ECLI:CZ:US:2009:4.US.983.08.1
sp. zn. IV. ÚS 983/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 8/2007-74 ze dne 31. 1. 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 400/2006-42 ze dne 10. 5. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 4. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 10 Ca 400/2006-42 ze dne 10. 5. 2007 zamítl žalobu stěžovatele proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník"), jíž se stěžovatel domáhal, aby vedlejší účastník vydal rozhodnutí ve věci jeho stížnosti ze dne 1. 9. 2004 na porušování právních předpisů ze strany civilních zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby České republiky při ukládání kázeňských trestů ve věznici Plzeň-Bory. Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 9 Ans 8/2007-74 ze dne 31.1.2008 jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení §4b zákona č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 555/1992 Sb."), když dovodily, že postup vedlejšího účastníka, v jehož rámci předal stížnost stěžovatele ze dne 1. 9. 2004 k vyřízení Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, je dle platné právní úpravy přípustný. Stěžovatel měl naopak za to, že s ohledem na mimořádný význam stížnosti jako fakticky jediného dostupného prostředku ochrany práv vězněných osob, byl vedlejší účastník, jakožto ústřední orgán státní správy pro oblast vězeňství, povinen stížnost sám prošetřit. Postup, v jehož důsledku je stížnost předložena k vyřízení orgánu vně struktury vězeňské správy, který nedisponuje příslušnou kázeňskou pravomocí, nelze dle názoru stěžovatele akceptovat. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 8/2007-74 ze dne 31. 1. 2008 a rozsudek městského soudu č. j. 10 Ca 400/2006-42 ze dne 10. 5. 2007 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis městského soudu sp. zn. 10 Ca 400/2006. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu a napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a do jejich pravomoci zasahuje toliko v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s interpretací ustanovení §4b zákona č. 555/1992 Sb. Ústavní soud přitom ve své judikatuře vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jiných než ústavních předpisů za následek porušení základních práv a svobod takto:
První skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu principu proporcionality, nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 606/04).
V projednávané věci nic takového zjištěno nebylo. Městský a zejména pak Nejvyšší správní soud zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnily svou interpretaci §4b zákona č. 555/1992 Sb., jakož i příslušných ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Jejich právní argumentace byla logická a konzistentní a z hlediska ústavněprávního jí nebylo možno nic vytknout. Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozoval, že dostatečné míry zajištění ochrany práv osob, nacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody, je možno dosáhnout pouze tehdy, jestliže stížnosti na špatné zacházení budou šetřeny přímo Ministerstvem spravedlnosti (vedlejším účastníkem), které také vydá ve věci rozhodnutí. S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožnil, neboť jak již konstatoval Nejvyšší správní soud, pověřené státní zastupitelství disponuje dle §78 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pravomocemi zcela dostačujícími k efektivnímu sjednání nápravy v případě, že by k porušení práv osob ve výkonu trestu odnětí svobody skutečně došlo.
Nesouhlas stěžovatele s aplikací ustanovení §4b zákona č. 555/1992 Sb. za těchto okolností sám o sobě dotčení v jeho ústavně zaručených právech nezakládá, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu