ECLI:CZ:US:2009:4.US.601.06.1
sp. zn. IV. ÚS 601/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) M. J. a 2) Mgr. G. J., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006 čj. 14 Cmo 355/2005-257 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. 9. 2006 se M. J. a Mgr. G. J. (dále též "stěžovatelé" případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vydané v řízení o určení práva, a to v částech, jimiž potvrdilo výrok nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení a nepřiznalo žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dne 16. 10. 2006 Městský soud v Praze Ústavnímu soudu sdělil, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného dovolání; Ústavní soud proto vyčkal výsledku dovolacího řízení a po jeho skončení vyžádal od nalézacího soudu spis 19 Cm 287/99.
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí vrchního soudu a rozhodnutí dovolacího soudu, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 19. 1. 2005 Městský soud v Praze vyhověl v celém rozsahu návrhu žalobců a mj. určil, že jsou společnými nájemci specifikovaného družstevního bytu v Praze 10; dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a doplňujícím usnesením ze dne 21. 1. 2005 uložil žalobcům povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 6.830,- Kč.
Dne 18. 5. 2006 Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného i vedlejší účastnice na jeho straně do výroku ve věci samé a k odvolání žalobců do výroků o náhradě nákladů řízení rozsudek nalézacího soudu ve spojení s doplňujícím usnesením potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dne 29. 10. 2008 rozhodl o dovoláních žalovaného a vedlejší účastnice proti rozsudku odvolacího soudu tak, že řízení o dovolání žalovaného zastavil (výrok I.), dovolání vedlejší účastníce odmítl (výrok II.) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 4.225,- Kč.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odůvodnění náhradově nákladových výroků v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu považovali za nedostatečná a nezákonná.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Postatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv podrobnější argumentaci ústavněprávní, je především tvrzení, že rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu, která stěžovatelé považovali za nezákonná, bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní:
"Čl. 11
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.",
zakotveného též - jako základní právo na pokojné užívání majetku - v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež zní:
"Článek 1
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Ústavní soud připomíná, že podmínkou aplikace citovaných článků Listiny a Úmluvy je - vedle samotné existence "majetku" - především skutečnost, že k nějakému zásahu (třetí osoby) do tohoto majetku vůbec došlo. Až následně, po splnění těchto dvou podmínek, Ústavní soud zkoumá, zda se jednalo o zásah ospravedlněný z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, zda byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce.
V projednávaném případě je evidentní, že k žádnému zásahu orgánů veřejné moci či jiných osob do existujícího majetku stěžovatelů nedošlo, neboť stěžovatelé jako žalobci platili sami ze svého jim vznikající náklady řízení před obecnými soudy; tento postup nelze považovat za jakýkoliv zásah (do majetku jimi vlastněného) ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Za "majetek" ve smyslu citovaných článků Listiny a Úmluvy lze za určitých okolností považovat i budoucí příjem (tzv. "legitimní očekávání"). Takový majetkový nárok však nesmí být podmíněný, musí již být získán nebo splatný, nebo dostatečně podložený ustálenou judikaturou obecných soudů. Tak tomu ovšem v případech rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů civilního řízení není pravidelně, ba není tomu prakticky nikdy, neboť vždy záleží na okolnostech jednotlivého případu; obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení navíc požívají širokou (byť ne bezbřehou) možnost uvážení.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že nedostatečným odůvodněním svých rozhodnutí obecné soudy porušily principy spravedlivého procesu, Ústavní soud toto jejich přesvědčení nesdílí; je naopak toho názoru, že odvolací i nalézací soud svá rozhodnutí o nákladech řízení v souladu s ústavními požadavky spravedlivého procesu odůvodnily řádně.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu