ECLI:CZ:US:2010:1.US.1133.10.1
sp. zn. I. ÚS 1133/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného Mgr. Michalem Špalkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 P 150/2004-130 ze dne 30. 9. 2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 469/2009-173 ze dne 19. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
V záhlaví citovanými rozhodnutími o zvýšení výživného pro nezl. J. Ch. a nezl. S. Ch. (děti stěžovatele) bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobody (dále též "Listina"), čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"). Stěžovatel má za to, že soud druhého stupně přihlížel při svém rozhodování toliko k doložené výši příjmů rodičů, aniž vzal v úvahu zásadní skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně, které lze označit za specifika či konkrétní okolnosti daného případu. Jedná se zejména o doložený nadstandardní objem osobní péče stěžovatele o obě děti, nepravdy ve výpovědích matky, která tvrdila, že v důsledku pozdních plateb stěžovatele na výživné či na příspěvky na školní a mimoškolní aktivity dětí si musela vzít půjčku, a o zjevné nesrovnalosti v hospodaření matky.
Podle názoru stěžovatele nelze vycházet bez dalšího pouze z příjmů povinného rodiče a v duchu "doporučující tabulky" Ministerstva spravedlnosti stanovit výši vyživovací povinnosti. Odůvodněné potřeby oprávněných a schopnost povinného jsou totiž pouze dílčími měřítky pro stanovení konkrétní vyživovací povinnosti. Podle názoru otce by měla být aplikována kritéria stanovená ust. §96 odst. 1 zák. o rodině komplexně, tedy mělo by být přihlédnuto nejen k odůvodněným potřebám oprávněných, ale i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Tedy, nejde toliko o příjmy, jakých je stěžovatel schopen dosáhnout, ale též o jeho možnosti, tj. jakou částkou může i s ohledem na své životní potřeby na výživu nezl. dětí přispět.
Stěžovatel dodal, že v době rozvodu s matkou nezletilých dětí zůstal matce kompletně vybavený prostorný státní byt, zatímco stěžovatel byl nucen založit si novou domácnost v bytě s tržním nájmem, a to vše bez jakékoli náhrady ze strany matky. Stěžovatel po rozvodu rovněž převzal veškeré finanční závazky plynoucí z jejich společného jmění manželů. Vzhledem k enormní finanční zátěži, jež pro stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu představuje, nemůže dětem poskytovat jakékoliv požitky nad rámec stanoveného výživného. Podle názoru stěžovatele tak došlo k naprosté degradaci jeho péče o děti na toliko pouhé placení výživného.
II.
1) Ústavní soud si vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 P 150/2004. Zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem z 30. 9. 2009 k návrhu matky na zvýšení výživného stanovil stěžovateli (otci nezletilých dětí) výroky I/ a II/ tohoto rozsudku povinnost platit na výživu nezl. J. částku 3.300,- Kč měsíčně a na výživu nezl. S. rovněž částku 3.300,- Kč měsíčně, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilých, počínaje dnem 1.5.2009. Výrokem III/ uložil stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatek na zvýšeném výživném za období od 1. 5. 2009 do 30. 9. 2009 v celkové výši 4.000,- Kč pro nezl. J. a v celkové výši 4.000,- Kč pro nezl. S. Výrokem IV/ uložil stěžovateli povinnost platit na výživu nezl. J. a nezl. S. částku 1.000,- Kč měsíčně pro každé nezletilé dítě, kterou bude zasílat vždy do 15. dne v měsíci předem na účty zřízené na jména nezletilých dětí u bankovního ústavu, s tím, že rodičům nezletilých zároveň uložil, aby do 15 dnů ode dne doručení opisu písemného vyhotovení rozsudku společně zřídili tento účet pro každé z nezletilých dětí s tím, že se bude jednat o účet, kde bude dána možnost, aby oba rodiče jakožto zákonní zástupci byli uvedeni na podpisových vzorech k těmto účtům, s tím, že následně budou oprávněni ve vztahu k bankovnímu ústavu jednat za nezletilé dítě pouze společně. Povinnost stěžovatele hradit shora uvedené platby ve výši 1.000,- Kč měsíčně pro každé z nezletilých dětí na účet dětí pak otci stanovil ode dne 1. 10. 2009. (Tímto rozhodnutím soud prvního stupně změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 P 150/2004-18, kterým byly naposledy upravovány poměry nezletilých dětí). Výrokem V/ rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2) Citovaný rozsudek prvostupňového soudu napadli oba rodiče odvoláním. Otec (stěžovatel) však své odvolání vzal podáním, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 27. 11. 2009, v plném rozsahu zpět, a proto odvolací soud řízení o odvolání otce dle §207 odst. 2 o. s. ř. zastavil (srov. č.l. 142-143 a č.l. 152)
Matka ve svém odvolání (č.l. 143-148) napadla uvedený rozsudek v plném rozsahu. Poukázala na míru inflace a na průměrnou hrubou měsíční mzdu dle Českého statistického úřadu. Zdůraznila, že dle §85 odst. 2 zák. o rodině má dítě právo podílet se na životní úrovni rodičů. Dle jejího názoru soud prvního stupně nezohlednil potřeby nezletilých dětí, a pokud zvýšil výživné o 30 %‚ poukazovala na to, že stěžovateli se od poslední úpravy zvýšil plat o téměř 100 %. Setrvala na svém stanovisku, že soud by měl výživné pro nezl. J. zvýšit na částku 6.000,- Kč měsíčně a pro nezl. S. na částku 5.000,- Kč měsíčně; souhlasila s tím, že částku 1.000,- Kč na každé z nezletilých dětí může stěžovatel poukazovat na účet, jak bylo stanoveno soudem prvního stupně.
Stěžovatel ve vyjádření k odvolání (srov. č.l. 163-167) vyvracel odvolací námitky matky a poukázal na skutečnost, že se podílí na nadstandardních výdajích dětí (kroužky, kulturní akce, dárky, kontaktní čočky, sportovní potřeby, jídlo v restauracích, atraktivní dovolené, kapesné apod.). Uváděl, že matka se snaží vyvolat mylný dojem, že zatímco on žije v blahobytu, ona a její děti žijí na hranici bídy. Stěžovatel tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Matka rovněž podle stěžovatele přehlíží, že to byl on, kdo opustil společný byt, kde zůstala matka s dětmi a stěžovatel si musel zařídit novou domácnost.
Opatrovník (Úřad městské části Praha 2, č.l. 168) v odvolacím řízení navrhl, aby otci bylo zvýšeno výživně pro nezl. J. na Částku 5.000,- Kč a pro nezl. S. na částku 4.000,- Kč měsíčně, z nichž 1.000,- Kč pro každé nezletilé dítě je otec povinen hradit na účet.
3) Městský soud v Praze shledal odvolací námitky matky opodstatněnými a svým rozsudkem z 19. ledna 2010, č. j. 16 Co 469/2007-173, rozhodl tak, že:
"I/ Řízení odvolání otce se zastavuje.
II/ Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I/, II/ a IV/ o zvýšení výživného mění tak, že výživné otce, naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9.9.2004, č.j. 15 P 150/2004-18, částkou 2.500,- Kč měsíčně pro každé z dětí, se s účinnosti od 1.5.2009 zvyšuje na 6.000,- Kč měsíčně pro nezl. J. a na 5.000,- Kč měsíčně pro nezl. S., splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky.
III/ Ve výroku III/ se rozsudek mění tak, že nedoplatek otce na výživném za dobu od 1.5.2009 do 31.1.2010 pro nezl. J. ve výši 31.500,- Kč a pro nezl. S. ve výši 22.500,- Kč je otec povinen zaplatit ve dvou splátkách, a to k 30.6.2010 ve výši 15.000,- Kč pro nezl. J. a 10.000,- Kč pro nezl. S. a k 31.12.2010 ve výši 16.500,- Kč pro nezl. J. a 12.500,- Kč pro nezl. S., k rukám matky, pod ztrátou výhody splátek.
IV/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
Podle názoru městského soudu si opatřil prvostupňový soud pro své rozhodnutí dostatek relevantních skutkových zjištění a zcela správně dospěl k závěru, že od poslední úpravy vyživovací povinnosti (v roce 2004) došlo jak na straně stěžovatele a matky, tak i zejména u nezletilých dětí ke změně poměrů, která odůvodňuje změnu dosavadního rozhodnutí o výši výživného pro nezletilé (§163 odst. 1 o. s. ř., §99 odst. 1 zák. o rodině). Na druhou stranu - podle odvolacího soudu - soud prvního stupně u obou dětí poněkud podcenil rozsah odůvodněných potřeb dětí i schopnosti rodičů - zejména otce - na tyto potřeby přispívat. Rovněž pochybil, jestliže v souvislosti s rozdílným věkem dětí nedovodil odlišnost v jejich odůvodněných potřebách a výživné nestanovil pro každé jinou částkou. Dle závěru odvolacího soudu tak za daného skutkového stavu odpovídá zákonným kriteriím (§85 a §96 zák. rodině) výživné ve výši 6.000.- Kč měsíčně pro J. a 5.000.- Kč měsíčně pro S. Proto na tyto částky výživné zvýšil, leč ponechal počátek zvýšení výživného shodný s rozsudkem soudu prvního stupně, neboť rovněž přihlédl k tomu, že otec v minulosti přispíval na potřeby dětí nad rozsah stanoveného výživného.
(Konkrétně - odvolací soud zjistil, že od doby poslední soudní úpravy se stěžovatelův příjem zvýšil z částky 18.500,- Kč na 38.000,- Kč měsíčně čistého, příjem matky se zvýšil z částky 16.500,- Kč na 25.622,- Kč měsíčně. Jinou vyživovací povinnost stěžovatel nemá.)
Odvolací soud dále shledal, že není důvod, aby ze stanoveného výživného byla u každého z dětí částka 1.000,- Kč měsíčně ukládána na účet v bance. V péči matky i v jejím finančním hospodaření, pokud jde o nezletilé děti, nebyly zjištěny nedostatky a odvolací soud nevidí důvod, proč by se rodiče, jejichž komunikace není dobrá, měli při každém mimořádném výdaji (škola v přírodě, platba kroužků apod.) scházet a společně uvolňovat tyto prostředky ve prospěch toho kterého nezletilého. K ukládání částek na účty soud přistupuje v souladu s §85a odst. 2 zák. o rodině za situace, kdy jde o tvorbu úspor pro nezletilé v případě výrazně nadstandardního příjmu povinného rodiče a zpravidla u dětí nižšího věku. Zde se však o takový případ nejedná.
III.
Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Jak již bylo řečeno v částí II tohoto usnesení, stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozhodnutí obvodního soudu nejprve podal odvolání, jež později vzal zpět. To tedy v souladu s výše uvedeným znamená, že ve vztahu k rozsudku obvodního soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje. Domáhá-li se tedy stěžovatel ústavní stížností i zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 P 150/2004-130 ze dne 30. 9. 2009, pak v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 cit. zákona).
IV.
Ústavní soud tedy mohl podrobit věcnému přezkumu toliko napadený rozsudek Městského soudu v Praze. Ve vztahu k němu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V této souvislosti je nutno především zdůraznit, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není zásadně oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad nimi (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41). To však platí jen potud, pokud soud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není totiž povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k řešení otázky, zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly porušeny základní svobody či práva jeho účastníka, chráněná předpisy ústavního pořádku. K tomu může dojít zejména tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění s provedenými důkazy v extrémním nesouladu.
Po prostudování ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a soudního spisu jako celku, dospěl Ústavní soud k závěru - se zřetelem ke shora uvedeným zásadám svého přezkumu - že citovaným rozhodnutím městského soudu k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele zjevně nedošlo.
Podle §85 odst. 2 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), ze dne 16. 3. 2006, Ústavní soud m.j. konstatoval, že při posouzení majetkových poměrů rodičů je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k jeho životní úrovni a majetkovým poměrům vůbec (srov. též rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297), ze dne 12. 9. 2006; dále obdobně například Holub M., Nová H.: Zákon o rodině, Komentář a předpisy souvisící, 4. vydání, Praha, 2000, str. 191).
Samotný postup při určení výše výživného náleží do výlučné kompetence obecných soudů, do níž Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat za předpokladu, že obecné soudy svůj myšlenkový postup, který je ke stanovení jeho výše vedl, v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě a přesvědčivě objasní. Zasáhnout by mohl pouze tehdy, byla-li by úvaha obecného soudu zcela zjevně nepřiměřená, nebo byla-li by v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Takový stav však v této souzené věci nenastal.
Jak Ústavní soud v posuzované věci ověřil, městský soud - vycházeje ze správných skutkových zjištění prvostupňového soudu - hodnotil, v souladu se zásadami uvedenými v zákoně o rodině, stejně důkladně schopnosti, možnosti a majetkové poměry jak stěžovatele, tak i matky nezletilých dětí a odůvodněné potřeby dětí. Jeho posouzení věci spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém základu, představovaném mj. výdělkovými možnostmi a schopnostmi obou rodičů, a to adekvátně, s ohledem na příjmy a na životní úroveň stěžovatele, jakož i na jeho odůvodněné potřeby. Rozhodnutí městského soudu vychází správně z toho, že nezletilé děti mají právo podílet se, v souladu s ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině, i na životní úrovni stěžovatele jako svého rodiče. V partnerském vztahu totiž každý z obou rodičů odpovídá za rozumné plánování rodiny a za zabezpečení dětí z tohoto vztahu zrozených, a to nejen na jeho počátku, či v jeho průběhu, ale i po jeho skončení. Ústavní soud přitom nesdílí stěžovatelovu obavu, že při shora zmiňované výši výživného bude moci s dětmi pouze hovořit, aniž by je mohl jakkoli, nad rámec stanoveného výživného, podpořit materiálně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a), resp. podmínky §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh dílem nepřípustný a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu