ECLI:CZ:US:2009:4.US.641.09.1
sp. zn. IV. ÚS 641/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti ing. P. D., zastoupeného JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 6, Na Pískách 49, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2008 č. j. 21 Co 521/2008-763 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2008 č. j. 13 C 1/2003-754, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a svobody pohybu podle čl. 14 odst. 1 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, napadeným usnesením ze dne 24. 10. 2008 č. j. 13 C 1/2003-754 Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl pro opožděnost odvolání stěžovatele proti dřívějšímu usnesení tohoto soudu ze dne 7. 7. 2008 č. j. 13 C 1/2003-741, jímž tento rozhodl o odmítnutí odvolání stěžovatele proti meritornímu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a to taktéž pro opožděnost. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl o stěžovatelem podaném odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10. 2008 č. j. 13 C 1/2003-754 usnesením ze dne 5. 12. 2008 č. j. 21 Co 521/2008-763 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že z důvodu pochybného doručování rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ztratil možnost přezkumu meritorního prvoinstančního rozhodnutí soudem druhého stupně. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a je jimi omezována i jeho svoboda pohybu, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu se uvádí, že námitky stěžovatele nejsou opodstatněné a pokud namítá, že bývá často mimo republiku, nebránilo mu nic v tom, aby tuto skutečnost včas řádně oznámil soudu, případně označil soudu osobu pro doručování soudních písemností. Takový požadavek by ale podle stěžovatele mohl na něho vznést každý úřad, s nímž může přijít do styku, a stěžovatel by všechny tyto úřady musel před odjezdem obejít a vždy shánět osobu přebírající poštu a její jméno úřadům oznamovat. Stěžovatel namítá, že ho nelze trestat fikcí náhradního doručení. Je sice pod ochranou řádně v České republice zaregistrované humanitární organizace, jejíž sídlo je na adrese pana Farského. Tato organizace však nemá pro doručování žádného profesionálního zaměstnance a stěžovatel si poštu může vyzvednout, jen když zastihne pana Farského doma. Jinou možnost pro dosílku pošty stěžovatel nemá a procesní odpůrce majitel domu, v němž stěžovatel užívá byt, mu neumožňuje bezpečné užívání poštovní schránky. S ohledem na výše uvedené porušení základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a současně požádal podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 13 C 1/2003 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť o odvolání stěžovatele rozhodl postupem, který byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, zejména s ustanovením §219 a §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), včetně příslušných ustanovení o doručování, neporušil žádné z ústavních práv stěžovatele a odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že námitka stěžovatele stran obíhání všech úřadů, se kterými má co do činění, je absurdní. Podle obsahu spisu žalovaný věděl, že se vede proti němu soudní řízení a proto mohl soudu buď oznámit dobu, po kterou se nebude zdržovat na označené adrese, a nepochybně by byl vyzván ke zplnomocnění osoby pro přebírání písemností nebo označit adresu, kde se bude zdržovat a kam je možné doručit. Postupem soudu dle procesního předpisu nedošlo v žádném případě k ohrožení základních lidských práv stěžovatele. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout.
6. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření odkazuje toliko na odůvodnění svého usnesení ze dne 24. 10. 2008.
7. Shora uvedená vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu)].
9. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem obecných soudů, že při doručování usnesení soudu I. stupně nastala fikce doručení, a na podporu tohoto názoru uplatňuje v ústavní stížnosti argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v odůvodnění odvolání podaném proti rozhodnutí soudu prvního stupně (č.l. 758). Odvolací soud se těmito jeho námitkami podrobně zabýval a důvody, proč stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, dle něhož stěžovatel podal odvolání opožděně, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy. Na tuto jeho argumentaci Ústavní soud toliko odkazuje, aniž by považoval za nutné - kromě dále uvedeného - cokoliv k ní dodávat.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze zpochybňovat ústavnost institutu náhradního doručení jako takového. Institut náhradního doručení je v obecné rovině ústavně konformní součástí českého právního řádu a Česká republika, stejně jako ostatní evropské země, jím čelí problému vyvážení principu rychlosti řízení na straně jedné a snaze přiblížit se procedurálně i obsahově rozhodnutí odpovídajícímu správné aplikaci práva na určitý skutkový stav. Náhradní doručení zásilky je založeno na právní fikci, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal; vychází se přitom z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv (vigilantibus iura), včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat soudní zásilky. V tomto směru odvolací soud uvádí v napadeném rozhodnutí možné způsoby, jak řešit situace, do nichž se dostává účastník řízení často vyjíždějící do zahraničí. Stěžovatel měl ostatně v jeho případě možnost požádat ve smyslu ustanovení §58 o. s. ř. o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, jestliže ji zmeškal z omluvitelných důvodů, této možnosti však nevyužil.
11. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že svá práva v plném rozsahu nevyužil, nelze vykládat k tíži obecných soudů adekvátně reagujících na jeho procesní úkony.
12. Ústavní soud je oprávněn zabývat se pouze těmi námitkami, které jsou pokryty petitem návrhu, resp. mají k němu z pohledu kontextuálního posouzení bezprostřední relevantní vztah. Z toho důvodu se Ústavní soud nezabýval námitkou stěžovatele týkající se jeho tvrzení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů je omezována jeho svoboda pohybu.
13. Vzhledem k tomu, jak Ústavní soud ověřil, že se obecné soudy otázkou včasnosti podaného odvolání stěžovatele řádně zabývaly a rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, a že sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu