ECLI:CZ:US:2010:1.US.1089.10.1
sp. zn. I. ÚS 1089/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 4. 2009, čj. 21 C 16/2008 - 65, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, čj. 25 Co 464/2009 - 93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze, v záhlaví označených, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle stěžovatele těmito výroky bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože oba soudy spočítaly náklady řízení chybně. Nevzaly v úvahu ustanovení §93 odst. 2 ZOR, podle něhož výživné rozvedeného manžela lze přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu. Jeho manželství se žalovanou bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 9. 2007, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2007. Žalobu na určení výživného pro sebe, jako rozvedeného manžela, podal stěžovatel dne 16. 1. 2008. Vzhledem k tomu, že výživné rozvedenému manželovi lze přiznat, podle §93 zákona o rodině, pouze na dobu tří let od rozvodu manželství a že stěžovatel podal žalobu více než měsíc po nabytí první moci rozsudku, měl soud tuto skutečnost zohlednit a počítat náklady právního zastoupení nikoliv z trojnásobku ročního plnění, ale pouze jako plnění odpovídající 35 měsícům.
Stejně tak pochybil i soud odvolací, když rozhodoval o výši výživného pouze v částce 4.000,- Kč, neboť co do zbytku žalované částky vzal stěžovatel svoji žalobu zpět a řízení ohledně ní bylo zastaveno. Odměna advokáta tedy měla být vypočítána nikoliv z částky 12.000,- Kč, kterou požadoval jako měsíční výživné, ale z částky 4.000,- Kč x 35 měsíců.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, čj. 21 C 16/2008 - 65, zamítl žalobu stěžovatele na určení výživného ve výši 12.000,- Kč měsíčně a ve výroku II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 47.740,- Kč. Výrok o náhradě nákladů odůvodnil poukazem na ustanovení §142 odst. 1 OSŘ, neboť žalovaná byla v řízení plně úspěšná. Odměnu za právní zastoupení stanovil podle §3 odst. 1, 2 vyhl. č. 484/2000 Sb., když vycházel z požadovaného výživného ve výši 12.000,- Kč měsíčně po dobu tří let. Právní zástupkyně žalované učinila celkem 6 úkonů právní služby, za které přísluší režijní paušál 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, výrokem I. zrušil rozsudek obvodního soudu ohledně požadavku na placení výživného ve výši 8.000,- Kč měsíčně a řízení o této částce zastavil, protože stěžovatel vzal v tomto rozsahu svou žalobu částečně zpět. Ve zbývající části rozsudek obvodního soudu potvrdil a výrokem III. uložil stěžovateli povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 55.848,- Kč. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel neměl v odvolacím řízení úspěch, proto má protistrana podle §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 2 OSŘ právo na náhradu nákladů tohoto stadia řízení za právní zastoupení v sazbě stanovené podle §3 odst. 2, §16 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (tedy ze základu 12.000,- Kč x 12 měsíců x 3 roky = 432.000,- Kč), tj. 45.940,- Kč, dále náleží dvakrát paušální náhrada hotových výdajů po 300,- Kč podle vyhl. č. 177/1996 Sb. a 20 % DPH z odměny a náhrad podle §137 odst. 3 a §151 odst. 2 OSŘ, tedy celkem 55.848,- Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výroky rozsudků obecných soudů ve výši vypočtených nákladů řízení, odmítá jejich výpočet a předkládá svůj vlastní.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost celého procesu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08, sp. zn. IV. ÚS 61/09). Procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení by bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Protože nemůže jít o nic jiného než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde pouze tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, u něhož nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran ve věci a další skutečnosti významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a podle toho o nákladech řízení rozhodovaly. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a přepočítávat částky obecnými soudy přiznané. To neplatí pouze tehdy, pokud by snad došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudu prvního i druhého stupně došlo, v rozhodování o nákladech řízení, k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Při podávání žalob u obecných soudů je nezbytné postupovat uvážlivě a pokud žalobce neuspěl, nelze po žalované straně požadovat, aby nesla náklady řízení, které nevyvolala. Na to pamatují relevantní ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení a pouhá nesprávnost ve výpočtu těchto nákladů není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, jak poukázáno shora.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu