ECLI:CZ:US:2010:1.US.1091.10.1
sp. zn. I. ÚS 1091/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 638, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 37/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 45/2009, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 9 T 13/2008, takto:
Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 9 T 13/2008 byl stěžovatel, spolu s M. H. a R. T., uznán vinným trestným činem krádeže, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků; dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit škodu. Popis jednotlivých skutků je součástí odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 45/2009, tak, že při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli mírnější trest v trvání deseti roků. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 37/2010, kterým dovolání odmítl z důvodu, že bylo podáno z jiného než zákonného důvodu.
Ústavní soud zjistil z obsahu spisu, že v předmětné trestní věci stěžovatele podala ministryně spravedlnosti dne 8. 6. 2010 proti rozsudkům vrchního a krajského soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných R. T. a J. B. Jelikož je institut ústavní stížnosti konstruován zákonem o Ústavním soudu jako ultima ratio prostředek ochrany základních práv, jeví se Ústavnímu soudu nutným vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona (sp. zn. 4 Tz 40/2010). Rozhodnutí Nejvyššího soudu o podané stížnosti pro porušení zákona je pak třeba doručit Ústavnímu soudu tak, aby mohl rozhodnout o případném pokračování řízení.
Za těchto okolností Ústavní soud podle ustanovení §42 odst. 3 ve spojení s ustanovením §63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, konstatuje, že současně s řízením o ústavní stížnosti probíhá řízení o stížnosti pro porušení zákona, v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu. Proto Ústavní soud rozhodl o přerušení řízení o ústavní stížnosti. Pokračovat ve věci bude poté, co mu bude sděleno, s jakým výsledkem byla projednána stížnost pro porušení zákona, resp. jak o podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl.
Ústavní soud dodává, že shodně rozhodl o přerušení řízení o ústavní stížnosti spoluodsouzeného R. T., a to usnesením sp. zn. I. ÚS 1101/10 ze dne 20. 6. 2010.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu