ECLI:CZ:US:2010:1.US.1021.10.1
sp. zn. I. ÚS 1021/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. F. B., zastoupeného JUDr. Janem Bělohradským, advokátem se sídlem Nám. Interbrigády 3/949, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8.9.2009 č. j. 3 T 86/2009-200, a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 29.12.2009 č. j. 6 To 571/2009-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudu pro porušení svého základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v Kroměříži v hlavním líčení tak, že se podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodů §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastavuje trestní stíhání obžalovaného R. D. pro trestné činy ublížení na zdraví, výtržnictví a poškozování cizí věci dle §§221 odst.l, 202 odst. l a 257 odst. l tr. zák. Skutková rovina spočívala v tom, že se obžalovaný R. D. během letu letadla dostal do rozepře se stěžovatelem, na něhož vylil nápoj a udeřil jej minimálně dvakrát pěstí do oblasti nosu a pravého oka, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kostí, otok nadočnicového oblouku a rozbil mu brýle. Dle napadeného usnesení soudu prvního stupně došlo dále k tomu, že poškozený kopl do otevřených dveří WC, které při zpětném návratu vážně ohrozily jedno z dětí R. D.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, stížnost stěžovatele - jako poškozeného - v trestní věci podle §148 odst. l písm. b) tr. ř. zamítl, neboť byla podána osobou neoprávněnou. Krajský soud argumentoval dikcí §223 odst. 4 trestního řádu, dle něhož proti rozhodnutí podle §223 odst. 1 a 2 (kam spadá i napadené rozhodnutí soudu prvního stupně) může podat stížnost státní zástupce, nikoli tedy poškozený, který má tuto možnost pouze v přípravném řízení podle §172 odst. 3 tr. řádu. Dále krajský soud poukázal na §141 odst. 2 trestního řádu, dle kterého je stížnost proti rozhodnutí soudu přípustná jen v případech, kdy to zákon výslovně připouští.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolal zásady spravedlivého procesu. Její porušení spatřuje zejména v tom, že soudy obou stupňů zcela opominuly existenci probíhajícího adhezního řízení a význam zákonem chráněného zájmu s úplnou „diskvalifikací“ poškozeného - stěžovatele, čímž porušily i příslušná ustanovení trestního řádu o dokazování a posoudily věc právně nesprávně. Konkrétně namítl, že věc měla být posouzena za použití analogie ve vztahu k ustanovení §223a odst. 2 a §172 odst. 3 tr. řádu; proto byl prý oprávněn podat stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu.
II.
1) Stěžovatel – jak již bylo uvedeno - v ústavní stížnosti namítá, že v §223 odst. 4 tr. ž. není uvedeno, že stížnost může být podána pouze státním zástupcem, a není v něm ani uvedeno, že by bylo zakázáno poškozenému stížnost podat.
Ústavní soud stěžovatelův názor nesdílí.
V ustanovení §223 odst. 4 tr. ř. vskutku není výslovně zakázáno poškozenému stížnost podat. Z toho však jeho oprávnění stížnost podat neplyne. Jde o logiku legislativní úpravy; pokud zákonodárce usiluje vyloučit určitou skupinu osob z určitého oprávnění, nemusí jejich právo eliminovat explicitně (to by bylo nadbytečné), nýbrž postačí použití taxativního výčtu osob, kterým oprávnění naopak přiznává. Z toho se potom logickou úvahou dovozuje, že osobám výslovně v zákoně neuvedeným zákonodárce právo podat stížnost nepřiznal.
Stejně tak je pravdou tvrzení stěžovatele, že §223 odst. 4 tr. ř. není uvedeno, že stížnost může být podána výlučně pouze státním zástupcem. V tomto ustanovení není totiž uvedeno slovo „jen“ (případně synonymické slovo). To však rovněž neznamená, že jiné osoby stížnost podat mohou. Opět lze poukázat na logiku legislativní úpravy. Pokud chce zákonodárce omezit určité oprávnění jen na určitou skupinu osob, nemusí používat nutně slovo „jen“ (příp. jiné synonymum), neboť postačí jen explicitní výčet určité skupiny osob. Z toho lze potom logickou úvahou zpravidla dovodit, že osobám výslovně neuvedeným zákonodárce takové právo nepřiznal. Oproti tomu stojí výčet demonstrativní, který značí přiznání práva i určitým osobám, které nejsou v zákonném textu uvedeny. Proto zákonodárce často používá výraz „zejména“ (příp. jiné synonymum). V ustanovení §223 odst. 4 tr. ř. ovšem slovo „zejména“ absentuje, což svědčí pro správný závěr krajského soudu o neoprávněnosti stěžovatele jako poškozeného stížnost podat.
2) K tomu lze přičíst argument komparací s jinými zákonnými ustanoveními. Tam, kde zákonodárce usiloval přiznat oprávnění podat stížnost i poškozenému, uvedl to výslovně. Sám stěžovatel poukazuje například na §172 odst. 3 tr. ř. a §223a odst. 2 tr. ř. Pokud by tedy zákonodárce hodlal zakotvit právo poškozeného podat stížnost proti rozhodnutí dle §223 odst. 1 a 2 tr. ř., výslovně by to uvedl, tak jako učinil v jiných případech. Jestliže to neučinil, je třeba z jeho mlčení dovodit, že neměl v úmyslu přiznat právo stížnosti poškozenému, který v zákonném textu explicitně uveden není.
3) Krajský soud v napadeném usnesení argumentuje – mimo jiné – ustanovením §141 odst. 2 tr. ř. Ovšem, otázku oprávněnosti podat stížnost reguluje primárně ustanovení §142 tr. ř. Zde lze poukázat především na sousloví „Nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká …“ Formulace „nestanoví-li zákon něco jiného“ tak dopadá na případy, kdy je v konkrétním ustanovení okruh osob oprávněných k podání stížnosti speciálně vymezen; to je i ustanovení §223 odst. 4 tr. ř. (srov. též Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, Díl I., 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 1091).
4) Stěžovatel se rovněž domáhá analogické aplikace ustanovení §172 odst. 3 a §223a odst. 2 tr. ř. Ani v tomto směru mu Ústavní soud nepřisvědčil. Analogie slouží k vyplňování určité „mezery v právu“; její použití je tak vyloučeno v případech, kdy zákonodárce právní úpravou „mezeru“ v zákoně neponechal. Jak konstatoval Ústavní soud například v usnesení sp. zn. II. ÚS 1200/08, rozhodujícím kritériem pro určení existence „mezery v právu“ je, zda určitý vztah má podobu právního institutu (tj. je upraven homogenní skupinou právních norem) [srov. Gerloch, A.: Teorie práva, 2. rozšířené vydání, Aleš Čeněk, Dobrá Voda, 2001, s. 152]. V posuzovaném případě se jedná o vymezení okruhu osob oprávněných k podání stížnosti proti usnesení soudu o zastavení trestního stíhání; přitom trestní řád obsahuje soubor procesněprávních norem tuto otázku regulujících. Jde o shora uvedený §142 a §223 odst. 4 trestního řádu. Za tohoto stavu nelze neexistenci zákonného zakotvení práva poškozeného podat stížnost v §223 odst. 4 tr. ř. hodnotit jinak než jako zákonodárcovo zamýšlené vyloučení takového oprávnění. Proto je zde použití analogie vyloučeno.
Řečeno jinak, je zřejmé, že analogicky lze aplikovat právní pravidlo jen na situace srovnatelné; to je podstatou analogie (srov. též např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/09). Stěžovatel poukazuje především na analogii s §172 odst. 3 tr. ř. Nicméně, tam je zakotveno oprávnění podat stížnost proti rozhodnutí státního zástupce; oproti tomu v §223 odst. 4 tr. ř. (a tak i v dané věci) jde o stížnost proti rozhodnutí soudu, což je ve své podstatě situace odlišná. Je totiž zřejmé, že státní zástupce neskýtá tak vysoké záruky nestrannosti a nezávislosti jako soud, který ostatně výlučně rozhoduje i o vině a trestu. Pokud se stěžovatel dovolává analogie s §223a odst. 2 tr. ř., tam je zase podstatná odlišnost dána povahou a obsahem rozhodnutí soudu. V případě §223a tr. ř. jde: a) o podmíněné zastavení trestního stíhání jako prostředku sloužícího v prvé řadě k urovnání nastalých konfliktních vztahů mezi pachatelem a poškozeným (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, Díl II., 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 2318), přičemž podmínkou je mj. doznání obviněného k činu; b) o narovnání, jehož účelem je především náhrada škody a urovnání a vypořádání vzájemných vztahů obviněného a poškozeného (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, Díl II., 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 2335), přičemž podmínkou je mj. prohlášení pachatele, že spáchal skutek. Oproti tomu u rozhodování soudu dle §223 tr. ř. jde o rozhodování o zastavení trestního stíhání dle §11 odst. 1 a 172 odst. 2 tr. ř., kdy například podmínkou není doznání obviněného ke skutku a účelem pak není řešit ani takto deklarovaný vztah mezi obviněným a poškozeným.
5) Ústavní soud dodává, že názor o neoprávněnosti poškozeného podat stížnosti proti rozhodnutí soudu dle §223 odst. 4 tr. ř. plyne i z odborné literatury (srov. např. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, Díl II., 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 1787).
6) Ústavní soud podotýká, že se srovnatelnou otázkou zabýval již v usnesení sp. zn. II. ÚS 318/02, a dospěl ke stejnému závěru jako v tomto usnesení: „Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepochybil, když svým usnesením ze dne 26. 3. 2002, čj. 5 To 164/2002-436, odmítl stížnost stěžovatele, podanou proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 2. 2002, čj. 2 T 808/94-423, jímž bylo trestní stíhání proti němu zastaveno podle ustanovení §231 odst. 1 tr. ř. (ve spojení s §223 odst. 1 a §11 odst. 1 tr. ř.). Postupoval totiž v souladu s ustanovením §148 odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož nadřízený orgán zamítne stížnost, byla-li podána osobou neoprávněnou. Podle ustanovení §231 odst. 3 tr. ř. totiž proti rozhodnutí podle §231 odst. 1 tr. ř. může podat stížnost (pouze) státní zástupce. V tomto směru tedy zjevně k porušení práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost je v této části nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.“
7) Ústavní soud konečně odkazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 517/04, v němž uvedl: „platí, že trestní řízení v České republice spadá do oblasti veřejného práva. V rámci trestního řízení neexistuje možnost podání tzv. soukromé žaloby, jak tomu je v některých jiných zemích (srov. např. SRN, Rakousko), nýbrž existují toliko tzv. veřejné žaloby, které podává stát proti obviněnému ze spáchání trestného činu (byť v některých případech se souhlasem poškozeného, jak již bylo uvedeno). Podle čl. 80 Ústavy ČR zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení státní zastupitelství, které je systematicky zařazeno do oblasti výkonné moci. Výlučné postavení státního zastupitelství v trestním řízení dále vychází ze zásady legality (§2 odst. 3 trestního řádu), podle níž je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, a ze zásady obžalovací (§2 odst. 8 trestního řádu), podle níž trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem… Charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálně evropském pojetí je skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 343). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291).“
8) Z uvedených důvodů, tedy pro neexistenci zásahu do základních práv či svobod stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení krajského soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
III.
Pokud jde o návrh v části, v níž směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, má Ústavní soud za to, že jde o návrh podaný zjevně po lhůtě k tomu určené. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovateli podle platné právní úpravy nesvědčilo podle §223 odst. 4 tr. ř. právo podat proti rozhodnutí soudu o zastavení trestního stíhání stížnost. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Vzhledem k tomu, že zákon žádný další procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli po rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 4 tr. ř. neposkytuje, bylo nutné počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti již ode dne doručení napadeného usnesení soudu prvého stupně. Ústavní stížnost však byla podána k přepravě až dne 8.4.2010, tedy zjevně po lhůtě k tomu určené. Ostatně, i sám stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, že uvedené usnesení bylo jeho zmocněnci doručeno dne 30. 11. 2009.
IV.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) odmítnout, jako návrh zčásti podaný po lhůtě k tomu určené a zčásti zjevně neopodstatněný.
Shodně Ústavní soud rozhodl již ve své judikatuře v jiné věci (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 318/02).
Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že i kdyby se mohl zabývat meritorně námitkami stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, platily by úvahy prezentované v bodu II. 7) tohoto usnesení. Jde především o to, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu