ECLI:CZ:US:2009:4.US.805.08.1
sp. zn. IV. ÚS 805/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky L. V., zastoupené Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Liborova 405/14, 169 00 Praha 6, o ústavní stížnosti proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007 č. j. 5 Cmo 521/2007-72, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2007 č. j. 47 Cm 16/2007-43 "pokud jím bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení", a to tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni (takto stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem) "částku Kč 78.121,58 s úrokem 3% ročně od 22. 6. 2003 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 3% ročně z částky Kč 5.305,- od 22. 6. 2003 do 20. 4. 2005". Své rozhodnutí, jak se podává z obsahu rozsudku, oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil tím, že nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v původním znění do novelizace provedené nařízením vlády č. 163/2005 Sb. "vycházelo z neměnnosti sazeb úroků z prodlení po celou délku prodlení". Vysvětlil rovněž, proč nelze říci předem, že novelizované znění je výhodnější pro stranu věřitelskou nebo dlužnickou. Odvolací soud dále konstatoval, že čl. II. posléze uvedeného nařízení potom stanoví, že novým zněním se řídí úroky z prodlení jen tehdy, nastalo-li prodlení ode dne účinnosti tohoto nařízení, přičemž výše úroků z prodlení, jež nastalo předtím, se řídí dosavadními předpisy. V důsledku toho, že prodlení v posuzovaném případě nastalo dne 22. června 2003, dospěl k závěru o aplikaci nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v původním znění pro celé relevantní období, neboť nařízení vlády č. 163/2005 Sb. nabylo účinnosti 28. dubna 2005.
Předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze v jeho výroku I. napadla stěžovatelka včas podanou ústavní stížností. Tvrdila, že se jím cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále, že jím byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. To z toho důvodu, že soudem zmíněné přechodné ustanovení nařízení vlády č. 163/2005 Sb. mělo být dle jejího názoru interpretováno v intencích směrnice 2000/35/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. června 2000, v souladu s jejímž obsahem by se na uvažované prodlení vztahovalo toto pozdější nařízení vlády, a to ohledně prodlení v jeho části trvající od 28. dubna 2005. Stěžovatelka má za to, že z pohledu znění a účelu citované směrnice je nutné "pojem ,prodlení s plněním peněžitého závazku' chápat jako právní vztah, který vzniká každým dnem, kdy není peněžitý závazek splněn". V důsledku tohoto svého přesvědčení se domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví označený rozsudek v jeho výroku I. zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není povolán k přezkumu interpretace jednoduchého práva, pakliže se nejedná o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Pokud jde o výklad relevantního právního rámce, resp. interpretaci čl. II. (přechodného ustanovení) nařízení vlády č. 163/2005 Sb., Vrchní soud v Praze dle názoru Ústavního soudu své závěry řádně odůvodnil a jeho výklad nevykazuje znaky interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož není ani aplikací právních pojmů v jiném než právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, resp. neocitá se ani v rozporu se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, II. ÚS 501/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 535/05, IV. ÚS 1181/07, I. ÚS 2219/07).
Z uvedeného je zřejmá zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu