ECLI:CZ:US:2009:4.US.495.09.1
sp. zn. IV. ÚS 495/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. Z.,právně zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Český Krumlov, Rooseveltova 37, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2008, č.j. 10 Ca 206/2007-60, a Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 7 Afs 33/2008-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo podle kterého lze daně a poplatky ukládat jen podle zákona, zaručené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny.
Rozhodnutím Finančního úřadu v Trhových Svinech ze dne 7. prosince 2006, č.j. 27705/06/078970/3311, byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2004, ve výši 271.324,- Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí Finanční ředitelství v Českých Budějovicích dne 14. srpna 2007, č.j. 4675/07-1100 zamítlo. Správní žaloba stěžovatele byla, výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, zamítnuta a žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal okolnosti, za nichž mu byla dodatečně vyměřena daň. Obsáhle argumentoval, v čem shledává pochybení finančních orgánů, které nesprávně posoudily a definovaly nevyplacené zálohy na odměnu stěžovatele za činnost správce konkursní podstaty jako pohledávky. Správní soudy pak měly zcela převzít argumentaci správce daně, podle které je nevyplacená záloha pohledávkou, o jejíž hodnotu by měl být upraven (zvýšen) základ daně.
Dále stěžovatel uvedl, že příčinou postupu správce daně byl nesoulad mezi účelem zákona o konkursu a vyrovnání a daňovými předpisy, přičemž stěžovatel byl tím subjektem, který na uvedený nesoulad doplatil.
Třetí námitka stěžovatele pak spočívala v jeho přesvědčení o nesprávném výpočtu daně, který stěžovatel zjistil teprve po podání správní žaloby, přičemž důvodem tohoto opoždění byla skutečnost, že primárně brojil proti nesprávnosti samotného dodatečného vyměření daně a teprve později zjistil, že došlo i k pochybení při stanovení její výše.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 206/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Dále Ústavní soud opakovaně uvádí, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Porušením běžných práv fyzických či právnických osob se Ústavní soud zabývá tehdy, pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností postupu obecných soudů se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
K věci samé pak Ústavní soud především konstatuje, že ze spisu krajského soudu je patrné, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti byla užita již ve správní žalobě resp. v kasační stížnosti.
Ze spisu soudu prvního stupně Ústavní soud je rovněž zřejmé, že jak finanční orgány, tak zejména správní soudy se se stěžovatelovými námitkami vypořádaly. Soudy popsaly, v čem a proč neshledaly pochybení finančních orgánů. Zhodnotily námitky stěžovatele i vzájemný vztah řízení o konkursu a vyrovnání a daňového řízené. Uvedly, proč není možné akceptovat tvrzení stěžovatele o nesouladu mezi účelem těchto řízení, ani o rozdílené terminologii.
Jak je tedy z napadených rozhodnutí patrné, správní soudy se věcí řádně zabývaly. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými předpisy. Z jejich rozhodnutí je patrné, že ani neshledaly rozpor či nesoulad předpisů, který stěžovatel považoval za stěžejní fakt vedoucí k jejich pochybení. Ani Ústavní soud však neshledal nesoulad v účelu zákonů, jehož dopad by měl mít vliv na postavení stěžovatele.
Pokud pak šlo o námitku nesprávného výpočtu, bylo věcí stěžovatele, kdy ji uplatní. Vzhledem k tomu, že ji uplatnil teprve po uplynutí zákonné lhůty pro podání správní žaloby, a nikoliv již v řízení před finančními orgány, soudy se námitkou správně nezabývaly.
Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem správních soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu