ECLI:CZ:US:2010:1.US.1030.09.1
sp. zn. I. ÚS 1030/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou v Praze 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1170/2006-374 ze dne 28. ledna 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti výroku rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1170/2006-374 ze dne 28. ledna 2009, kterým bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2005, č. j. 22 Co 627/2004 a 22 Co 628/2004-336, vyjma těch výroků pod body I. a II., kterými byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 7. 2004, č. j. 17 C 86/96-300, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 11. 2004, č. j. 17 C 86/96-320, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
V předmětné věci je ústavní stížností napaden rozsudek Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu v té části, v níž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 627/2004, 22 Co 628/2004-336 ze dne 12. května 2005 a věc byla v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Z uvedeného vyplývá, že řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně ukončeno, a proto nejsou splněny předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu k zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Vojen Güttler v. r.
soudce zpravodaj