ECLI:CZ:US:2010:1.US.1019.10.1
sp. zn. I. ÚS 1019/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. M. V. a 2) Ing. M. V., zastoupených JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem Praha 2, Ječná 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, čj. 18 Co 494/2009 - 205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení druhého výroku shora označeného usnesení, kterým Městský soud v Praze nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Podle jejich přesvědčení tak porušil jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé uvedli, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále "soud prvního stupně") v novém rozsudku, vydaném poté, co byl jeho předcházející rozsudek zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále "soud odvolací"), jeho závazný právní názor respektoval. Tím, že odvolací soud aplikoval ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), zasáhl do jejich práva na zákonného soudce, neboť k přikázání věci jinému samosoudci by mělo docházet zcela výjimečně a ze závažných důvodů. Stěžovatelé se obávají, že tím dojde k průtahům v řízení, neboť jiný samosoudce nebude s věcí seznámen.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobkyně, která je se stěžovateli podílovou spoluvlastnicí nájemního domu č.p. 237 v k. ú. Hradčany, podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti stěžovatelům žalobu na zaplacení částky 210.818,10 Kč, jako náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení získaného stěžovateli v souvislosti se správou zmíněného domu. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 1. 2008, čj. 18 C 1/2006 - 110, její žalobu zamítl. K jejímu odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2008, čj. 18 Co 265/2008 - 140, rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten novým rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, čj. 18 C 1/2006 - 186, žalobu opět zamítl. Po dalším odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2009, čj. 18 Co 494/2009 - 205, zamítavý rozsudek obvodního soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přikázal, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce. Rozhodl tak proto, že soudce, který věc u obvodního soudu projednával, nerespektoval závazný právní názor, vyjádřený v předcházejícím kasačním usnesení odvolacího soudu. To mělo za následek průtahy v řízení, neboť tak dosud nebyly, v procesu dokazování, objasněny okolnosti rozhodné pro právní posouzení věci.
III.
Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 529/08, dostupný na http://usoud.cz, nález sp. zn. III. ÚS 232/95, N 15/5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 956/09, ze dne 22. 10. 2009, Ústavní soud vyslovil, že ustanovení §221 odst. 2 OSŘ ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" je v souladu s ústavním pořádkem, neboť sleduje ochranu jiného ústavně zaručeného práva (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny) a činí tak prostředky přiměřenými. Současně toto ustanovení klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a interpretovat jej v přímé návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny.
Smyslem ustanovení §221 odst. 2 OSŘ je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím tohoto ustanovení se tak realizuje právo na soudní ochranu a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok, odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko. Právo na zákonného soudce není zcela absolutní a obsahuje výjimky, mezi něž patří i postup odvolacího soudu podle §221 odst. 2 OSŘ (tedy možnost odnětí věci zákonnému soudci a nařízení, aby ji projednal někdo jiný). Tento postup je výrazem jiného principu ovlivňujícího soudní řízení, a to vázaností rozhodnutím nadřízeného soudu. Jestliže soud nižšího stupně nerespektuje právně závazný názor nadřízeného soudu, musí existovat možnost postupu vůči tomuto soudu, aby nedocházelo k průtahům řízení. Podstatné pro danou věc je, zda byly naplněny podmínky §221 odst. 2 OSŘ a odvolací soud uvedl důvody, které jej k tomuto postupu vedly.
V nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 111/04, ze dne 19. 1. 2006, Ústavní soud dovodil, že aplikace §221 odst. 3 OSŘ by mohla při příliš extenzivním výkladu způsobit zásah do ústavně garantovaného práva na zákonného soudce, současně však má na mysli zásadu, že výklad termínu "závažná vada" přísluší výhradně obecným soudům. V případě, kdy obecný soud dostatečně a smysluplně použití §221 odst. 3 OSŘ odůvodní, není v kompetenci Ústavního soudu jakkoli rozporovat užití tohoto institutu, který představuje zákonnou výjimku v intencích ústavně garantovaného práva na zákonného soudce.
Institut zákonného soudce představuje důležitý prvek právní jistoty, existence výjimky obsažené v §221 odst. 2 OSŘ na tom nic nemění, neboť ta je vázána na závažné vady řízení před soudem prvního stupně, které, jsou-li zjištěny, odůvodňují ústavně konformní odnětí věci zákonnému soudci. Možnost napadnout takový postup odvolacího soudu v jednotlivých případech cestou ústavní stížnosti poskytuje dostatečnou záruku, že meze tohoto výjimečného ustanovení nebudou překračovány či že jej nebude zneužito.
V posuzovaném případě odvolací soud vyslovil závazný právní názor v tom smyslu, že v případě spornosti, zda byla mezi účastníky uzavřena dohoda o správě nemovitosti, která byla však stěžovateli fakticky vykonávána, měli stěžovatelé povinnost předložit žalobkyni vyúčtování a převést na ni vše, co v souvislosti se správou domu, v poměru spoluvlastnických podílů, získali. Protože v souvislosti se vznikem škody, která porušením této povinnosti žalobkyni vznikla, nebylo soudem prvního stupně provedeno žádné dokazování, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soud v jeho postupu neshledal stěžovateli tvrzené zneužití §221 odst. 3 OSŘ, které by bylo zásahem do jich ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Postup odvolacího soudu považuje Ústavní soud za projev jeho autonomního rozhodování. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelů a na základě toho mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu