v jejích ústavních právech.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu