ECLI:CZ:US:2010:1.US.1026.08.1
sp. zn. I. ÚS 1026/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 19. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 1026/08 ve věci ústavní stížnosti 1. RNDr. T. G., CSc., a 2. Ing. V. S., CSc., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2006 č. j. 22 C 168/2005-42 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006 č. j. 20 Co 270/2006-65, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na náhradu škody proti České republice v souvislosti s regulací nájemného z bytů, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008 č. j. 25 Cdo 4513/2007-86, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů.
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2006 č. j. 22 C 168/2005-42 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006 č. j. 20 Co 270/2006-65 byla porušena práva stěžovatelů na ochranu majetku a na soudní ochranu podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2006 č. j. 22 C 168/2005-42 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006 č. j. 20 Co 270/2006-65 se zrušují.
III. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2008 č. j. 25 Cdo 4513/2007-86 se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 4, 11, 26 a 36 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti označili jako podstatu věci svůj požadavek vůči státu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Škoda jim vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu státu, zastoupeného Ministerstvem financí, kterým byla zavedena regulace nájemného vyhláškou č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a trvala po celé rozhodné období uplatněné v žalobě. Stěžovatelé v žalobě, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1, poukázali na judikaturu Ústavního soudu k této otázce a na to, že tímto protiústavním postupem státu v oblasti regulace nájemného dochází k porušování čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o svobodě podnikání. Soudy obou stupňů jejich argumentaci nevyslyšely a svá rozhodnutí odůvodnily v rozporu se závěry učiněnými Ústavním soudem. Nejvyšší soud závěry obou soudů potvrdil. Způsob, jakým obecné soudy přistoupily k posouzení odpovědnosti státu za jeho nečinnost v oblasti deregulace nájmů z bytů, ve svém důsledku způsobil a posvětil přetrvávající pasivní přístup státu k této problematice.
Z připojených rozsudků obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 3. 2006 č. j. 22 C 168/2005-42 zamítl žalobu stěžovatelů proti žalované České republice - Ministerstvu financí - na zaplacení částky ve výši 1 323 397 Kč každému z nich. Nárok stěžovatelů neshledal opodstatněným. Vyložil, že zákon č. 82/1998 Sb. je sice možno, vzhledem k jeho působnosti, vztáhnout i na činnost Parlamentu České republiky při přijímání zákonů, ale předpokladem odpovědnosti státu za škodu, způsobenou činností tohoto orgánu je splnění podmínek nesprávného úředního postupu podle §13 citovaného zákona. Poslanecké sněmovně byly po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. výkonnými orgány žalované předkládány návrhy legislativního řešení nájemného z bytů, žádný z nich však nebyl pro nedosažení shody přijat. Z této okolnosti nelze nesprávný úřední postup dovozovat, neboť postup při přijímání zákonů, podle čl. 39 až 52 Ústavy, který je výrazem zastupitelské demokracie, porušen nebyl. Nárok stěžovatelů však nelze posuzovat ani podle §420 obč. zák., neboť vztah mezi občanem a státem ve státoprávní rovině výkonu zákonodárné moci není občanskoprávním vztahem podle §1 odst. 2 obč. zák.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Vyjádřil souhlas s jeho závěry a doplnil, že nálezy Ústavního soudu nelze interpretovat tak, že na jejich základě je zákonodárný orgán povinen přijmout zákon odpovídající důvodům takového nálezu. Ze závěru formulovaného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) je třeba dovodit odpovědnost státu za majetkovou újmu, k níž by v poměrech jiných osob došlo v důsledku uvedené nečinnosti státu z hlediska ustanovení §420 a násl. obč. zák., nikoliv podle specifických pravidel zákona č. 82/1998 Sb. Podmínkou vzniku takového nároku pronajímatele vůči státu je, že jeho důvodný nárok vůči nájemcům bytů na vyrovnání rozdílu mezi regulovaným a ekonomicky přijatelným nájemným nebude uspokojen.
Nejvyšší soud svým usnesením dovolání stěžovatelů odmítl s odůvodněním, že žádná z jimi vymezených šesti otázek zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Ústavní soud především konstatuje, že totožnou právní otázku řešil ve stanovisku přijatém plénem Ústavního soudu dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.). Zde konstatoval, že: "Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.".
Pokud jde o právo na náhradu za omezení vlastnického práva a jeho vztah k možnosti zvyšování nájemného, Ústavní soud v tomto stanovisku uvedl, že: "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.".
Uvedené závěry se plně vztahují i na tuto věc a jsou pro Ústavní soud závazné, neboť čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i do jeho poměrů, není-li dán kvalifikovaný důvod k odchylce. Ze závěrů vyjádřených Ústavním soudem v citovaném stanovisku přitom vychází i celá řada následných nálezů Ústavního soudu, např. sp. zn. I. ÚS 2220/08 ze dne 10. 6. 2009 (N 137/53 SbNU 705), II. ÚS 481/05 ze dne 10. 6. 2009 (N 135/53 SbNU 689), II. ÚS 884/08 nález sp. ze dne 10. 6. 2009 (N 136/53 SbNU 697) a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz.
V podrobnostech proto postačí na tato rozhodnutí odkázat. Ve srovnání s argumenty v nich obsaženými shora označené rozsudky, jejichž zrušení stěžovatelé navrhli, nemohou obstát. Výše uvedené skutečnosti vedou k závěru shodnému s tím, jenž byl vysloven v obdobných, výše označených věcech, že totiž Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1 právo stěžovatelů na ochranu majetku, zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, a právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, skutečně nerespektovaly.
Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněný. V ustálené judikatuře Ústavního soudu byl formulován závěr, že pokud je přípustnost dovolání závislá na úvaze dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nemůže být odmítavým rozhodnutím účastník dotčen - až na určité výjimky - na základních právech. Žádná z takových výjimek nenastala, protože Nejvyšší soud se řádně zabýval těmi otázkami, které stěžovatel, jako otázky zásadního právního významu, vymezil v dovolání. Z tohoto důvodu samotné usnesení, jímž byla deklarována nepřípustnost stěžovatelova dovolání, žádný zásah ve sféře základních práv nevyvolává.
Podáním ze dne 22. 6. 2009 stěžovatelé upozornili na skutečnost, že na jejich věc plně dopadá obsah stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, a navrhli, aby jim byly přiznány náklady řízení před Ústavním soudem.
Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky řízení (§62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). O náhradě nákladů řízení ovšem může Ústavní soud rozhodnout pouze v odůvodněných případech, podle výsledku řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pro danou věc je charakteristické (jako pro řadu věcí podobných), že původně stěžovatelé svůj nárok uplatňovali podle zákona č. 82/1998 Sb. Teprve od vydání stanoviska pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 jsou obecné soudy zavázány posuzovat tyto případy jako právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Lze proto uzavřít, že v souzené věci nenastaly mimořádné a výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly, aby Ústavní soud postupoval podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného I. senát Ústavního soudu vyhověl ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a shora označené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Rozhodl tak bez ústního jednání v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání.