Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 28.07.2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/09 [ nález / HOLLÄNDER / výz-1 ],paralelní citace: N 166/54 SbNU 117 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.9.09.1
K příslušnosti rozhodnout o vyloučení soudce kárného senátu Nejvyššího soudu z projednávání a rozhodnutí kárné věci míst...
Právní věta1. Právní úprava sporu o rozsah kompetencí mezi státními a samosprávnými orgány platná v České republice pojem "inkludovaného orgánu" nezná. Ústavní soud České republiky v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457) vymezil pojem státního orgánu (resp. samosprávného orgánu) toliko a výlučně dle kategorie přičitatelnosti, tj. dle toho, zdali je určité osobě anebo skupině osob zákonem svěřena pravomoc, tedy způsobilost jménem státu autoritativně právně relevantně (čili s právními následky pro jiné subjekty) jednat v oblasti veřejnoprávních vztahů. Z pohledu takto definovaného pojmu státního (samosprávného) orgánu může tatáž osoba (skupina osob) v určité své roli být inkludovaným státním (samosprávným) orgánem, v roli jiné ale nabýt povahu státního (samosprávného) orgánu svébytného. Opačný postup, argumentem reductione ad absurdum, by totiž ve svém důsledku vedl k odepření spravedlnosti, k porušení zásady zákazu denegationis iustitiae, a tím i principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Měl by totiž v případě negativního sporu o rozsah kompetencí "inkludovaných státních (samosprávných) orgánů" za následek absenci procedury, jež by zajistila další postup rozhodování ve věci.2. Mezi účely řízení ve sporech o rozsah kompetencí nutno přiřadit i případy, jejichž normativní rámec je dán v době návrhu již neplatnou právní úpravou. Je tomu tak za předpokladu, dopadají-li důsledky kompetenčního sporu na ještě pravomocnými rozhodnutími neskončená řízení, čili vůči projednání kompetenčního konfliktu nestojí argument právní jistoty a ochrany práv třetích osob.3. Z §25 zákona č. 7/2002 Sb. vyplývá, že v případě kumulace absence explicitní úpravy a z povahy věci plynoucí nemožnosti použití trestního řádu nutno použít soudcovskou tvorbu práva, spočívající ve vyplnění tzv. pravé mezery v právu.4. Je-li kasačním nálezem zrušeno pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, na něž obsahově navazují rozhodnutí další, a nemá-li tím být vytvořena situace, kdy pro přijetí těchto rozhodnutí v důsledku kasace nejsou splněny právní podmínky, Ústavní soud současně zruší tato další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vychází přitom, v návaznosti na právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157), z ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanoveními §265k odst. 2 a §269 odst. 2 trestního řádu.
ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.9.09.1
sp. zn. Pl. ÚS 9/09NálezNález pléna Ústavního soudu ve složení Vlasta Formánková, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 28. července 2009 sp. zn. Pl. ÚS 9/09 ve věci návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů [čl. 87 odst. 1 písm. k)Ústavy, §120 a následující zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] o určení orgánu příslušného vydat rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v kárném řízení podle §10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění platném do 30. září 2008.VýrokI. Orgánem příslušným rozhodnout o vyloučení předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiřího Pácala z projednávání a rozhodnutí kárné věci soudce JUDr. Pavla Kučery, místopředsedy Nejvyššího soudu, (sp. zn. 1 Skno 20/2008) je předseda kolegia Nejvyššího soudu určený k zastupování předsedy Nejvyššího soudu jednacím řádem a rozvrhem práce Nejvyššího soudu.II. Usnesení kárného senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o nevyloučení předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiřího Pácala z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 1 Skno 20/2008 a rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o odnětí věci kárně obviněného soudce JUDr. Pavla Kučery vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 Ds 2/2008 a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Praze se zrušují.Odůvodnění:I.Vymezení věci a rekapitulace návrhuÚstavnímu soudu byl dne 4. května 2009 doručen návrh předsedkyně Nejvyššího soudu na vyslovení příslušnosti předsedy Nejvyššího soudu vydat rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v kárném řízení podle §10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění platném do 30. září 2008, a s ním spojené návrhy na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o tom, že předseda kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácal není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 1 Skno 20/2008, a na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o odnětí věci kárně obviněného soudce JUDr. Pavla Kučery vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 Ds 2/2008 a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Praze. V návaznosti na předmětné návrhy zároveň navrhovatelka podává návrh na rozhodnutí o naléhavosti věci podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a na rozhodnutí v plénu v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. a) sdělení Ústavního soudu, uveřejněného pod č. 185/2008 Sb.V uvedené věci sp. zn. 1 Skno 20/2008 dne 4. března 2009 rozhodl kárný senát Nejvyššího soudu ve složení JUDr. Jiří Pácal, jako předseda, JUDr. Karel Podolka, JUDr. Antonín Draštík, JUDr. Petr Gemmel, JUDr. Ivana Zlatohlávková, jako členové, o tom, že předseda kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácal není vyloučen z projednávání a rozhodnutí kárné věci soudce JUDr. Pavla Kučery, místopředsedy Nejvyššího soudu, a dále téhož dne rozhodl o odnětí této kárné věci Vrchnímu soudu v Olomouci a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Praze. Dle výtky obsažené v návrhu tak rozhodl navzdory tomu, že předsedkyně Nejvyššího soudu v přípise ze dne 20. února 2009, doručeném dne 26. února 2009 předsedovi kárného senátu JUDr. Jiřímu Pácalovi, a následně v dalším přípise ze dne 3. března 2009, doručeném všem členům kárného senátu (dne 4. března 2009 opětovně JUDr. Jiřímu Pácalovi, dne 4. března JUDr. Karlu Podolkovi, dne 3. března 2009 JUDr. Antonínu Draštíkovi, dne 3. března 2009 JUDr. Petru Gemmelovi, dne 3. března 2009 JUDr. Ivaně Zlatohlávkové) upozornila na svoji kompetenci rozhodnout o vyloučení JUDr. Jiřího Pácala podle §10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008.Navrhovatelka vytýká kárnému senátu nesprávnou aplikaci §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném v rozhodné době, protože dané zákonné ustanovení stanoví subsidiární platnost trestního řádu pro úpravu kárného řízení, nestanoví-li zákon č. 7/2002 Sb. jinak, což je právě případ dané kauzy, na kterou dopadá explicitní úprava §10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008. Dle jejího názoru v dané věci nejde o rozhodování o námitce podjatosti, nýbrž o rozhodování o samovyloučení soudce. Upozorňuje na skutečnost, že mezi situací, v níž jde o samovyloučení soudce, a situací, v níž jde o námitku podjatosti vznesenou účastníkem řízení, rozlišuje nejen zákon č. 7/2002 Sb., nýbrž i s. ř. s. v ustanovení §8 odst. 3 a §8 odst. 5 a stejně tak o. s. ř. v ustanovení §14 a §15 odst. 2 a v ustanovení §15a odst. 1. Ve všech těchto případech samovyloučení je to předseda soudu, kdo určí jiného soudce nebo jiný senát. Navrhovatelka na podporu uvedené argumentace odkazuje na postup JUDr. Jaroslava Holubce, předsedy Vrchního soudu v Olomouci, a JUDr. Vladimíra Stiboříka, předsedy Vrchního soudu v Praze, kteří rovněž neaplikovali ustanovení §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném v rozhodné době, nýbrž §10 odst. 3 téhož zákona, a to když rozhodovali o vyloučení soudců v kárné věci místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Kučery - první o vyloučení JUDr. Ivo Kouřila a druhý o vyloučení JUDr. Ludmily Říhové a JUDr. Romany Vostrejškové. Při posuzování kompetence předsedů vrchních soudů a předsedy Nejvyššího soudu nelze dle navrhovatelky vycházet "z nahodilosti, kdo je procesní stranou v konkrétním kárném řízení".Nepřípadnost aplikace §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve zněním platném v rozhodné době, a tím i §31trestního řádu je navrhovatelkou spatřována i ve skutečnosti, že proti rozhodnutí o vyloučení podle §31 odst. 2trestního řádu je přípustný opravný prostředek, zatímco v kárném řízení opravný prostředek přípustný není. V návrhu je dále odmítána argumentace kárného senátu Nejvyššího soudu poukazující na okolnost, že předseda soudu rozhodující o vyloučení je současně i stranou kárného řízení, jelikož výlučně předsedové soudů (vyjma ministra spravedlnosti) jsou podle §8 zákona č. 7/2002 Sb. navrhovateli v kárném řízení, z čehož plyne, že měla-li být relevantní skutečnost, že předseda soudu je současně stranou kárného řízení, musela by se promítnout do úpravy ustanovení §10 odst. 3 uvedeného zákona. Nadto je v něm upozorňováno, že ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném v rozhodné době, neponechává předsedovi soudu prostor pro diskreci a současně určuje, který soudce nastupuje za soudce vyloučeného.Navrhovatelka v rozhodnutí kárného senátu spatřuje i prvek libovůle. Uvádí, že v řízení o prvním návrhu na delegaci věci kárného řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu JUDr. Pavlu Kučerovi (sp. zn. 1 Skno 7/2008) JUDr. Jiří Pácal postupem podle §10 odst. 3 věty první zákona č. 7/2002 Sb. inicioval přípisem ze dne 23. dubna 2008 rozhodnutí předsedkyně o vyloučení podle téhož ustanovení in fine slovy: "oznamuji Vám, že dlouhodobé přátelské vztahy s JUDr. Pavlem Kučerou mohou vzbuzovat obavy o mé podjatosti v jeho kárné věci, a proto navrhuji postup podle §10 odst. 3 věty třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů". Rozhodnutím předsedkyně Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2008 sp. zn. 1 Skno 7/2008 byl pro uvedené soudce JUDr. Jiří Pácal z projednání a rozhodnutí předmětné věci vyloučen. Za nekonzistentní, bez revokace svého subjektivního postoje, považuje proto navrhovatelka odlišný postup JUDr. Jiřího Pácala v dalším kárném řízení vůči JUDr. Pavlu Kučerovi, místopředsedovi Nejvyššího soudu, a to jednak rozhodnutím o tom, že není z předmětného řízení vyloučen, a jednak rozhodnutím o delegaci, přičemž obě tato rozhodnutí byla přijata kárným senátem Nejvyššího soudu pod jeho předsednictvím. Rozhodnutí o delegaci předsedkyně Nejvyššího soudu vytýká, že se opírá o zpochybnění soudce Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Ivo Kouřila, který, jsa vyloučen, v kárné věci rozhodovat nemohl, a zcela pomíjí nezávislost a nestrannost zákonných soudců kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, kteří sami oznámení o skutečnostech, pro které by byli vyloučeni podle ustanovení §10 odst. 3 věty první zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném v předmětné době, neučinili, pročež neexistují důvody způsobilé založit závěr o potřebě věc odejmout Vrchnímu soudu v Olomouci.Ze všech takto vyložených důvodů má navrhovatelka za to, že spadá do kompetence předsedy soudu, a to i v případě Nejvyššího soudu, rozhodnout o samovyloučení soudce-člena kárného senátu, a nikoli do kompetence kárného senátu.Z pohledu dodržení podmínek pro aktivní legitimaci ve sporu o rozsah kompetencí navrhovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 (viz níže) uvádí, že jako předsedkyně Nejvyššího soudu je reprezentant soudní moci stojící podle čl. 92Ústavy v čele vrcholného orgánu soudní moci, nelze ji považovat za soud ve smyslu čl. 90 a 91Ústavy, a dále konstatuje, že návrh je přípustný, neboť neexistuje žádný společně nadřízený orgán oprávněný vzniklý kompetenční konflikt mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a senátem téhož soudu rozhodnout. Poukazuje dále na závažnost věci a připomíná, že předmětem kárného řízení je jednání místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Kučery v souvislosti s trestním řízením vedeným proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi.Navrhovatelka žádá, aby o jejím návrhu bylo rozhodováno plénem Ústavního soudu [čl. 1 odst. 1 písm. a) sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 185/2008 Sb.], jakož i o přijetí rozhodnutí mimo pořadí z důvodu naléhavosti (§39 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). S odkazem na ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., za přiměřeného použití §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. a vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu, rušící v rámci řízení o ústavní stížnosti proti poslednímu prostředku ochrany práv všechna rozhodnutí mající svůj základ již v rozhodnutí soudu prvního stupně, předsedkyně Nejvyššího soudu navrhuje zrušit související rozhodnutí Nejvyššího soudu o delegaci, neboť nerespektování kompetence předsedkyně Nejvyššího soudu vyústilo v navazující vlastní rozhodnutí o delegaci kárné věci Vrchnímu soudu v Praze.II.Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízeníPodle §42 odst. 4 a §121 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh Nejvyššímu soudu. Ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 28. května 2009, JUDr. Jiří Pácal, předseda kárného senátu Nejvyššího soudu, uvádí, že v dané věci se nejedná o spor o rozsah kompetencí, nýbrž o rozhodování o vyloučení předsedy senátu v kárném řízení před Nejvyšším soudem, tedy o řešení procesní otázky v kárném řízení, pročež navrhuje, aby návrhy předsedkyně Nejvyššího soudu byly odmítnuty jako nepřípustné podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Účastník řízení odkazuje dále na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 a nadto zdůrazňuje, že předsedkyně Nejvyššího soudu jako navrhovatelka kárného řízení, tedy jako jeho účastnice, nemůže rozhodovat o vyloučení předsedy kárného senátu pro rozpor s čl. 38 odst. 1Listiny základních práv a svobod, což JUDr. Iva Brožová akceptovala v kárném řízení vedeném pod sp. zn. 1 Skno 1/2007 proti soudci Nejvyššího soudu JUDr. Z. S. a rozhodnutím o vyloučení předsedy kárného senátu pověřila místopředsedu Nejvyššího soudu podle čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu. Dle předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu ale takový postup v daném případě není možný a stejně tak není možné k předmětnému rozhodnutí pověřit podle §29 jednacího řádu Nejvyššího soudu předsedu kolegia Nejvyššího soudu, neboť ten zastupuje předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu pouze v době jejich nepřítomnosti s výjimkou jejich pravomocí vyhrazených zákonem o soudech a soudcích, a obdobně dle něj lze vyložit zákon o kárném řízení soudců. Kárnému senátu Nejvyššího soudu tedy nezbylo, než aplikovat §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění účinném do 30. září 2008, a §31trestního řádu.Z výše uvedených důvodů účastník řízení navrhuje odmítnutí podaných návrhů podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, případně podle §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.III.Upuštění od ústního jednáníDle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak navrhovatelka, a to tím, že k výslovnému upozornění na presumpci souhlasu ve stanovené lhůtě na výzvu Ústavního soudu nereagovala, tak i účastník řízení explicitně v přípise doručeném Ústavnímu soudu dne 20. července 2009, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.IV.Podmínky aktivní legitimace navrhovatelkyNávrh na zahájení řízení ve věci sporu o rozsah kompetencí státních orgánů byl podán předsedkyní Nejvyššího soudu podle ustanovení §120 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457) Ústavní soud aktivní legitimaci předsedy Nejvyššího soudu v předmětném typu řízení uznal: "Z pohledu právní teorie je předseda Nejvyššího soudu orgánem jiného orgánu - Nejvyššího soudu. To však nic nemění na skutečnosti, že předseda Nejvyššího soudu má v mezích svých výlučných oprávnění ... též výlučné oprávnění k podání návrhu na vyřešení kompetenčního sporu, má-li za to, že tento nastal právě např. ignorováním těch oprávnění, která mu zákon přiznává. Takto přiznané kompetence nejsou totiž uděleny Nejvyššímu soudu, nýbrž pouze předsedovi Nejvyššího soudu (srov. Weyr, F.: Teorie práva, Brno-Praha, Orbis, 1936, str. 117). Jestliže jsou určitá oprávnění udělena výlučně předsedovi Nejvyššího soudu, musí mu být dán zároveň prostor tato svá oprávnění prosazovat a hájit soudní cestou nezávisle na stanovisku jiných orgánů. Lze tedy konstatovat, že předseda (nyní předsedkyně) Nejvyššího soudu je státním orgánem způsobilým vznést návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. k)Ústavy, resp. ustanovení §120 a násl. zákona o Ústavním soudu.".Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo v souladu se zákonnou úpravou interpretuje pojem orgánu v řízení ve věci sporu o rozsah kompetencí tak, že aktivní legitimaci v něm přiznává nejen "orgánu", nýbrž i jeho částem, disponují-li vlastními kompetencemi (zaváděje přitom zvláštní označení pro takovou část státního orgánu: "Teilorgan"). Příkladem je akceptování aktivní legitimace poslaneckých frakcí Spolkového sněmu (viz BVerfGE 2, 143 (165); 45, 1 (28); 90, 286 (336); 100, 266 (268); 103, 81 (86); 104, 151 (193); 105, 197 (220); 113, 113 (121), BVerfG, 2 BvE 1/07 ze dne 12. 3. 2007, K. Schleich, Das Bundesverfassungsgericht. Stellung, Verfahren, Entscheidungen. 2. Aufl., C. H. Beck, München 1991, s. 56 a násl.).Právní úprava sporu o rozsah kompetencí mezi státními a samosprávnými orgány platná v České republice ale pojem "inkludovaného orgánu" nezná. Ústavní soud České republiky v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 vymezil proto pojem státního orgánu (resp. samosprávného orgánu) toliko a výlučně dle kategorie přičitatelnosti, tj. dle toho, zdali je určité osobě anebo skupině osob zákonem svěřena pravomoc, tedy způsobilost jménem státu autoritativně právně relevantně (čili s právními následky pro jiné subjekty) jednat v oblasti veřejnoprávních vztahů. Z pohledu takto definovaného pojmu státního (samosprávného) orgánu může tatáž osoba (skupina osob) v určité své roli být inkludovaným státním (samosprávným) orgánem, v roli jiné ale nabýt povahu státního (samosprávného) orgánu svébytného. Opačný postup, argumentem reductione ad absurdum, by totiž ve svém důsledku vedl k odepření spravedlnosti, k porušení zásady zákazu denegationis iustitiae, a tím i principu právního státu (čl. 1 odst. 1Ústavy). Měl by totiž v případě negativního sporu o rozsah kompetencí "inkludovaných státních (samosprávných) orgánů" za následek absenci procedury, jež by zajistila další postup rozhodování ve věci. Dle tvrzení navrhovatelky ustanovení §10 odst. 3 věty třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, kompetence rozhodovat o každém případu vyloučení člena (předsedy) kárného senátu Nejvyššího soudu příslušela jí, tj. předsedkyni Nejvyššího soudu. Naproti tomu dle stanoviska kárného senátu Nejvyššího soudu (vyjádřeného jednak v jeho rozhodnutí ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 a jednak ve vyjádření jeho předsedy, doručeném Ústavnímu soudu dne 28. května 2009) za okolností, jež nastaly v posuzované věci podle §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, ve spojení s §31trestního řádu tato kompetence přísluší kárnému senátu Nejvyššího soudu.V předmětné věci z pohledu judiciálního (viz kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/06), jakož i doktrinárního jde o pozitivní kompetenční spor, v němž dva státní orgány uplatňují výlučnou kompetenci rozhodnout v téže věci. Pro uvedené, jak vyplývá z popisu sporu dle petitu návrhu, jakož i ustálených hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu dopadajících na čl. 87 odst. 1 písm. k)Ústavy a §120 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., lze na straně navrhovatelky konstatovat naplnění podmínek aktivní legitimace pro řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů.V.Přípustnost návrhuV nálezu sp. zn. III. ÚS 429/2000 ze dne 19. 4. 2001 (N 64/22 SbNU 71) Ústavní soud konstatoval, že "účelem řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy podle §120 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není abstraktní výklad Ústavy (frame of government), případně jednoduchého práva, nýbrž rozhodování takového sporu toliko v kontextu konkrétní věci, v níž právě k uvedenému sporu došlo, a to po uplatnění sporné kompetence buď vydáním meritorního rozhodnutí nebo popřením své příslušnosti [obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 58/2000 ze dne 20. 3. 2001 (U 11/21 SbNU 513)].". Tato teze je analogická tezi, již Ústavní soud opakovaně vyslovil v řízení o konkrétní kontrole norem [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 ze dne 10. 1. 2001 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ze dne 28. 3. 2006 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.)], dle níž dojde-li soudce obecného soudu k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2Ústavy), přičemž odmítnutí poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona pomoc Ústavní soud považoval za důvod vzniku neřešitelné situace umělého právního vakua (čl. 83 a čl. 95 odst. 1 a 2Ústavy). Lze tudíž uzavřít, že mezi účely řízení ve sporech o rozsah kompetencí nutno přiřadit i případy, jejichž normativní rámec je dán v době návrhu již neplatnou právní úpravou. Je tomu tak za předpokladu, dopadají-li důsledky kompetenčního sporu na ještě pravomocnými rozhodnutími neskončená řízení, čili vůči projednání kompetenčního konfliktu nestojí argument právní jistoty a ochrany práv třetích osob.Nadto zákon o Ústavním soudu pro podání návrhu, který nutně reflektuje již vydané rozhodnutí (ve smyslu §125), nestanoví žádnou lhůtu. Tuto lhůtu Ústavní soud v dosavadní judikatuře nevyvodil ani případnou procesní analogií (např. k §72 odst. 2zákona o Ústavním soudu), resp. z povahy věci (např. požadavkem bezodkladného podání návrhu). V první řadě se tím vytváří nerovnost uvnitř právního řádu, když v řízení civilním pro podání žaloby pro zmatečnost z důvodu přijetí rozhodnutí, jež nenáleží do pravomoci soudů [§229 odst. 1 písm. a)o. s. ř.], je stanovena lhůta tří měsíců od doručení daného rozhodnutí (§234 odst. 1o. s. ř.), když v řízení trestním je možnost podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného omezena lhůtou šesti měsíců ode dne právní moci napadeného rozhodnutí (§272trestního řádu). Neexistence lhůty pro podání návrhu v řízení ve sporech o rozsah kompetencí spjatých s již vydaným sporným rozhodnutím zakládá nejistotu v právních vztazích, jejichž rizika v rozhodující míře nenesou v kompetenčním sporu stojící subjekty, nýbrž fyzické a právnické osoby, o jejichž právech bylo rozhodováno. Vycházeno z takto naznačených důvodů lze považovat za důvodné vyžadovat podání návrhu v předmětných případech bez zbytečného odkladu.Jelikož předmětný návrh splňuje takto vytyčené kautely, není dán důvod jeho odmítnutí jak z důvodu nepříslušnosti [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], tak i opožděnosti [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], a konečně vzhledem ke skutečnosti, že o předmětném kompetenčnímu sporu nepřísluší rozhodovat jinému orgánu podle zvláštního zákona a ani společně nadřízenému orgánu, není zároveň dán důvod jeho odmítnutí pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §122 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].VI.Ratio decidendiNavrhovatelka opírá uplatňovanou kompetenci o ustanovení §10 odst. 3 věty třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, podle kterého: "Rozhodne-li předseda soudu, že je dán důvod k vyloučení člena senátu, povolá do funkce předsedy senátu jeho zástupce, a jde-li o člena senátu, určí do senátu soudce v pořadí prvního z počtu náhradníků anebo určí losem jiného přísedícího.".Účastník řízení pak pro případ, je-li předseda soudu navrhovatelem v kárném řízení a místopředseda soudu soudcem, vůči němuž je kárné řízení vedeno, uplatňuje kompetenci rozhodovat o vyloučení soudce (předsedy) kárného senátu podle §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008 ("Nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu."), ve spojení s §31trestního řádu (dle jehož odstavce 1 "o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát").Ustanovení §25 zákona č. 7/2002 Sb. doslova převzalo dikci ustanovení §24 zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců. Přiměřené použití trestního řádu pro kárné řízení soudců je podmíněno absencí explicitní úpravy v zákoně č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, nebo z povahy věci plynoucím odlišným závěrem. Jinými slovy, explicitní úprava použití trestního řádu vylučuje a stejně tak je použití trestního řádu vyloučeno v případech, v nichž sice explicitní úprava chybí, z povahy věci ale plyne "něco jiného", čili plyne nemožnost přiměřené aplikace trestního řádu. Předmětné zákonné ustanovení tedy stanoví následující aplikační posloupnost: explicitní úpravu, v případě její absence trestní řád a v případě kumulace její absence a z povahy věci plynoucí nemožnosti použití trestního řádu soudcovskou tvorbu práva, spočívající ve vyplnění tzv. pravé mezery v právu. Účastník řízení v rozhodnutí ze dne ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 navzdory explicitní úpravě (obsažené v §10 odst. 3 větě třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008) postupoval podle §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, ve spojení s §31trestního řádu, čili judikoval contra legem.Ústavní soud se v řadě nálezů vyslovil k podmínkám, za nichž lze akceptovat interpretaci a aplikaci contra legem. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) v této souvislosti konstatoval: "Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.". K obdobnému závěru dospěl i v případech napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem [nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155)]. V posuzované věci by doslovná interpretace a z ní plynoucí aplikace §10 odst. 3 věty třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, měla ten následek, že stejný subjekt, jenž je účastníkem řízení, by rozhodoval o vyloučení soudce.Měla by za následek dotčení v principu nezávislosti a nestrannosti soudcovského rozhodování (ve smyslu čl. 81 a následujících Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1Listiny), jelikož soudní orgán (předseda soudu) by rozhodoval o podjatosti soudce v řízení, jehož je stranou. Uvedený důvod nutno považovat za akceptovatelný pro postup contra legem. Z výše naznačeného algoritmu aplikace §25 zákona č. 7/2002 Sb. plyne pak nutnost zodpovědět otázku, neplyne-li s ohledem na posuzovanou věc z povahy věci "něco jiného", což přiměřenou aplikaci trestního řádu vylučuje.V nálezu sp. zn. III. ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000 (N 77/18 SbNU 169) se Ústavní soud vyslovil k aplikaci §31 odst. 1trestního řádu, přičemž dospěl k závěru, že za ústavně konformní lze v něm zakotvený postup považovat toliko za podmínky přezkumu nadřízeným soudem: Podle §31 odst. 1trestního řádu v trestním řízení o vyloučení z důvodu podjatosti rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Důsledkem přijetí výkladu §141 odst. 2trestního řádu, jenž by v případě námitky podjatosti soudce odvolací instance vylučoval přezkum nadřízeným soudem, by pak byl stav, kdy v takovém případě by rozhodoval dotčený orgán, jinak řečeno v řízení o vyloučení z důvodu podjatosti ,procesní strana'. Takováto konstrukce by založila rozpor se základním procesním principem, dle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci, tedy principem, jenž je komponentem základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1Listiny.Jinými slovy vyjádřeno, mechanismus obsažený v §31trestního řádu, jenž by nebyl doplněn o garanci nezávislého a nestranného soudního přezkumu, Ústavní soud označil za rozporný s čl. 36 odst. 1Listiny, jakož i čl. 81 a následujícími Ústavy.Vycházeno z uvedené teze nelze než dospět k závěru, dle něhož postup kárného senátu Nejvyššího soudu v předmětné věci byl v rozporu s ustanovením §10 odst. 3 věty třetí, jakož i §25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, pročež - bez dalšího - nebyl příslušný vydat rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v kárném řízení.Jak již bylo uvedeno, z §25 zákona č. 7/2002 Sb. vyplývá, že v případě kumulace absence explicitní úpravy a z povahy věci plynoucí nemožnosti použití trestního řádu nutno použít soudcovskou tvorbu práva, spočívající ve vyplnění tzv. pravé mezery v právu.Platí-li v předmětné věci pro nemožnost přenosu kompetence podle §10 odst. 3 věty třetí zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008, z předsedy na místopředsedu Nejvyššího soudu obdobné důvody, jež brání v jejím výkonu předsedovi, nutno stanovit příslušný soudní orgán, jenž by plně dostál požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1Listiny a čl. 81 a následujících Ústavy. Dle čl. 29 jednacího řádu Nejvyššího soudu při nepřítomnosti předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu zastupuje předsedu Nejvyššího soudu jím pověřený předseda kolegia, jenž ale není oprávněn vykonávat pravomoc vyhrazenou v zákoně o soudech a soudcích výlučně předsedovi a v jeho nepřítomnosti místopředsedovi Nejvyššího soudu. Jelikož za takovou nelze považovat pravomoc, jež by byla v rozporu s uvedenými ustanoveními ústavního pořádku, tímto orgánem je předseda kolegia pověřený obecným pravidlem zastupováním předsedy Nejvyššího soudu při nepřítomnosti předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu (rozvrhem práce).Vycházejíc z takto vyložených důvodů, plénum Ústavního soudu o návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu ve sporu o rozsah kompetencí státních orgánů [čl. 87 odst. 1 písm. k)Ústavy, §120 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] o určení orgánu příslušného vydat rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v kárném řízení podle §10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění platném do 30. září 2008, rozhodlo tak, že orgánem příslušným rozhodnout o vyloučení předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiřího Pácala z projednávání a rozhodnutí kárné věci soudce JUDr. Pavla Kučery, místopředsedy Nejvyššího soudu, (sp. zn. 1 Skno 20/2008) je předseda kolegia Nejvyššího soudu určený k zastupování předsedy Nejvyššího soudu jednacím řádem a rozvrhem práce Nejvyššího soudu. VII.Kasační následky nálezuDůsledkem přijetí výroku nálezu podle §124 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ve smyslu §125 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o tom, že předseda kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácal není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 1 Skno 20/2008. V nálezu sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157) Ústavní soud uvedl, že dle marginální rubriky k §63 zákona č. 182/1993 Sb. se pro řízení před Ústavním soudem předpokládá použití soudních řádů, přičemž samotná dikce uvedeného ustanovení již pak odkazuje pouze na občanský soudní řád a předpisy vydané k jeho provedení, přičemž uvedený rozpor mezi plurálem obsaženým v marginální rubrice a konkrétním odkazem v dikci normy nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení, pakliže z povahy věci na danou procesní situaci nedopadá přiměřené použití toliko řádu trestního. Je-li kasačním nálezem zrušeno pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, na něž obsahově navazují rozhodnutí další, a nemá-li tím být vytvořena situace, kdy pro přijetí těchto rozhodnutí v důsledku kasace nejsou splněny právní podmínky, Ústavní soud současně zruší tato další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vychází přitom, v návaznosti na uvedený právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 188/99, z ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s ustanoveními §265k odst. 2 a §269 odst. 2trestního řádu. Pro uvedené Ústavní soud zrušil i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o tom, že předseda kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Pácal není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 1 Skno 20/2008, navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 1 Skno 20/2008 o odnětí věci kárně obviněného soudce JUDr. Pavla Kučery vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 Ds 2/2008 a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Praze. Vzhledem k bezodkladnému projednání a rozhodování v předmětné věci považuje Ústavní soud rozhodnutí o naléhavosti věci podle §39 zákona č. 182/1993 Sb. za bezpředmětné.
1. Odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Pavla RychetskéhoOdlišné stanovisko, které podle §14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňujeme, směřuje proti nálezu, kterým bylo rozhodnuto o rozsahu kompetencí ve sporu mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a kárným senátem tohoto soudu o to, který orgán Nejvyššího soudu byl příslušný k rozhodnutí o případném vyloučení předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu JUDr. Pácala pro podjatost v rámci řízení o návrhu kárně obžalovaného místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Kučery na odnětí kárného řízení Vrchnímu soudu v Olomouci a jeho přikázání k Vrchnímu soudu v Praze. V daném případě předsedkyně Nejvyššího soudu, která vystupuje současně jako kárná žalobkyně, navrhla zrušení usnesení kárného senátu o tom, že jeho předseda není vyloučen z projednávání návrhu na delegaci kárného řízení, a následného usnesení téhož senátu, kterým bylo návrhu na delegaci vyhověno s tím, že v prvém případě nebyla k rozhodnutí založena kompetence kárného senátu a v druhém případě jde o tzv. rozhodnutí reziduální, tj. přímo navazující na rozhodnutí vydané nekompetentním orgánem. Svou aktivní legitimaci navrhovatelka opírá o ustanovení §10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., ve znění platném do 30. září 2008.Jsme toho názoru, že návrh měl být odmítnut podle §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu. Náš nesouhlas s nálezem se opírá o závěr, že v daném případě nebyla naplněna základní podmínka řízení podle čl. 87 odst. 1 písm.k) Ústavy a §120 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaných ustanovení Ústavní soud rozhoduje ve sporech státních orgánů o rozsah jejich kompetencí. V daném případě byla návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu napadena dvě rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu - jednak rozhodnutí sp. zn. 1 Skno 20/2008 o tom, že jeho předseda JUDr. Jiří Pácal není vyloučen z projednávání a rozhodování kárné věci kárně obviněného soudce JUDr. Pavla Kučery, a dále rozhodnutí stejné spisové značky, kterým byla tato věc odňata z projednávání u Vrchního soudu v Olomouci a přikázána Vrchnímu soudu v Praze. Navrhovatelka spatřovala podstatu sporu o kompetence v tvrzení, že o případném vyloučení předsedy kárného senátu Nejvyššího soudu z projednávání předmětné věci byla příslušná rozhodovat sama, a nikoliv senát, kterému byla věc k rozhodování ostatně přikázána rozhodnutím obou předsedů kolegií Nejvyššího soudu s ohledem na to, že ona sama je jako kárná žalobkyně procesní stranou řízení, a nemůže tedy rozhodovat "ve své vlastní věci". Zásadní otázkou je vymezení účastníků kompetenčního sporu vedeného před Ústavním soudem. Podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a podle §120 zákona o Ústavním soudu rozhoduje Ústavní soud spory o rozsah kompetencí mezi státními orgány navzájem nebo mezi státními orgány a orgány územních samosprávných celků. V projednávaném případě však byla kompetenční žaloba podána předsedkyní Nejvyššího soudu proti jednomu ze senátů téhož soudu v podobě quasi pozitivního kompetenčního konfliktu. Jde tedy nepochybně pouze o spor o určení věcné příslušnosti k procesnímu rozhodnutí v řízení probíhajícím uvnitř jednoho a téhož státního orgánu - Nejvyššího soudu. Za státní orgán je třeba považovat takový orgán státní moci, kterému je Ústavou nebo cestou zákona svěřen výkon státní moci, tj. rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Již ve svých odlišných stanoviscích k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 jsme vyložili, proč nepovažujeme funkci předsedy Nejvyššího soudu za státní orgán ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, ale za funkcionáře pověřeného výkonem správních funkcí; ostatně §118 a 119 zákona o soudech a soudcích stanoví, že výkonem státní správy jsou pověřeni předsedové soudů, přičemž "nesmí zasahovat do nezávislosti soudů". Nestojí tedy vně soudu jako specifického orgánu státní moci, ale jsou jeho součástí. Za státní orgán tím spíše nelze považovat jednotlivý senát Nejvyššího soudu, který v souladu (nebo případně v rozporu) s platným rozvrhem práce a vnitřními předpisy soudu vykonává judiciální činnost. Z hlediska ústavního pak za orgán státní moci (v daném případě moci soudní) nutno považovat každý soud, nikoli však jeho vnitřní části, což ostatně vyplývá jak z čl. 90 a 91 Ústavy, tak z ustanovení §8 zákona o soudech a soudcích ("Soustavu soudů tvoří .... Soudy jsou účetními jednotkami."), §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. (soudy jsou organizačními složkami státu) nebo např. §33 odst. 7 (soud se skládá ze senátů a samosoudců). Nemůžeme se tudíž ztotožnit s argumentací nálezu, která jednotlivým částem Nejvyššího soudu přiznává povahu "státního orgánu svébytného" toliko a výlučně dle kategorie přičitatelnosti, tj. dle toho, zdali je určité osobě nebo skupině osob zákonem svěřena pravomoc, tedy způsobilost jménem státu autoritativně právně relevantně jednat. Důsledkem takové úvahy by pak byla situace, kdy veškeré spory o příslušnost uvnitř Nejvyššího soudu mezi jeho jednotlivými částmi (senáty, kolegii, funkcionáři apod.) by řešil jako spory o rozsah kompetence Ústavní soud. Nejvyšší soud je vrcholem soustavy obecných soudů, kterým Ústava a právní řád svěřují výlučnou kompetenci jménem státu ("jménem republiky") k poskytování ochrany práv a rozhodování o vině a trestu (čl. 90 Ústavy). Způsob výkonu této Ústavou svěřené kompetence z úrovně Nejvyššího soudu pak upravují právní předpisy (především normy procesního práva a organizační normy) a vnitřní organizační předpisy Nejvyššího soudu (zejména jeho jednací řád a rozvrh práce). Eventuální pochybení při jejich aplikaci, ke kterému v daném případě patrně skutečně došlo, však není možno dle našeho soudu řešit cestou kompetenčního sporu vedeného mezi jednotlivými složkami Nejvyššího soudu před Ústavním soudem.2. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýmauplatněné podle §14 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů k nálezu Ústavního soudu:Podle ustanovení §120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy rozhoduje Ústavní soud spory mezi státními orgány a orgány územních samosprávných celků o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Zákon tedy definuje kompetenční spory především jako spory mezi samostatnými státními orgány nebo státními orgány a orgány samosprávy. Nikoliv jako spory mezi orgány téhož státního orgánu. V souzeném případu šlo o spor o věcnou příslušnost k řešení námitky podjatosti člena kárného senátu, který měl rozhodovat o procesní otázce odnětí věci kárně obviněného předsedkyní Nejvyššího soudu vedené u Vrchního soudu v Olomouci a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Praze. Podle dikce zákona platného v době rozhodování o podjatosti člena kárného senátu rozhodoval předseda kárného soudu. Předseda kárného soudu a kárný senát nejsou samostatnými státními orgány, ale jsou orgány kárného soudu. Proto spor o to, kdo má rozhodnout o podjatosti člena kárného senátu v řízení, kde předseda kárného soudu je současně kárným žalobcem, není kompetenčním sporem ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, ale sporem o věcnou příslušnost k rozhodnutí o této otázce. Předsedkyně Nejvyššího soudu proto nebyla věcně aktivně legitimována k podání návrhu na vyslovení příslušnosti předsedy Nejvyššího soudu vydat rozhodnutí o vyloučení soudce Nejvyššího soudu v kárném řízení podle §10 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění platném do 30. 9. 2008, neboť z uvedeného ustanovení nevyplývá, že by vystupovala jako samostatný státní orgán, ale vystupovala jako předseda kárného soudu. V tom se její pozice liší od pozice, ve které vystupovala ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/06, kde Ústavní soud formuloval závěr, že předseda Nejvyššího soudu jako orgán jiného orgánu má v mezích svých výlučných oprávnění též oprávnění k podání návrhu na vyřešení kompetenčního sporu, má-li za to, že tento nastal právě například ignorováním těch oprávnění, která mu zákon přiznává. Zde totiž nejde o výlučnou pravomoc předsedy Nejvyššího soudu, nýbrž o pravomoc předsedy kárného soudu, kterým není jen předseda Nejvyššího soudu, ale i předsedové jiných kárných soudů.I kdybych pominul shora uvedenou argumentaci a připustil, že v případě kolize u příslušnosti k rozhodnutí o vyloučení člena kárného senátu jde o kompetenční spor, pak v tomto konkrétním případě předsedkyně Nejvyššího soudu nemohla být věcně aktivně legitimována, a to z toho důvodu, že v posuzované věci byla sama kárným žalobcem, a proto nemohla rozhodovat o vyloučení soudce kárného senátu v této věci. Opak by měl za následek dotčení v principu nezávislosti a nestrannosti soudcovského rozhodování (ve smyslu čl. 81 a následujících Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny), jelikož účastník řízení by rozhodoval o podjatosti soudce v řízení, jehož je stranou. Pokud nemohla být dotčena její příslušnost k rozhodnutí, protože o vyloučení člena kárného senátu z důvodů podjatosti nemohla rozhodovat, nemohla být ani aktivně legitimována k podání kompetenčního návrhu. Kromě toho se plénum nevypořádalo s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 182/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 79/41 SbNU 39), ve kterém první senát Ústavního soudu mimo jiné formuloval závěr, že podání návrhu na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce je úkonem státu-účastníka pracovněprávních vztahů (a proto právnické osoby a zaměstnavatele), a stát tedy v tomto případě nositelem veřejné moci nebyl. Z toho pak dovodil, že okresní státní zástupkyně byla oprávněna k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti poukázal na to, že zákonodárce v právním řádu rozlišuje postavení státu jako "státu-nositele veřejné moci" a postavení "státu-právnické osoby", což vyplývá i ze zákona o Ústavním soudu, který explicitně uznal, že právnické osoby mají právo podat ústavní stížnost [ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud Ústavní soud jednou uznal, že kárný žalobce v konkrétním řízení vedeném podle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, je v postavení účastníka pracovněprávního vztahu, nelze mu přiznat dvojí postavení v témže řízení, jednou jako samostatného státního orgánu a jednou jako účastníka pracovněprávního vztahu. Pokud tedy předsedkyně Nejvyššího soudu v postavení kárné žalobkyně měla výhrady k postupu kárného senátu z toho důvodu, že nebyl věcně příslušný k rozhodnutí v souzené věci, byl zde při splnění zákonem stanovených podmínek, prostor pro podání ústavní stížnosti.Z výše uvedených důvodů jsem proto hlasoval proti většinovému názoru pléna.3. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové1. S většinovým stanoviskem vyjádřeným ve výroku a odůvodnění nálezu v dané věci nesouhlasím z následujících důvodů.2. Především mám za to, že návrh měl být odmítnut buď podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, nebo podle písm. e) téhož ustanovení jako návrh nepřípustný, anebo podle téhož ustanovení avšak písm. d) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.I. Osoba zjevně neoprávněná3. K závěru uvedenému v prvé alternativě mne vedou následující úvahy:Soudního rozhodnutí k ochraně svých oprávnění či kompetencí se může domáhat jen taková osoba personálně ztělesňující orgán, o jehož kompetence jde, která je v konkrétním případě reálně uplatnit může. Jinými slovy, taková osoba nesmí být vyloučena z uplatnění orgánních kompetencí z důvodů charakterizujících podjatost, které předvídá zákon. Jsou-li prima facie patrny zákonné důvody pro její vyloučení (tak, jako v daném případě), musí být schopna vykázat se pravomocným rozhodnutím o tom, že vyloučena z uplatnění kompetence přesto není. Nesplní-li tuto podmínku, nelze ji považovat za osobu oprávněnou k podání návrhu, neboť tak je k posouzení jejího vyloučení z rozhodování věci vlastně povoláván Ústavní soud, což se také v daném případě stalo, ač posuzování podjatosti předsedy Nejvyššího soudu rozhodně nepatří do jeho kompetencí. Zjevnou neoprávněnost navrhovatele je dle mého soudu třeba interpretovat tak, že inkluduje i požadavek spočívající ve vyloučení stavu, kdy navrhovatel podáním k Ústavnímu soudu chce řešit situaci, kterou navodil svým evidentně chybným jednáním či opomenutím. Z tohoto důvodu bylo přijetí návrhu k věcnému posouzení chybné.II. Nepřípustný návrh4. Pokud jde o druhou alternativu, uvádím následující argumenty:Navrhovatelka je totiž v daném případě kárnou žalobkyní. Přesto návrhem na vyřešení kompetenčního sporu uplatňovala pro sebe oprávnění rozhodovat o možné podjatosti předsedy kárného senátu, který měl rozhodovat o návrhu navrhovatelkou kárně obviněného místopředsedy Nejvyššího soudu na delegaci jeho kárné věci. Tím, že se navrhovatelka z rozhodování nevyloučila, ač tak byla jednoznačně povinnou učinit na základě přiměřeného použití §30 odst. 2 ve spojení s §31 odst. 1 tr. řádu, jak ji velí ustanovení §25 zákona č. 7/2002, navodila situaci, kdy nemohlo dojít k uplatnění algoritmu předvídaného jednacím řádem Nejvyššího soudu České republiky v ustanoveních čl. 26 a 29, když posledně zmíněné ustanovení předvídá zástup předsedy a místopředsedy pověřeným předsedou kolegia. Ostatně nález dospívá k řešení předvídanému jednacím řádem, byť tvrdí, že bylo pro nalezení tohoto výsledku zapotřebí soudcovské tvorby práva, s čímž nemohu souhlasit, neboť jde o pouhou aplikaci jednacího řádu Nejvyššího soudu, tedy interního předpisu Nejvyššího soudu, který zavazuje i reprezentanty Nejvyššího soudu, tj. předsedu a místopředsedu. Ostatně soudcovská tvorba práva v případě stanovení rozsahu kompetencí (na rozdíl od dotváření práva hmotného a procesního) je velmi nezvyklým, zjevně ústavněprávně problematickým (čl. 2 odst. 2 Listiny jistě slouží i k vyloučení posunů v oblasti kompetencí, které by totiž mohly vést až ke zkreslování či faktickému posuvu v dělbě mocí), a proto dosti nebezpečným fenoménem. Naznačený algoritmus se však reálně nemohl uplatnit, neboť navrhovatelka nedostála povinnosti, kterou jí zákon (shora citovaná ustanovení tr. řádu) ukládá, a nevyzvala poté, co by tak sama učinila, ke stejnému postupu ani kárně obviněného místopředsedu. Z uvedeného plyne, že existoval mechanismus, jehož aplikací by se věc vyřešila a zásah Ústavního soudu by nebyl potřebný. Protože i v kompetenčních sporech je jistě třeba uplatňovat princip subsidiarity, který velí, aby Ústavní soud zasahoval jen v případech, není-li možno věc vyřešit před jinými orgány, je možno dospět k závěru, že navrhovatelka uplatnila návrh nepřípustný. Nepřípustnost návrhu ve smyslu §122 zákona o Ústavním soudu však naopak dovodit nelze. III. Nepříslušnost Ústavního soudu5. Pro případné uplatnění třetí alternativy svědčí následující zdůvodnění:Danou věc nemůže Ústavní soud vůbec posuzovat, neboť nejde o spor o uplatnění kompetencí tak, jak má na mysli ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky, které lze prosazovat v řízení před Ústavním soudem upraveným v oddílu devátém hlavy druhé části druhé zákona o Ústavním soudu (§120 až 125). Účelem citovaného ustanovení Ústavy je totiž bezpochyby ochrana dělby moci (horizontální i vertikální) ve státu. Navrhovatelka se dle mého názoru (který souzní s mými disentujícími kolegy) ve skutečnosti domáhala rozhodnutí, jímž by byla stvrzena toliko její věcná příslušnost k rozhodování o podjatosti předsedy kárného senátu, kterou si dle jejího názoru neoprávněně atrahoval kárný senát Nejvyššího soudu. Účelem všech ustanovení o vymezování věcné kompetence obsažených v různých procesních předpisech však je stanovit co nejpřiléhavěji zákonného soudce, který má být garantem odborného, nezávislého a nestranného rozhodování. Z uvedeného je zřejmé, že účely obou institutů jsou velmi rozdílné. 6. Nicméně, navrhovatelka jaksi implicitně považuje kárný senát za státní orgán, ač jako účastníka řízení uvádí ve svém návrhu bez dalšího upřesnění Nejvyšší soud, tedy bez toho, že by orgán, s nímž chce kompetenční spor vést, blíže specifikovala. Věc lze vnímat i tak, že navrhovatelka se domnívá, že předseda Nejvyššího soudu má Ústavním soudem již v minulosti stvrzenou orgánní kvalitu (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/06), která mu zřejmě má svědčit ve všech vztazích, včetně vztahů s ostatními judiciálními tělesy Nejvyššího soudu, a která proto zřejmě opravňuje i k podání návrhu proti instituci Nejvyššího soudu jako orgánu, přičemž však neobjasňuje, kdo tento soud v takové konstelaci má reprezentovat. Kárný senát však jistě nemá zákonné oprávnění k reprezentaci Nejvyššího soudu jako celku, a zřejmě proto nález dovozuje, že jde v tomto případě o orgán, který však návrhem označen nebyl, byť jej Ústavní soud žádal o vyjádření a jednal s ním jako s účastníkem řízení, tj. jako s orgánem. V daném případě však dle mého názoru je třeba na navrhovatelku nahlížet jako na procesním zákonem (§10 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb.) stanoveného soudce, do jehož věcné příslušnosti spadá posuzování otázek vyloučení soudců z rozhodování. Nejde tedy o vztah, v němž by sama navrhovatelka vystupovala jako reprezentant Nejvyššího soudu, a tedy jako orgán reprezentující soudnictví ve vztahu k jiným mocím.7. Problémem také je, že nález nakonec svěřil "kompetenci" rozhodovat o možné, nikoli prima facie dané podjatosti předsedy kárného senátu (ten žádal nikoli o své vyloučení, nýbrž jen o posouzení toho, zda by nemohl být vnímán jako podjatý svým okolím kvůli dlouholetému přátelství s kárně obviněným místopředsedou, což je konstelace, kterou sám Ústavní soud ve své judikatuře, jakož i praxi hodnotí tak, že sama o sobě k vyloučení soudce nevede) třetímu "orgánu" Nejvyššího soudu, tedy předsedovi kolegia, který byl dle jednacího řádu Nejvyššího soudu stanoven k zastupování navrhovatelky, potažmo jejího místopředsedy, což je ovšem rovněž problematický postup. To proto, že tak byla stanovena "kompetence" dalšímu "orgánu" Nejvyššího soudu, který však vůbec nebyl účastníkem řízení, nedostal prostor k procesním úkonům jako účastník řízení, zejména nedostal prostor k vyjádření (zejména k možnosti své možné podjatosti). O tom, že lze stanovit jen kompetenci toho, kdo je účastníkem řízení, nepochybuje komentářová literatura (implicitně Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2007, s. 785, explicitně Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Aspi, Praha, 2007, s. 567). Nadto většinové stanovisko obsažené v nálezu počítá zjevně s tím, že u onoho předsedy kolegia nebude dáno ani zdání podjatosti plynoucí z dlouhodobých přátelských vztahů s předsedou kárného senátu, což je předpoklad, který se s realitou může poněkud míjet. Pokud by naznačená varianta nastala, bylo by možno očekávat další kompetenční spor, neboť modelově by šlo o shodnou situaci.8. Naznačené problémy odpadají, vyjdeme-li z názoru, že je třeba činit rozdíl mezi kompetencemi řešenými v kompetenčních sporech před Ústavním soudem a řešením sporů o věcnou příslušnost soudních těles uvnitř jediného soudu, kterou by měly řešit vnitřní předpisy tohoto soudu, tj. jednací řád, popř. rozvrh práce. Tento názor má oporu v rozdílných účelech obou institutů, jak vysvětleno shora, přičemž řízení o kompetenčních sporech je možno vést jen tehdy, jde-li o procesní ochranu kompetencí chápaných ve smyslu Ústavy (viz výše). Řízení o kompetenčních sporech nelze naopak vy(zne)užívat k nápravě snad i vadně stanovené věcné příslušnosti uvnitř soudu. A o tom, že vnitřní předpisy skutečně na řešení nastalé situace pamatovaly, svědčí nakonec paradoxně samotný výrok nálezu. Že však zmíněné předpisy nemohly dojít uplatnění, je spojeno s nečinností navrhovatelky, která způsobila, že kárný senát byl donucen hledat cestu a rozhodovat tam, kde by býval měl rozhodnout předsedkyni zastupující předseda kolegia. Těžko bylo možno od kárného senátu určeného k rozhodování o delegaci věci kárného obvinění místopředsedy Nejvyššího soudu požadovat, aby se s posouzením možné podjatosti svého předsedy obrátil na zastupujícího předsedu kolegia, když předsedkyně ani místopředseda, kteří zastupujícího předsedu kolegia předcházejí, neučinili formální kroky k tomu, aby tomuto svému zástupci - příslušnému předsedovi kolegia - vytvořili prostor k jeho rozhodnutí.9. Nález dle mého názoru nejenže neřeší kompetenční konflikt, nýbrž řeší toliko věcnou příslušnost soudních těles uvnitř Nejvyššího soudu. Tím však rozšiřuje kompetence samotného Ústavního soudu. Rozšíření kompetencí Ústavního soudu vidím dále i v tom, že derivátem rozhodnutí je vlastně i rozhodnutí jak o zjevném vyloučení navrhovatelky z rozhodování o vyloučení soudce Pácala z rozhodování o delegaci předmětné kárné věci, tak i rozhodnutí o možných důvodech pro vyloučení soudce Pácala z tohoto rozhodování, ač tyto vůbec zjišťovány nebyly. Především však rozhodování o podjatosti (byť jako o předběžné otázce) není agendou řešitelnou v rámci kompetenčního sporu, neboť k posuzování podjatosti soudců obecných soudů Ústavní soud není příslušný, a tím méně v rámci kompetenčního sporu. Nutným rezultátem toho, co jsem uvedla, je pro mne závěr, že materií, ohledně níž navrhovatelka žádala, aby Ústavní soud rozhodoval, byly otázky, k jejichž posouzení a k rozhodnutí o nich není Ústavní soud příslušný.