ECLI:CZ:US:2009:4.US.74.09.1
sp. zn. IV. ÚS 74/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. Nad 31/2008-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. Nad 31/2008-80, neboť měl za to, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho základních lidských a občanských práv, především práva na spravedlivý proces zaručeného podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložené přílohy zjistil, že stěžovatel dne 22. července 2008 podal u věcně a místně příslušného Městského soudu v Praze podání označené jako "žaloba na ochranu před nezákonnými zásahy, pokyny nebo donuceními správního orgánu, žalobu o ochranu proti nečinnosti správního orgánu veřejné soudní moci" proti Obvodnímu soudu pro Prahu 4, které podáním ze dne 11. srpna 2008 rozšířil a za žalovaného označil rovněž Městský soud v Praze. Stěžovatel mimo jiné namítal pochybení Městského soudu v Praze ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. Spr. 2239/2008, související s postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízeních, která stěžovatel inicioval. Městský soud v Praze předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 6 Ca 253/2008 jinému krajskému soudu (§9 odst. 1 soudního řádu správního). Stěžovatel označil výzvu k vyjádření k návrhu na přikázání věci jinému soudu za nezákonný zásah a namítl podjatost soudkyň Městského soudu v Praze JUDr. Karly Cháberové a JUDr. Dany Černé. Jak Obvodní soud pro Prahu 4, tak i Městský soud v Praze navrhly přikázání věci Krajskému soudu v Praze. Nejvyšší správní soud s ohledem na to, že Městský soud v Praze, jehož tvrzená nečinnost a nezákonný zásah je žalobou napadán, je subjektem totožným se soudem rozhodujícím ve správním soudnictví, který by měl ve věci rozhodnout a všichni soudci specializovaných senátů tohoto soudu jsou vzhledem k důvodům konstatovaným Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí napadeném ústavní stížnosti vyloučeni pro možnou podjatost, je splněna zákonná podmínka pro postup podle ustanovení §9 odst. 1 soudního řádu správního. Proto Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím přikázal věc vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 253/2008 Krajskému soudu v Praze.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší správní soud měl před tím, než rozhodl o postoupení věci, rozhodnout o námitce podjatosti stěžovatele jako žalobce vůči všem soudcům Městského soudu v Praze. Takto podle názoru stěžovatele nebylo postaveno, respektive určeno, zda-li stěžovatelem označení soudci jsou předpojatí či nikoliv, a proto postoupení věci jinému soudu bylo předčasné, neboť ten už bude rozhodovat o meritu věci, nikoliv o předpojatosti soudců Městského soudu. K tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 551/03.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle dikce ustanovení §9 odst. 1 soudního řádu správního Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného sodu nelze sestavit senát. Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že podmínky tohoto ustanovení jsou splněny a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Stěžovatel toliko polemizuje s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na úrovni jím užitého podústavního práva a zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum rozhodnutí o postoupení věci soudů, a to patrně proto, že jiné instance již není. Ústavní soud nemá za situace, kdy ve věci rozhodující soud nevybočil z mezí daných mu rámcem ústavně zaručených základních lidských práv důvod pro to, aby napadené rozhodnutí rušil.
Na projednávanou věc nedopadají ani závěry učiněné Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 551/03, neboť v tomto případě stěžovatel namítl podjatost soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Petra Příhody, který se rovněž účastnil rozhodování Vrchního soudu v Praze. V právě posuzovaném případě stěžovatel ovšem nenamítal podjatost soudců Nejvyššího správního soudu, ale podjatost soudců specializovaných senátů Městského soudu v Praze. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud příslušné ustanovení soudního řádu správního užil, resp. neužil, na daný skutkový stav svévolně bez rozumného odůvodnění. V tomto směru Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu