ECLI:CZ:US:2009:4.US.659.05.1
sp. zn. IV. ÚS 659/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci Národního památkového ústavu, Valdštejnské náměstí 3, Praha 1 - Malá Strana, právně zastoupeného advokátem Mgr. Gabrielem Šípem, Kleinerova 24, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004 č. j. 22 Co 298/2004-247 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005 č. j. 28 Cdo 714/2005-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 10. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Právní předchůdkyně vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti, paní R. T., uzavřela dne 2. 10. 1939 trhovou smlouvu s A. P., přičemž předmětem smlouvy byl převod sporných nemovitostí. Trhová smlouva nebyla nikdy vložena do pozemkových knih. Dne 19. 11. 1947 prodávající zemřel a dne 9. 10. 1948 byl vydán na jeho firmu konfiskační výměr, a to na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret"). Následně dne 10. 12. 1951 byl vydán konfiskační výměr, kterým stát konfiskoval majetek A. P. Dne 20. 3. 1956 byl pak konfiskován majetek R. T.
Po roce 1989 se právní nástupce R. T. domáhal žalobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen restituční zákon") vydání sporných nemovitostí. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 22 Co 298/2004 změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že stěžovatel je povinen vydat žalobci předmětné nemovitosti. Dovolání k Nejvyššímu soudu bylo zamítnuto.
Stěžovatel považuje za nesprávný závěr obecných soudů, dle něhož nabyla R. T. vlastnictví k předmětným nemovitostem dnem 1. 1. 1951, tedy dnem účinnosti nového občanského zákoníku, a to v důsledku odpadnutí principu intabulace. Soudy měly zcela pominout, že ke dni 1. 1. 1951 již nemohly nastat věcněprávní účinky smlouvy, neboť k tomuto dni již A. P. nebyl vlastníkem těchto nemovitostí, neboť byly konfiskovány výměrem Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 9. 10. 1948. S ohledem na předchozí rozhodování Ústavního soudu v dané věci stěžovatel poukazuje na skutečnost, že otázka konfiskace majetku A. P. na základě dekretu prezidenta republiky nebyla součástí přezkumu ze strany Ústavního soudu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ve své argumentaci vychází stěžovatel především z námitky, že právní předchůdkyně stěžovatele nebyla nikdy vlastníkem konfiskovaných nemovitostí, neboť dříve než se jí mohla v roce 1951 stát, byly tyto v roce 1948 konfiskovány. K tomuto je třeba uvést, že uvedenou skutečností se zabýval ve svém odůvodnění již Krajský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Ústavní soud je tak stavěn do role další přezkumné instance, která by měla zhodnotit závěry soudů obecných.
Dle náhledu Ústavního soudu se v předmětném případě jeví býti spornou otázka, jakým způsobem měl být majetek v konfiskačním výměru vymezen, aby bylo lze toto považovat za dostatečně určité a aby mohl konfiskační výměr, resp. prezidentský dekret vyvolat ve společenských vztazích předpokládané účinky. Jinými slovy řečeno je třeba postavit na jisto, zda k zabavení majetku postačovalo pouhé obecné konstatování, že se majetek určité osoby konfiskuje nebo zda musel být tento majetek ve výměru individualizován. Zatímco stěžovatel vychází předně z konfiskačního výměru ze dne 9. 10. 1948 č. j. 67632-NS/48-Živ.Hil, kterým měl být, dle něj, zabaven veškerý majetek A. P., krajský a Nejvyšší soud dospěly k závěru, že tento výměr se vztahuje jen na majetek v něm uvedený.
Ze správní praxe správních orgánů je zřejmé, že tyto mnohdy nevydávaly pouze jeden konfiskační výměr, ale postupně s tím, jak zjišťovaly rozsah majetku postiženého subjektu, vydávaly tzv. dodatečné konfiskační výměry. Již sama tato skutečnost ukazuje na to, že konfiskovaný majetek musel být v rámci výměru vymezen dostatečně určitě, aby nevznikaly pochyby o tom, který a čí majetek je předmětem konfiskace. Ze zjištění odvolacího soudu přitom vyplynulo, že výměr z roku 1948 poukázal výslovně na majetek firmy A. P., závod tesařský v Praze XIII., Zahradní město a pozemky č. Kat. 291/1, 292/2 a 293/4 v kat. území Záběhlice. Při posuzování výše nastíněné otázky vyšel Ústavní soud v tomto konkrétním případě též ze skutečnosti, že pokud by stát, alespoň fakticky, považoval sporné nemovitosti za své vlastnictví, nevydával by na ně v roce 1951 další konfiskační výměr (obdobně by v roce 1949 nevydával další konfiskační výměr na nemovitosti na Žižkově), ale cítil by se být vlastníkem již na základě výměru z roku 1948. Stejně tak, pokud by se stát považoval za vlastníka, nevydával by v roce 1956 na majetek vedlejšího účastníka, resp. jeho právního předchůdce, konfiskační výměr. Konečně nelze v souvislosti s uvedeným přehlížet ani směrnici Ministerstva vnitra ze dne 7. 2. 1946, dle jejíhož čl. 6 se k náležitostem konfiskačního výměru říká, že "V rozhodnutí jest jmenovati vlastníka, pokud jest znám, a význačné majetkové kusy, jimiž jest konfiskovaný majetek dostatečně označen.". O tom, že nemovitost lze považovat za význačný majetkový kus, jistě není pochyb.
Co se týče otázky platnosti samotné trhové smlouvy z roku 1939 uzavřené mezi panem P. a právním předchůdcem vedlejšího účastníka, je třeba plně odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 39/2002 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 28. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2003, str. 389.
Z výše uvedeného je dle náhledu Ústavního soudu zřejmé, že Krajský soud v Praze a následně i Nejvyšší soud dospěly k závěrům, které lze považovat za ústavně konformní.
Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu