ECLI:CZ:US:2009:4.US.603.09.1
sp. zn. IV. ÚS 603/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Občanského sdružení za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanského sdružení, se sídlem v Brně, U Luhu 23, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Dvořákova 13, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 57/2007-85 ze dne 28. listopadu 2008 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 139/2006-53 ze dne 25. dubna 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv vyplývajících z čl. 17 odst. 1, čl. 17 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu Brně sp. zn. 31 Ca 139/2006 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením č. j. 4 As 57/2007-85 ze dne 25. dubna 2007 (dále jen "rozhodnutí krajského soudu") odmítl žalobu podanou dne 28. července 2006, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje o odvolání stěžovatele ze dne 26. května 2006 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje o odepření informací ze dne 4. dubna 2006 (dále jen "žaloba") a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud na jejím základě rozsudkem č. j. 4 As 57/2007-85 ze dne 28. listopadu 2008 rozhodnutí krajského soudu zrušil, žalobu odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před Krajským soudem v Brně a před Nejvyšším správním soudem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí námitky směřující do posouzení otázky pasivní žalobní legitimace a včasnosti podání žaloby Nejvyšším správním soudem a dále námitky proti rozhodnutí krajského soudu. Aniž by bylo zapotřebí tyto námitky podrobně rekapitulovat (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínek podle ust. §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu bylo výrokem I. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušeno. Proto je v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost nepřípustná (s ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud již dále nezabýval námitkami stěžovatele směřujícími proti rozhodnutí krajského soudu).
Ústavní soud následně vzal v úvahu zbývající stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal zbývající výroky v záhlaví citovaných rozhodnutí (dále jen "relevantní část") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu Nejvyšší správní soud svým v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnil, přičemž se dostatečně vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a to včetně stěžejních otázek pasivní žalobní legitimace a včasnosti podané žaloby zpochybňovanými stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti. Ústavní soud proto především odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ústavní soud již pouze doplňuje, že neshledává stěžovatelem tvrzenou nekonzistentnost Nejvyššího správního soudu v názoru na to, kdo byl v projednávané věci odvolacím orgánem, ani stěžovatelem předkládaný závěr, že povinným subjektem k vyřízení jeho žádosti o informace byl Krajský úřad Jihomoravského kraje, nikoli Jihomoravský kraj. Nejvyšší správní soud uzavřel, a stěžovatel tento závěr ostatně nezpochybňuje, že poskytování stěžovatelem požadovaných informací patří do samostatné působnosti kraje. Pokud je tedy v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uváděn termín krajský úřad, je třeba tento vnímat jako orgán kraje, vykonávající úkoly a činnosti náležející do samostatné působnosti kraje. Ačkoli tato skutečnost není v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu explicitně vyjádřena, je z něho zřejmá. Názor Nejvyššího správního soudu na to, kdo byl povinným subjektem, je tak zcela konzistentní, a závěr o tom, že povinným subjektem k vyřízení žádosti stěžovatele o informace byl Jihomoravský kraj, naprosto odůvodněný.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelem uváděných.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu