ECLI:CZ:US:2009:4.US.695.09.1
sp. zn. IV. ÚS 695/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. Z., zastoupené JUDr. Josefem Zbořilem, advokátem, AK se sídlem Valentova 1732/1, 149 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 9. 2007 čj. 13 C 247/2005-60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008 čj. 55 Co 272/2008-84 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 4 104,50 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka namítla porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť soud I. stupně nepřipustil provedení důkazů jí navržených a svoje rozhodnutí opřel pouze o výpovědi svědků - zaměstnanců žalované strany. Takový postup byl podle stěžovatelky nestandardní, jednostranný a neobjektivní, což vedlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu a nesprávnému právnímu posouzení celé věci.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka žalovala obchodní společnost FOKUS optik, a.s., o zaplacení částky 4 104,50 Kč z titulu odpovědnosti za vady při zhotovení brýlí na zakázku. Obvodní soud pro Prahu 8 neshledal žalobu důvodnou. Zamítl ji a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 650,- Kč. Na základě provedených důkazů (listinami a výpověďmi stěžovatelky a svědkyň A. P. a E. Š.) a po jejich hodnocení dospěl obvodní soud k závěru, že žalovaná provedla zakázku řádně a dle pokynů stěžovatelky a neodpovídá za to, že přes zhotovené brýle stěžovatelka řádně neviděla a nemohla je používat. Návrhu na výslech oční lékařky MUDr. N. G. a dalších svědků navržených stěžovatelkou soud nevyhověl, neboť usoudil, že ve věci může rozhodnout na základě již provedených důkazů. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem neshledal potřebu doplňovat dokazování s konstatováním, že obvodní soud si opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, z nichž správně a úplně zjistil skutkový stav, který správně právně hodnotil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavně právních námitek stěžovatelky opřených o čl. 36 odst. 1 Listiny spočívala v jejím nesouhlasu s tím, že obecné soudy nepřipustily provedení důkazů, které k prokázání svých tvrzení navrhla, v důsledku čehož dospěly k nesprávnému zjištění skutkového stavu, ze kterého vyvodily nesprávný právní závěr. Ústavní soud však při svém přezkumu nahlíží na každý proces v jeho specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu, přičemž respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Procesní postup obecného soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů a následně i rozhodování ve věci, je tak třeba považovat za projev výkonu soudní moci nezávislými soudy. Podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje, které z důkazů navržených účastníky řízení provede. Porušení ústavních kautel tak nelze spatřovat v tom, že soud nevyhoví návrhu účastníka na další dokazování, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud opakovaně formuluje ve své rozhodovací činnosti tak, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy; zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). V judikatuře Ústavního soudu pak lze identifikovat, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Žádné z takových pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
K obsahu práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud opakovaně judikoval, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ("právo na soud") je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny. Toto základní právo, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Porušení těchto záruk Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Náhradově nákladový výrok nalézacího soudu opřený o ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. respektoval zásadu, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, což je závěr, který je v souladu s požadavkem obecně vyjádřeným Ústavním soudem tak, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku.
Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 40 odst. 2 Listiny nepovažoval Ústavní soud za případné, neboť čl. 40 upravuje základní zásady trestního řízení, přičemž v jeho odstavci druhém je formulován princip presumpce neviny.
Z výše uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu