ECLI:CZ:US:2009:4.US.712.09.1
sp. zn. IV. ÚS 712/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Dědická 14, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. 8 To 374/2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. 1 T 102/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 25. 3. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva a svobody, jež jsou mu garantována zejména čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ke skutkovému stavu možno uvést, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. 8 To 374/2008 bylo podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 7. 2008 č. j. 1 T 102/2007-277, kterým byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."), kdy podle zjištění soudu v době od 16. 6. 2005 do 14. 2. 2006 vylákal na základě různých nepravdivých tvrzení od poškozeného postupně v různých částkách finanční hotovost v celkové výši 245.000,- Kč s příslibem splatit je v dohodnutých termínech. Dne 14. 2. 2006 pak pod nepravdivou záminkou převzal dalších 110.000,- Kč s tím, že za ně nakoupí pro sebe a pro poškozeného akcie Čokoládoven Orion. Učinil tak však s vědomím, že s ohledem na svou špatnou finanční situaci nebude moci půjčenou hotovost splatit ve stanovených termínech, ani v dalším dohodnutém termínu do 30. 3. 2006, přičemž zmíněný dluh do rozhodnutí Krajského soudu v Brně v plné výši neuhradil, když dne 23. 5. 2007 prostřednictvím České pošty poškozenému poukázal 193.200,- Kč.
Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému škodu ve výši 161.800,- Kč. Se zbytkem svého nároku byl poškozený odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní stížnost upozorňuje především na nevěrohodnost poškozeného, který prý bezostyšně lže. Dále se v ústavní stížnosti připomíná, že se soudy vůbec nevypořádaly s námitkami a podněty stěžovatele na doplnění dokazování, když stěžovatel podle svého názoru nedostal dostatečnou možnost, ve srovnání se státním zástupcem, aby mohl v soudním řízení obhajovat svá tvrzení.
Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i vyžádaný spis nalézacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ač stěžovatel v úvodu "argumentační části" své ústavní stížnosti deklaruje respekt ke specifickému postavení Ústavního soudu, z něhož pro tento soud plynou přesně stanovené podmínky, kdy může svojí jurisdikcí zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, zjevně ho ve svém podání - tedy v ústavní stížnosti - nerespektuje.
Proto i v případě právě projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281).
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Princip rovnosti účastníků neznamená, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být v určitém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele porušena nebyla. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu