ECLI:CZ:US:2010:1.US.1120.10.1
sp. zn. I. ÚS 1120/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. V., zastoupeného JUDr. Janem Rothem, advokátem, Advokátní kancelář Praha 1, Široká 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 48 Cm 82/2008, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 2 Cmo 230/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 2 Cmo 230/2009. Z jejího odůvodnění, jakož i přiložených listin, je však patrné, že stěžovatel ústavní stížností napadá i rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 48 Cm 82/2008. Ústavní soud tedy v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu obě v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.
Samotnou ústavní stížnost pak opírá zejména o následující důvody:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 48 Cm 82/2008, bylo stěžovateli, jako žalovanému uloženo, aby uhradil žalobci - v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - dále jen "vedlejší účastník" - částku 4.199,21 Kč, představující zákonný úrok z prodlení, jdoucí z částky 152.736,50 Kč od 17. 10. 2007 do 25. 1. 2008, a dále částku 46.536,- Kč na náhradě nákladů řízení.
Podstatou sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, byl nárok vedlejšího účastníka na zaplacení částky 152.736,50 Kč, jakožto neuhrazené ceny díla, zhotoveného vedlejším účastníkem, a vyfakturovaného fakturou č. 66/2007/1.
Žaloba byla vedlejším účastníkem Krajskému soudu v Praze, jakožto soudu prvního stupně, doručena dne 25. 1. 2008 a téhož dne, tj. 25. 1. 2008, byla žalovaná částka připsána "k rukám" vedlejšího účastníka. Stěžovatel na svoji obranu uvedl, že řízení bylo ve smyslu ust. §82 odst. 1 o.s.ř. zahájeno, tj. žaloba byla doručena soudu v den, kdy žalovaná pohledávka zanikla splněním; aplikace ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve vztahu k nákladům řízení není tedy možná. Soud prvního stupně se však postavil na stanovisko, že žaloba byla podána důvodně, v době podání žaloby na poštu nebyl peněžitý závazek uhrazen, žalovaný se nacházel v prodlení a ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. mu tedy uložil povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku krajského soudu (co do výroku o nákladech řízení) podal stěžovatel včasné odvolání, ve kterém namítal nesprávnou aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. - soud prvního stupně se podle stěžovatele nesprávně postavil na stanovisko, že civilní řízení je zahájeno dnem podání poštovní zásilky, obsahující žalobu k poštovní přepravě. Dle názoru stěžovatele je takový výklad v příkrém rozporu s ustanovením §82 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 2 Cmo 230/2009, rozsudek Krajského soudu v Praze v části, týkající se náhrady nákladů řízení změnil tak, že uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 41.019,- Kč; co do odůvodnění se plně ztotožnil s prvostupňovým soudem.
Podle stěžovatele je výklad obecných soudů ryze mechanický a formalistický; zdůrazňuje, že žalovanou částku uhradil dobrovolně a odvolal se na analogické rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2930/09.
Stěžovatel konečně prohlásil, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze evidovaný pod sp. zn. 48 Cm 82/2008. Zjistil, že předmětným rozsudkem soud prvního stupně, v řízení o zaplacení 152.736,50 Kč s příslušenstvím, žalobě v rozsahu následně vyčísleného příslušenství (úroku) ve výši 4.199,21,- Kč vyhověl [srov. č.l. 45]. Ve věci uplatněného nároku ve výši 152.736,50 Kč řízení usnesením č. j. Ro 57/2008-8 ze dne 12. 2. 2008, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2008, řízení podle §96 o.s.ř. zastavil, neboť stěžovatel žalovanou částku částečně uhradil. O nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníku ve výši 46.536,- Kč. Výrok o nákladech řízení odůvodnil s poukazem na ustanovené §146 odst. 2, věta druhá o. s. ř.; uvedl, že žaloba byla podána důvodně, neboť v době podání na poštu nebyl peněžitý závazek uhrazen a žalovaný byl s jeho úhradou v prodlení. Důvodem zpětvzetí žaloby ve výše uvedeném rozsahu bylo zaplacení jistiny až v den zahájení řízení.
K odvolání stěžovatele [srov. č.l. 54] Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením z 21. 12. 2009, č. j. 2 Cmo 230/2009-63, tak, že:
"I. Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 48 Cm 82/2008-45 ze dne 20. května 2009 se v části, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobci Kč 46.536,- na náhradu nákladů řízení, mění tak, že zní:
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí Kč 41.019,-, z toho DPH činí Kč 6.549,-.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 952,-, z toho DPH činí Kč 152,-."
Vrchní soud uvedl, že k zaplacení jistiny stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi došlo připsáním předmětné částky na účet žalobce dne 25. 1. 2008. Téhož dne bylo zahájeno u soudu prvního stupně řízení, neboť žaloba byla tomuto soudu doručena (§82 odst. 1 o. s. ř.). Z uvedeného lze podle vrchního soudu dovodit, že žaloba, která byla ve věci podána důvodně, byla vzata zpět pro chování žalovaného stěžovatele. Zaplacení pohledávky vedlejšího účastníka stěžovatelem ve shodný den, kdy došlo k zahájení řízení, přitom nelze přičítat k tíži vedlejšího účastníka a striktně vyložit tak, že žaloba nebyla důvodně podána.
Proto odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení podle §146 odst. 2, věta druhá o. s. ř. správným; změna výše částky uvedené ve výroku o náhradě nákladů řízení byla dána toliko formální chybou prvostupňového soudu při jejich výpočtu.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základní práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky, podle nichž lze aplikovat ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. K této námitce však poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s jejich právními názory, pak jde v zásadě o pouhou polemiku na úrovni podústavního práva; stěžovatel tak staví Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že je jejich rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. To však Ústavní soud v této souzené věci neshledal.
Obecné soudy - se zřetelem na provedená skutková zjištění - učinily závěr, že vedlejší účastník vzal důvodnou žalobu - co do částky 152.736,50 Kč - zpět, a to pro chování stěžovatele. Jejich názor je v souladu i s dosavadní judikaturou (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 450/05 ze dne 23. 3.2006, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, str. 685 in fine). Pokud stěžovatel v této souvislosti odkazuje na další judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2930/09), táž se týká snížení nákladů za exekuční řízení z důvodu dobrovolného plnění ze strany povinného; taková paralela je podle přesvědčení Ústavního soudu zcela nepřípadná, neboť ztotožňuje dva naprosto nesourodé subjekty, tedy soukromoprávní subjekt v roli účastníka občanskoprávního řízení a exekutora, na nějž stát přenesl zejména povinnost zajišťovat výkon rozhodnutí, a to za odměnu. Stěžovatel rovněž přehlíží, že sama žaloba byla vzata zpět toliko do výše dlužné ceny za dílo, nikoli co do jejich příslušenství.
Ústavní soud dodává, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. To se však nestalo. V předmětné věci tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu