ECLI:CZ:US:2009:4.US.579.08.1
sp. zn. IV. ÚS 579/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Janem Liegertem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, V Jámě 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2002 sp. zn. 3 T 14/2001, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2006 sp. zn. 6 To 16/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007 sp. zn. 5 Tdo 247/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. března 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že ve věci rozhodující obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva a svobody vyplývající z čl. 8 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, přiložených příloh a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 14/2001 Ústavní soud zjistil, že na stěžovatele a další obžalované - ing. J. E., J. V., JUDr. L. T., I. K. a Ing. P. S., byla dne 15. července 2002 Vrchním státním zastupitelstvím v Praze podána k Městskému soudu v Praze obžaloba. Po provedeném trestním řízení byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2004 sp. zn. 3 T 14/2001 (dále jen "rozsudek městského soudu") odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (ad. I.), trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona (ad. II., III.) a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (ad. IV.), k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let nepodmíněně, přičemž pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku, jednak v zákazu výkonu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní činnost, a to vše na dobu 10 let. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele a dalších obviněných zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným ve výroku rozsudku.
Na základě podaných odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2006 sp. zn. 6 To 16/2005 (dále jen "rozsudek vrchního soudu") napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o vině pod body I., II. a IV. a ve výrocích o uložených trestech a o náhradě škody. Stěžovatel byl odsouzen pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (účinného do 31. prosince 1997), k trestům stejného druhu a výměry, jako soudem prvního stupně. Dále byl odvolacím soudem zrušen výrok o vině řazený pod bodem III. a nově rozhodnuto tak, že trestní stíhání stěžovatele a I. K. za skutky ve výroku popsané, kterými měli spáchat trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona, se zastavuje.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. září 2007 sp. zn. 5 Tdo 247/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu") dovolání podaná stěžovatelem a obviněnými I. K. a Ing. P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Porušení svých ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími soudů a řízením, které vydáním rozhodnutí předcházelo, došlo zejména k těmto pochybením:
- porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny
- porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2
Listiny
- porušení práva na dodržení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo
- porušení práva na obhajobu včetně zásady totožnosti skutku
- nedostatečné zjištění skutkového stavu
- nesprávné hodnocení důkazů (včetně znaleckých posudků) a neprovedení
navrhovaných důkazů
- nevypořádání se s otázkou, proč někteří klienti měli být podvedeni a jiní nikoliv
- nenaplnění subjektivní ani objektivní stránky trestných činů, pro které byl stěžovatel
odsouzen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že celý projekt tzv. H-Systemu byl vážně míněným projektem výstavby dostupného bydlení, jehož realizaci předcházela dlouhodobá příprava spočívající ve výběru vhodných technologií a materiálů, průzkumu trhu, vyhledávání vhodných lokalit, organizačního a jiného zajištění, investic do pozemků a budování inženýrských sítí a další infrastruktury. Takový rozsah přípravných prací sám podle tvrzení stěžovatele svědčí o vážnosti celého záměru a vylučuje podvodný úmysl a přesto, že obecným soudům byly o přípravě projektu předloženy důkazy, nebylo k nim přihlédnuto.
III.
Ústavní soud v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu doručil návrh účastníkům řízení s výzvou, aby se k němu vyjádřili. Všechny ve věci rozhodující soudy, tj. Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud, ve svých vyjádřeních doručených Ústavnímu soudu dne 15. září 2008, 19. září 2008 a 9. října 2008 odkázaly na rozhodnutí ve věci vydaná, přičemž jak Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší soud shodně uvedly, že stěžovatel prakticky opakuje námitky, které byly součástí obhajoby v soudním řízení a navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl, resp. zamítl.
Stěžovatel k vyjádření účastníků řízení, které mu Ústavní soud doručil dne 17. října 2008, repliku nepodal.
IV.
Z odůvodnění rozsudku městského soudu, konkrétně z popisu skutkového stavu (str. 83 a násl.), ke kterému soud dospěl na základě rozsáhlého dokazování, plyne, že v rámci projektu pod názvem H-System byly uzavřeny smlouvy zcela prokazatelně s nejméně 1095 klienty, jejichž jména a data smluv, na základě kterých byla získána částka nejméně 983 215 338,80 Kč, jsou uvedena ve výroku tohoto rozsudku pod bodem I. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že obžalovaní při uzavírání smluv s klienty H-Systemu již od roku 1994 věděli, že tyto klientské smlouvy ve sjednaných termínech nemohou dodržet, že slibované plnění je závislé na budoucích značně nejistých a předem plánovaných investicích stěžovatele do různých projektů, které nijak nesouvisely se slibovanou výstavbou (např. Loterie Loto, či trh s cennými papíry). Dále věděli, že slibované plnění pro klienty je závislé výhradně na dalším uzavírání smluv s dalšími novými klienty a z nich plynoucích záloh. Ačkoli měli k dispozici na finančních prostředcích od klientů a z úvěrů od Komerční banky a. s. částku nejméně přes 1, 4 miliardy Kč, tyto své závazky vůči klientům prakticky nedodrželi, s výjimkou 34 klientů, přičemž nejméně 3 z toho byli uspokojeni pouze částečně. Svým jednáním způsobili klientům na jejich finančních prostředcích škodu ve výši nejméně 983 215 338,80 Kč. Na str. 108 rozsudku městského soudu je uvedeno, že obžalovaní po celou dobu existence projektu H-Systemu vyváděli většinu finančních prostředků získaných od klientů na jiné subjekty v rozsudku uvedené. Jak bylo také zjištěno, obžalovaní založili nebo působili v několika desítkách firem s podobnými nebo shodnými názvy, čímž vytvořili konglomerát firem vzájemně propojených, a to ať personálně, či majetkově. Většina firem měla sídla na stejných adresách, převážně na adrese Husitská 42, Praha 3, nebo Ostrovského ul. 253, Praha 5, či Pod Lysinami 474/1, Praha 4. Jen příkladmo lze uvést, že z peněz H-SYSTEMU a. s. a H-Systemu Konsorcium bylo v průběhu let 1994 a 1995 převedeno na firmu SRI - ing. P. S. přes 469 mil. korun, jak je uvedeno i ve výroku rozsudku (str. 40 a str. 116 až 117 rozsudku městského soudu). Soud prvního stupně provedl v průběhu hlavního líčení trvajícího 147 jednacích dnů rozsáhlé důkazní řízení, jak výslechem mnoha set poškozených a dalších svědků, tak listinnými důkazy a znaleckými posudky, zejména znaleckým posudkem společnosti A-Consult Plus s. r. o. z oboru ekonomiky, přičemž vyslechl i pět zpracovatelů tohoto posudku (str. 538 až 555 rozsudku městského soudu). Tvrzení obžalovaných v rámci jejich obhajoby, že peníze vybrané od klientů byly použity H-Systemem na nákup pozemků, byly v průběhu dokazování vyvráceny, neboť soud zjistil, že na nákup pozemků byl použit pouhý minimální zlomek z klientských peněz, fakticky z těchto prostředků získal H-System pouze pozemky za celkovou kupní cenu 1,28 mil. Kč. Navíc pozemky v Libni a v Kamýku nikdy nebyly určeny k tomu, aby na nich probíhala nějaká výstavba v rámci projektu (str. 626 až 627 rozsudku městského soudu). Na základě zhodnocení listinných důkazů a výpovědí svědků ve vztahu k tomu, kdo v rámci projektu H-Systemu schvaloval faktury k proplacení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatel řídil veškerou činnost prakticky všech firem, vydával pokyny k převodům peněz v hotovosti včetně důvodů těchto převodů (zálohy na výstavbu, převody na člena, zálohy a půjčky). Vydával pokyny k zakládání firem a poskytoval na jejich založení finanční prostředky. Rozhodoval o tom, kdo budou představitelé v těchto firmách, byť pouze formálně tzv. na papíře. Byl tzv. "nejvyšším šéfem", který měl přehled o každé "koruně". Bez jeho souhlasu nemohly být propláceny ani faktury. Taktéž vybíral peníze v hotovosti z pokladny H-Systemu, které nevracel (str. 634 rozsudku městského soudu). Své závěry o výši způsobené škody shrnul soud prvního stupně na str. 637 svého rozsudku a závěry k právní kvalifikaci trestné činnosti pod body I. až IV. na str. 627 až 643 tohoto rozsudku.
V.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K jednotlivým námitkám stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněným, Ústavní soud konstatuje, že jsou toliko opakováním námitek vznesených stěžovatelem v průběhu trestního řízení. Stěžovatel byl po celou dobu řízení právně zastoupen a v průběhu řízení uplatňoval před soudy řadu argumentů na svoji obhajobu, se kterými se ve věci rozhodující soudy zabývaly a ve svých rozhodnutích vypořádaly takto:
- porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny - str. 64 a str. 69
až 77 rozsudku vrchního soudu, str. 21 až 25 a str. 31 usnesení Nejvyššího soudu
- porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny
- str. 45 a 46 usnesení Nejvyššího soudu
- porušení práva na dodržení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo -
str. 64 rozsudku vrchního soudu, str. 31 usnesení Nejvyššího soudu
- porušení práva na obhajobu včetně zásady totožnosti skutku - str. 64 a 65, str. 74 a
str. 80 až 82 rozsudku vrchního soudu, str. 26 a str. 28 až 30 usnesení Nejvyššího
soudu
- nedostatečné zjištění skutkového stavu - str. 64 až 69 rozsudku vrchního soudu, str.
20 až 26 a str. 28 až 30 usnesení Nejvyššího soudu
- nesprávné hodnocení důkazů (včetně znaleckých posudků) a neprovedení
navrhovaných důkazů - str. 66 až 68, 78 a 79 rozsudku vrchního soudu, str. 26 a 27 a
str. 30 a 31 usnesení Nejvyššího soudu
- nevypořádání se s otázkou, proč někteří klienti měli být podvedeni a jiní nikoliv - str.
93 až 95 rozsudku městského soudu, str. 69 až 74 rozsudku vrchního soudu, str. 22
až 26 usnesení Nejvyššího soudu
- nenaplnění subjektivní ani objektivní stránky trestných činů, pro které byl
stěžovatel odsouzen - str. 80 až 85 rozsudku vrchního soudu, str. 34 až 38 a str. 43
až 45 usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky) Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže tyto orgány ani nahrazovat a rovněž není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše zmíněná porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele z napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že se ve věci rozhodující soudy nezabývaly důkazy, které by svědčily v jeho prospěch. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, které provedené důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzených trestných činů usvědčily (str. 605 až 637) a z jakých důvodů neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy (str. 602 až 605). Odvolací soud po přezkoumání rozsudku v podstatné míře zjištěné skutkové závěry akceptoval a na základě doplněného dokazování je pouze částečně korigoval, některé části rozsáhlého popisu skutků vypustil či přeformuloval a jiné doplnil, přičemž důsledně respektoval ustanovení §259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu a ve svém rozsudku tyto změny skutkových zjištění podrobně, pečlivě a zcela logicky vysvětlil. I Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že z obsahu odůvodnění rozsudku městského soudu je zcela zřejmé, o jaké konkrétní důkazy provedené v hlavním líčení soud svá skutková zjištění opřel, i jak jednotlivé důkazy hodnotil z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti a věrohodnosti v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu.
Bylo již konstatováno, že stěžovatel námitky rozvedené v ústavní stížnosti uplatnil v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a to zejména v opravných prostředcích, tj. v odvolání a dovolání a Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud se s těmito námitkami stěžovatele vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§125 odst. 1, 134 odst. 2 trestního řádu) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné argumentaci obecných soudů opakovat a na tuto odkazuje.
Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§2 odst. 2, 5 a 6), vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Důvod k zásahu Ústavního soudu do závěrů obecných soudů, které se týkají provádění a hodnocení důkazů, však je dán jen tehdy, "přehlédne-li obecný soud ústavně-právní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 in http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zásady "in dubio pro reo", konstatuje Ústavní soud, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citované zásady. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (viz usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 330/04 in http://nalus.usoud.cz). Pravidlo "in dubio pro reo" je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy soudem hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného.
Dále Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v posuzovaném případě respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení trestního zákona jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly ho izolovaně, jak namítá stěžovatel v ústavní stížnosti. Tyto soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na naplnění znaků skutkových podstat stíhaných trestných činů měly vliv a na základě důkazů v trestním řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestných činů, kterými byl uznán vinným. K tomu je třeba zdůraznit, že odvolací soud, který po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem III. tohoto rozsudku by bylo třeba provádět obtížně proveditelné doplnění dokazování, trestní stíhání stěžovatele a obviněného I. K. pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona zastavil podle §257 odst. 1 písm. c) a §223 odst. 2 trestního řádu z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozh. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. rozh. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Co se týká nevyslechnutí některých svědků, Evropský soud uvádí, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nezaručuje obžalovanému neomezené právo dosáhnout předvolání svědků a že národnímu soudci přísluší rozhodovat o nutnosti či prospěšnosti předvolání jistého svědka, pokud "zdůvodní, proč se rozhodl nepředvolat svědky, jejichž výslech je požadován" (srov. rozh. Novák proti České republice, 2003). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (srov. rozh. Coeme a další proti Belgii, 2000). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozh. García Ruiz proti Španělsku, 1999). Evropský soud pak ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. rozh. Novák proti České republice, 2003). Ve světle uvedené judikatury (dostupné na internetových stránkách http://www.echr.coe.int) Ústavní soud uzavírá, že porušení práva na soudní ochranu, porušení zásady volného hodnocení důkazů či porušení principu presumpce neviny ani zásady in dubio pro reo v předmětném trestním řízení nebylo shledáno.
K námitce stěžovatele, že jeho věc nebyla obecnými soudy projednána bez zbytečných průtahů, Ústavní soud konstatuje, že obvinění mají právo, aby o jejich trestní věci bylo rozhodnuto obecnými soudy v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména obvinění zbavení osobní svobody dle čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Přiměřenost délky řízení je posuzována podle okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 71/99 in http://nalus.usoud.cz) a v judikatuře Evropského soudu (srov. např. rozsudek ve věci Coeme a další proti Belgii, 2000), tj. především ke složitosti věci (povaha trestných činů, shromažďování důkazů), k chování stěžovatele a k chování příslušných orgánů. K posouzení, zda stěžovatelem tvrzenou délkou trestního řízení bylo současně zasaženo jeho základní právo, nutno zjistit, které časové úseky z celkové doby lze přičítat neodůvodněné nečinnosti státních orgánů. Bylo tedy především na stěžovateli, aby označil, které doby takové neodůvodněné nečinnosti státním orgánům přičítá. V tomto směru však ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv argumentaci či poukaz na konkrétní období (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1918/08 in http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než tvrzení stěžovatele v daném směru označit za zjevně neopodstatněné.
K tomu Ústavní soud uvádí, že průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly neodůvodněné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 628/03 in http://nalus.usoud.cz).
Pro uvedené Ústavní soud uzavírá, že postupem ve věci rozhodujících soudů ani jejich rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny, ani jiná práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu