ECLI:CZ:US:2009:4.US.893.09.1
sp. zn. IV. ÚS 893/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1. Z. H., 2. P. B., 3. J. Š. a 4. I. Š., bez právního zastoupení, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. ledna 2009 sp. zn. 9 Co 982/2007-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. dubna 2009, podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. ledna 2009 sp. zn. 9 Co 982/2007-143 (dále jen "napadené rozhodnutí") a namítali, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 21 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mostě sp. zn. 9 C 364/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 30. listopadu 2006 domáhali po žalovaném Statutárním městu Mostu (dále jen "žalovaný") zaplacení částek ve výši 2 x 15 000,- Kč a 2 x 20 000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo, když neoprávněně žalovaný určil a vybral vstupní poplatek za přednostní umístění stěžovatelů do zařízení sociální péče. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 22. srpna 2007 č. j. 9 C 364/2006-84 žalobu zamítl z důvodu uplynutí jak dvouleté subjektivní promlčecí doby, tak i z důvodu uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Na základě odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupí k projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny formální předpoklady k podání ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud zjišťuje, stěžovatelé podali ústavní stížnost prostřednictvím obecného zmocněnce J. K. mladšího. Stěžovatelé tak nesplňují podmínku danou ustanovením §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy podmínku, že fyzické osoby, jako účastníci řízení, musí být před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. S ohledem na věk stěžovatelů Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v intencích stěžovateli namítaného porušení ústavně zaručených základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z tohoto důvodu pak již nepovažoval za nezbytné vyzývat stěžovatele k odstranění vady návrhu spočívající v nezastoupení stěžovatelů advokátem.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelů s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelé uvádí námitky, které již uplatnili v předchozím soudním řízení a očekávají, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se podaným odvoláním stěžovatelů podrobně zabýval a své rozhodnutí náležitě v souladu s aplikovanými právními normami odůvodnil. V učiněných závěrech odvolacího soudu pak neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájili. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu