ECLI:CZ:US:2009:4.US.862.09.1
sp. zn. IV. ÚS 862/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 o ústavní stížnosti 1) H. V. a 2) M. M., obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, AK se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti postupu a vyrozumění Policie České republiky, OŘ Praha II, ve věci sp. zn. ORII-1901-2/TČ-2009-001277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 3 čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali přezkoumání postupu a vyrozumění Policie České republiky, OŘ Praha II, ve věci sp. zn. ORII-1901-2/TČ-2009-001277. Porušení svých základních práv spatřují stěžovatele v tom, že policejní orgán neshledal skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že by byl spáchán trestný čin pomluvy.
Takový závěr pokládají stěžovatelé za zcela neobhajitelný, neboť ke spáchání trestného činu pomluvy nepochybně došlo. V periodicích "Pestrý život" a "Rytmus života" jsou totiž dlouhodobě a cíleně šířeny nepravdivé informace týkající se stěžovatelů, které zejména druhého stěžovatele líčí ve velmi špatném světle a ničí jeho dobrou pověst. Z hlediska ústavního práva pokládají stěžovatelé postup policejního orgánu (a např. jeho odkaz na subsidiaritu trestního práva ve vztahu k civilněprávním řešením sporu) za nepřípustný, neboť obrana v občanském soudním řízení je neefektivní.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelům i účastníku řízení znám.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Jedním z projevů této skutečnosti je fakt, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti.
Pravomoci Ústavního soudu vyvěrající v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn, pokud vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z ústavní stížnosti je však patrné, že se stěžovatelé nedomáhají zrušení žádného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud se týče jiného zásahu veřejné moci, může Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Petitem ústavní stížnosti - má-li vůbec jaký - se však stěžovatelé domáhají "přezkoumání celé věci na základě předložených listin a z pohledu namítaných porušení Ústavy, resp. Listiny základních práv a svobod" a vydání nálezu "v němž vysloví porušení shora práv a svobod popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení s tím, aby věc byla znovu a řádně prověřena a byla vydána rozhodnutí ..." Takto formulovaný petit neodpovídá ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Z vyloženého proto vyplývá, že k věcnému projednání stěžovateli předloženého stížnostního žádání Ústavní soud pravomoc nemá, čili že - slovy zákona o Ústavním soudu - není k jejímu projednání příslušný.
K uvedenému Ústavní soud dodává, že je s podivem, podávají-li stěžovatelé ve zcela obdobných věcech opakovaně ústavní stížnosti, ačkoliv již vícekráte dostalo se jim v odůvodněních usnesení informace o tom, že tyto jejich návrhy jsou Ústavním soudem neprojednatelné, a to ať už pro nepříslušnost Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 910/08) či pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení sp. zn. II. ÚS 2989/08).
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a to aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad petitu; opačný postup by byl ryze formalistický, neboť ani po případné opravě petitu by ústavní stížnost nemohla být posouzena jinak než jako nepřípustná případně zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj