ECLI:CZ:US:2009:4.US.576.08.1
sp. zn. IV. ÚS 576/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Ostravě, Masná 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 č. j. Nco 221/2007-485, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny, zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
2. Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 č. j. Nco 221/2007-485, kterým bylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti soudců Městského soudu v Praze ve výroku I. tak, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Nataša Reichlová, JUDr. Lenka Dolejšová a JUDr. Naděžda Miková nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 308/2000, a ve výroku II. tak, že se návrhu na přikázání věci jinému soudu téhož stupně podle §12 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nevyhovuje. Ve vznesené námitce podjatosti stěžovatel poukazoval na opakované změny v obsazení soudu. Napadenému usnesení vrchního soudu pak stěžovatel vytýká, že se v něm vrchní soud nesprávně zabýval výhradně podjatostí soudu a soudců a nikoliv namítaným nesprávným obsazením soudu, kdy od roku 2000 do vznesení námitky podjatosti dne 5. 6. 2007 se postupně v obsazení soudu v jeho věci vystřídali celkem tři soudci, a to nejprve samosoudkyně JUDr. Helena Nebesářová, pak agendu vyřizoval JUDr. Lubomír Velc a později JUDr. Nataša Reichlová. Stěžovateli nebyly v této souvislosti sděleny důvody těchto změn obsazení soudu, pro které by byla JUDr. Nebesářová vyloučena z projednávání věci a stěžovatel namítá, že tímto postupem bylo zasaženo do jeho základního práva, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Nebyl zároveň dodržen postup dle §119 odst. 3 o. s. ř., podle něhož došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na shora uvedené porušení základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil.
II.
3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rozvrhy práce Městského soudu v Praze za příslušné období a rovněž vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti.
4. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že se v odůvodnění svého usnesení ze dne 14. 12. 2007 vypořádal jak s námitkou podjatosti, která směřovala obecně vůči všem soudcům Městského soudu v Praze, tak i s námitkou směřující ke změnám v obsazení soudu. Ve vyjádření k ústavní stížnosti pak v návaznosti na své rozhodnutí ze dne 14. 12. 2007 rekapituluje k námitce podjatosti směřující obecně vůči všem soudcům Městského soudu v Praze, že tato námitka nemůže být úspěšně uplatněna, pokud směřuje neadresně vůči všem soudcům příslušného soudu. K námitce porušení ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. je podle jeho názoru třeba podřadit tuto námitku pod námitky týkající se procesního postupu soudu, které nejsou důvodem k vyloučení soudce z důvodu podjatosti. Pokud jde o námitky k obsazení soudu, pak vrchní soud již v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že si vyžádal rozvrh práce Městského soudu v Praze, ze kterého zjistil, že provedené změny v obsazení soudu (samosoudce) vyplývaly z předložené části rozvrhu práce Městského soudu v Praze, které v rámci své pravomoci dané mu ustanovením §41 odst. 2 věta druhá zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, provedl předseda Městského soudu v Praze. Na základě výše uvedeného Vrchní soud v Praze navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
5. Shora uvedené vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
6. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud tak není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí.
7. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelem vznesená námitka podjatosti soudců Městského soudu v Praze spočívající v nesprávném obsazení soudu v souvislosti s opakovanými změnami soudce, který ve věci rozhodoval, čímž bylo podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho základního práva na zákonného soudce.
8. Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc".
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právo na zákonného soudce je nutno vykládat v souvislosti s pravidly stanovenými v souladu s příslušnými předpisy, kterými soud určuje nápad projednávaných věcí pro jednotlivé soudce a stanoví pravidla vzájemného zastupování. Pokud věc projednává soudce v souladu s těmito pravidly, jedná se o "zákonného" soudce a nedochází k porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. K posouzení této otázky ve vztahu k předmětné ústavní stížnosti si proto Ústavní soud vyžádal rozvrhy práce Městského soudu v Praze za příslušné období. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2005, změna č. 21, č. j. Spr 2901/2004 ze dne 8. 6. 2005, schváleného předsedou Městského soudu v Praze s účinností od 1. 7. 2005 vyplynulo, že veškerou agendu dosud vyřizovanou JUDr. Helenou Nebesařovou bude vyřizovat JUDr. Lubomír Velc. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2006, změna č.11, č. j. Spr 3123/2005 ze dne 9. 3. 2006, schváleného předsedou Městského soudu v Praze s účinností od 1. 4. 2006 pak vyplynulo, že veškerou agendu JUDr. Lubomíra Velce přebírá JUDr. Nataša Reichlová. Z předložených podkladů tak vyplývá, že předmětná věc byla vždy projednávána soudcem, který byl k projednávání určen buď obecným rozvrhem práce a nebo opatřením předsedy soudu. Nelze proto dovozovat, že by uvedenými změnami v obsazení senátu bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, jehož se dovolává.
10. Posuzovaná ústavní stížnost se vztahuje k usnesení, kterým bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto o stěžovatelově námitce podjatosti soudců Městského soudu v Praze v souvislosti s nesprávným obsazením soudu. Ústavní soud se proto při posuzování odůvodněnosti ústavní stížnosti zabývá pouze námitkami stěžovatele vztahujícími se k předmětné námitce podjatosti soudu. Ve vztahu ke stěžovatelově námitce stran nedodržení procesního postupu soudu podle ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. proto Ústavní soud shodně s názorem vrchního soudu, uvedeném v odůvodnění napadeného usnesení, konstatuje, že tato skutečnost není důvodem pro vyloučení soudce z důvodu podjatosti a proto se Ústavní soud touto námitkou nezabýval.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu a Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu