ECLI:CZ:US:2009:4.US.665.06.1
sp. zn. IV. ÚS 665/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Hanou Škorpíkovou, advokátkou se sídlem 28. října 14, Jablonec nad Nisou, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 485/2006-326 ze dne 3. 5. 2006, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 To 94/2005-274 ze dne 24. 3. 2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 2 T 90/2004-207 ze dne 22. 12. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 17. 4. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") č. j. 2 T 90/2004-207 ze dne 22. 12. 2004 shledán vinným návodem k trestnému činu pohlavního zneužívání dle §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") k §242 odst. 1 trestního zákona a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písm. a), společně s J. K. pak pomocí k trestnému činu pohlavního zneužívání dle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §242 odst. 1, 2 trestního zákona a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a současně i ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ambulantní formě. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 9 To 94/2005-274 ze dne 24. 3. 2005 rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným pomocí k trestnému činu pohlavního zneužívání dle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §242 odst. 1 trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona a dále společně s J. K. pomocí k trestnému činu pohlavního zneužívání dle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k §242 odst. 1, 2 trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Trest byl stěžovateli uložen v téže výši jako v rozsudku obvodního soudu č. j. 2 T 90/2004-207 ze dne 22. 12. 2004 a i ochranné léčení bylo nařízeno v tomtéž rozsahu. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 485/2006-326 ze dne 3. 5. 2006 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručeného práva na obhajobu dle čl. 37 odst. 3 Listiny, v zákonné rovině pak nerespektování zásad uvedených v §2 odst. 2 a 5 trestního řádu a zejména zásady "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo). Stěžovatel setrval na tom, že se jednání uvedeného ve výroku o vině nedopustil, a vyjádřil přesvědčení, že důkazy, které byly v řízení provedeny, jeho vinu jednoznačně neprokazovaly. Poukázal přitom na skutečnost, že svědek Č. P., jenž byl v samostatném řízení odsouzen za trestnou činnost, na níž se měl stěžovatel podílet formou pomoci, mohl v tomto řízení v rámci své obhajoby uvádět a také uváděl nepravdivé údaje. Tyto proto následně neměly být použity v trestním řízení, vedeném proti stěžovateli. Stejně tak neměly obecné soudy přihlížet ani k závěrům rozsudku obvodního soudu sp. zn. 2 T 137/2003 ze dne 16. 4. 2004. Stěžovatel dále konstatoval, že bylo-li trestní řízení proti němu a Č. P. vedeno odděleně, tzn. Č. P. se střídavě nacházel v postavení svědka a obžalovaného, bylo nutno veškeré obtíže s tím spojené přičíst k tíži orgánům činným v trestním řízení, které o tomto způsobu vedení řízení rozhodly. Stěžovatel označil za nespravedlivé, aby výpověď hlavního pachatele, Č. P., učiněná v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, kde byl hlavní pachatel vyslýchán jako svědek pod hrozbou sankce za křivou výpověď, byla vyvrácena doznáním pachatele v jiném řízení, v němž stěžovatel ani nebyl slyšen. Tím, že obvodní soud toliko konstatoval obsah svého rozsudku sp. zn. 2 T 137/2003 ze dne 16. 4. 2004, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na obhajobu. V souvislosti s prováděným dokazováním pak stěžovatel zpochybnil věrohodnost svědka P. K. a polemizoval s jeho výpovědí. Stěžovatel dále dovozoval, že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, za něž byl odsouzen, a u skutku č. 2 nebyl proveden žádný důkaz, že by se Č. P. takového jednání dopustil, neboť on sám toto popřel. Další pochybení obecných soudů spočívala dle stěžovatele v tom, že nebyla respektována zásada totožnosti skutku ve smyslu §220 odst. 1 trestního zákona (zjevně míněn §220 odst. 1 trestního řádu), že jeho návrhy na doplnění dokazování byly bez řádného odůvodnění zamítnuty, že uložený trest byl nepřiměřeně přísný, neboť obecné soudy zohlednily jeho předchozí odsouzení i přesto, že se osvědčil, a konečně že podkladem pro uložení ambulantního ochranného léčení byl nedůsledně zpracovaný znalecký posudek. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 485/2006-326 ze dne 3. 5. 2006, rozsudek městského soudu č. j. 9 To 94/2005-274 ze dne 24. 3. 2005 a rozsudek obvodního soudu č. j. 2 T 90/2004-207 ze dne 22. 12. 2004 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, přičemž si Ústavní soud za tímto účelem vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 2 T 90/2004.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Namítal-li stěžovatel, že na základě těch důkazů, které byly v řízení provedeny, nebylo možno dospět k závěru o jeho vině, nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak reagovaly na obhajobu stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Právní kvalifikaci jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku byla přitom věnována náležitá pozornost (str. 9 a 10 rozsudku městského soudu č. j. 9 To 94/2005-274 ze dne 24. 3. 2005, str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 485/2006-326 ze dne 3. 5. 2006). Co se týkalo rozsahu provedeného dokazování, resp. neakceptování důkazních návrhů stěžovatele, obvodní soud se v odůvodnění svého rozsudku s těmito návrhy vypořádal prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takového důkazu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), když současně podrobně rozvedl, proč není těchto důkazů třeba (zejm. str. 8 rozsudku obvodního soudu č. j. 2 T 90/2004-207 ze dne 22. 12. 2004).
Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by bylo z ústavněprávního hlediska možno obecným soudům vytknout, nepříslušelo mu jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud dále poznamenává, že pravidlo "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo) je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné, tzn. jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 12, usnesení č. 73, str. 541 a násl.). Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na pečlivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a ztotožňuje se s jejich názorem, že v projednávané věci důvodná pochybnost o vině stěžovatele nevznikla.
Stěžovatel rovněž namítal porušení svého ústavně zaručeného práva na obhajobu, které spatřoval v tom, že trestní řízení proti Č. P. bylo vedeno odděleně, přestože stěžovatel byl souzen za trestnou činnost, jíž se měl dopustit formou pomoci k trestnému činu, jehož pachatelem byl právě Č. P. Ústavní soud však neshledal, že by takový postup měl za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Č. P. byl v trestním řízení vedeném proti stěžovateli řádně vyslechnut jako svědek, přičemž vypovídal v podstatných rysech shodně jako ve věci sp. zn. 2 T 137/2003. Stěžovatel měl možnost na tuto výpověď reagovat a klást svědkovi otázky, což také prostřednictvím svého právního obhájce činil. Výpověď svědka byla následně obecnými soudy hodnocena plně v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu. Ani tuto námitku tedy Ústavní soud neshledal důvodnou.
Obecně je možno konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti byla totožná s obhajobou, kterou stěžovatel neúspěšně uplatnil již v předchozím průběhu trestního řízení a s níž se obecné soudy důsledně vypořádaly. To platí bez dalšího rovněž ve vztahu k námitce nerespektování zásady jednotnosti skutku (str. 7 rozsudku městského soudu č. j. 9 To 94/2005-274 ze dne 24. 3. 2005) a ve vztahu k námitce stanovení nepřiměřené výše trestu a neoprávněného uložení ochranného léčení (str. 10 rozsudku obvodního soudu č. j. 2 T 90/2004-207 ze dne 22. 12. 2004, str. 10 a 11 rozsudku městského soudu č. j. 9 To 94/2005-274 ze dne 24. 3. 2005). Co do těchto námitek je možno pro stručnost odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu