ECLI:CZ:US:2009:4.US.72.08.1
sp. zn. IV. ÚS 72/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. Z., zastoupeného Mgr. Julií Rathuskou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brně, Skácelova 1645/30, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1217/2007 ze dne 24. 10. 2007, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 37/2007-954 ze dne 25. 6. 2007 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 8/2006-853 ze dne 12. 1. 2007, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, resp. nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na nedotknutelnost obydlí vyplývajícího z čl. 12 odst. 1, 2 a 3 Listiny, práva na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů, za osobní přítomnosti a možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, poskytnutého čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i práva obviněného, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, podle čl. 40 odst. 3 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 8/2006-853 ze dne 12. 1. 2007 uznán vinným ze spáchání trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku nepodmíněně ve věznici se zvýšenou ostrahou. K podanému odvolání stěžovatele a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 6 To 37/2007-954 ze dne 25. 6. 2007 odvolání stěžovatele zamítl a z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, kdy za předmětné trestné činy uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně ve věznici se zvýšenou ostrahou. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").
3. Porušení základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně zahrnul výsledky domovní prohlídky, která nebyla provedena zákonným způsobem, do řetězce důkazů, na jejichž podkladě prokazoval vinu stěžovatele, ačkoliv se jednalo o důkazy nepoužitelné a nelze k nim tedy při hodnocení viny stěžovatele přihlížet. Při této domovní prohlídce bylo zajištěno vozidlo Toyota Land Cruieser - skelet tohoto vozidla a množství dílů k tomuto typu vozidla. I když předmětné věci nebyly v průběhu dalšího řízení ztotožněny s věcmi odcizenými poškozenému, nebyly vráceny stěžovateli a nebyla mu ani nahrazena škoda, která mu vznikla na základě nezákonného postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel před zahájením projednávání odvolání odvolacímu soudu navrhl důkazy výslechem svědků, z nichž jeden měl podle názoru stěžovatele povahu tzv. korunního svědka, odvolací soud však navržené svědky nevyslechl, ač by podle stěžovatele měla jejich svědectví zásadní význam. Odvolací soud ve svém rozhodnutí o vině přikročil navíc k použití trestu při horní hranici trestní sazby, přičemž nezohlednil, že na stěžovatele dopadne i proměněný podmíněně odložený trest za stěžovatelem dříve spáchanou trestnou činnost v délce jednoho roku a šesti měsíců, což má na stěžovatele nepřiměřeně tvrdý dopad. S ohledem na výše tvrzené porušení základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 8/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně.
5. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvádí, že nad rámec argumentace uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 25. 6. 2007 nemá co by dodal. Obdobně se vyjádřil i Krajský soud v Brně a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 12. 1. 2007.
6. Shora uvedená vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a dovolání, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
9. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky k důkaznímu řízení a k hodnocení provedených důkazů. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. K základní stěžovatelově námitce stran použití důkazu získaného nezákonným způsobem, tj. k zajištění věcí při domovní prohlídce, aniž byl k jejímu provedení vydán příkaz soudem, Ústavní soud zjišťuje, že se touto stěžovatelovou námitkou, kterou stěžovatel uplatnil při hlavním líčení a v podaném odvolání, podrobně zabýval odvolací soud a dal v tomto směru stěžovateli za pravdu, když konstatoval, že tento úkon policie byl realizován v rozporu se zákonem a nebylo tedy při ustálení skutkového stavu možno vycházet ze skutečností, které byly při prohlídce rodinného domu stěžovatele zjištěny (č.l. 965-966). Konstatuje tuto důkazní situaci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání stěžovatele provedl rekapitulaci důkazního řízení a učiněných důkazních zjištění se shrnujícím závěrem, ve kterém se ztotožnil s výrokem nalézacího soudu o stěžovatelově vině, když dovodil, že předmětný výrok o jeho vině je při zohlednění stěžovatelem namítané nepoužitelnosti nezákonným postupem získaných důkazů založen dostatečně na souboru dalších usvědčujících důkazů.
10. Ke stěžovatelově námitce, že odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy výslechem svědků, zejména pak svědka, jenž podle jeho názoru měl povahu "korunního svědka", Ústavní soud v souladu se svou judikaturou připomíná [viz např. nález sp. zn. I ÚS 425/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 13, nález č. 42, str. 305], že soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, a že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí, provedou se však důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (§263 odst. 6 tr. ř.). Jak Ústavní soud zjišťuje z napadeného rozhodnutí, odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s důvody nevyhovění návrhu obhajoby na výslech zmíněného "korunního svědka" J. V. dostatečně vypořádal, když zpochybnil věrohodnost tohoto důkazu uplatněného krátce před konáním veřejného zasedání s poukazem na skutečnost, že stěžovatel neuplatnil tento důkaz již dříve, ačkoliv osoba svědka měla být stěžovateli známa již od počátku jeho trestního stíhání. U ostatních svědků, kteří měli přinést důkaz ve prospěch stěžovatelovy neviny svědectvím, že odcizené vozidlo viděli u stěžovatele ještě před spácháním trestného činu, pak odvolací soud dospěl k závěru, že doplnění dokazování v navrhovaném směru by s ohledem na rozsah stávajícího dokazování a obsah ve věci provedených důkazů bylo nadbytečné (č.l. 962-963). Odvolací soud tak dostál své povinnosti u vznesených návrhů na doplnění dokazování, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
11. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
12. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o vině stěžovatele, a v důsledku jakých úvah přikládají jednotlivým důkazům důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež by odůvodňovalo jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
13. Výše uvedené ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny (a obdobně čl. 90 Ústavy České republiky) je třeba v plném rozsahu vztáhnout i na námitky stěžovatele k výši trestu uloženého stěžovateli odvolacím soudem při horní hranici dané trestní sazby. Ústavní soud v tomto směru plně odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu a uložen přísnější trest. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat přiměřenost výše trestu uloženého obecnými soudy v trestním řízení, až na případy, pokud by výše trestu byla ovlivněna porušením ústavně zaručeného práva (např. porušením zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny), což toliko by odůvodnilo jeho zásah. Žádný podklad pro tento postup však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.
14. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá porušení práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, resp. nesprávným úředním postupem, práva vlastnit majetek, jakož i porušení práva na nedotknutelnost obydlí. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud konstatuje, že uvedené otázky náhrady škody způsobené stěžovateli, vlastnických práv stěžovatele ani stěžovatelova práva na nedotknutelnost obydlí nebyly předmětem rozhodování obecných soudů v napadených rozhodnutích a Ústavní soud se jimi tedy nemůže zabývat. Pokud jde o stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny), jakož i zásah do práva na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů, za osobní přítomnosti a možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), pak Ústavní soud nenalézá v ústavní stížnosti k těmto tvrzením žádnou argumentaci, natož pak relevantní argumentaci ústavně právní. Ústavní soud se proto ani těmito námitkami nemohl zabývat a k nim se jakkoliv vyjádřit.
15. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu