ECLI:CZ:US:2010:1.US.1187.10.1
sp. zn. I. ÚS 1187/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: CZECH INFOLINE, s. r. o., se sídlem Plzeň, Americká 2454, zastoupené JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Kamenická 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, čj. KSPL 54 INS 1545/2009, 1 VSPH 629/2009-A-21, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2009, čj. KSPL 54 INS 1545/2009-A-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, jako zasahujících do jejích základních práv zakotvených v článcích 4 odst. 1, 10 odst. 2, 11 odst. 3, 12 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a konečně v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Podle stěžovatelky byl návrh na zahájení insolvenčního řízení na její majetek podán spekulativně, byl zjevně šikanózní a vycházel ze smyšlené pohledávky. Proto došlo Krajským soudem v Plzni k jeho odmítnutí. Stěžovatelka poté požádala o vyškrtnutí ze seznamu dlužníků. Obecné soudy však jejímu návrhu nevyhověly. Stěžovatelka je tak dále vedena v seznamu dlužníků, což snižuje její důvěryhodnost u obchodních partnerů a kazí její dobrou pověst.
Stěžovatelka se domnívá, že znění §425 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále "insolvenční zákon"), nebrání tomu, aby ji insolvenční soud v takovém případě vyškrtl ze seznamu dlužníků i před uplynutím pětileté lhůty od nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo insolvenční řízení skončeno.
Ustanovení §425 insolvenčního zákona je, podle stěžovatelky, v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 a čl. 10 Listiny, čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť neumožňuje ochranu před neoprávněným a šikanózním zahájením insolvenčního řízení a nerozlišuje, jakým způsobem je insolvenční řízení ukončeno. Po dobu pěti let pak má v důsledku zveřejnění údajů ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku nepříznivé důsledky pro dobrou pověst příslušného subjektu, který je tak vyřazen z veřejných soutěží, dotačních řízení a přístupu k bankovním úvěrům. Stěžovatelka proto navrhla zrušení části §425 odst. 1 insolvenčního zákona, a to části věty prvé "uplynutí 5-ti let od", jako zasahujícího do práva na ochranu cti, dobré pověsti a dobrého jména fyzických a právnických osob.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2010, čj. KSPL 27 INS 6330/2009-A-22, byl zamítnut insolvenční návrh věřitele INDOORS, stavební společnost, s. r. o. (dále jen věřitel), směřující proti stěžovatelce. Věřiteli byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady právního zastoupení v částce 6.783,- Kč.
Návrh stěžovatelky na vyškrtnutí ze seznamu dlužníků Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 9. 2009, čj. KSPL 54 INS 1545/2009-A-16, zamítl jako předčasný s tím, že tak lze učinit až po 5ti letech od právní moci rozhodnutí, kterým bylo insolventní řízení skončeno.
Odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze odmítl usnesením ze dne 3. 3. 2010, čj. KSPL 54 INS 1545/2009, 1 VSPH 629/2009-A-21, protože směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému nebylo odvolání přípustné. V odůvodnění konstatoval, že po uplynutí 5ti let od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo skončeno insolvenční řízení, vyškrtne insolvenční soud dlužníka ze seznamu dlužníků a údaje o něm znepřístupní. Zákon tedy nepředpokládá, že by insolvenční soud o tomto úkonu jakkoli rozhodoval. Pokud však rozhodl (viz usnesení Krajského soudu v Plzni shora), nelze na takové rozhodnutí nahlížet jinak než na rozhodnutí činěné v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu, proti němuž není odvolání přípustné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavnímu soudu přísluší posuzovat předmětnou ústavní stížnost pouze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem a pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Po posouzení argumentů stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jejím základem je tvrzení stěžovatelky, že insolvenčnímu soudu nic nebrání, v případech zjevně šikanózního a bezdůvodného insolvenčního řízení, vyškrtnout dlužníka na základě rozhodnutí o odmítnutí, resp. zamítnutí takového insolvenčního návrhu ze seznamu dlužníků i před uplynutím pětileté lhůty od nabytí právní moci příslušného rozhodnutí.
Podle §425 odst. 1 insolvenčního zákona vyškrtne insolvenční soud dlužníka ze seznamu dlužníků a údaje o něm znepřístupní po uplynutí 5 let od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo skončeno insolvenční řízení. Insolvenční zákon možnost vyškrtnutí ze seznamu dlužníků a znepřístupnění údajů na návrh dlužníka před stanovenou dobou neupravuje. Z textu citovaného ustanovení tuto možnost dovodit nelze. Samotný "zápis" pak obsahuje jednotlivá rozhodnutí insolvenčního soudu, včetně těch, kterými byl insolvenční návrh odmítnut, a to v celém znění spolu s odůvodněním. Pokud tedy byl zjevně "šikanózní" či smyšlenou pohledávkou podložený insolvenční návrh odmítnut, je tak možné se s takovým rozhodnutím seznámit.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolná či vykazující prvky libovůle. V posuzované věci tedy nedošlo k zásahu do shora citovaných základních práv stěžovatelky. S ohledem na to, že její návrh na zrušení shora označených usnesení obecných soudů je zjevně neopodstatněný, první senát Ústavního soudu jej odmítl bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení části věty prvé "uplynutí 5-ti let od" ustanovení §425 odst. 1 insolvenčního zákona, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh. Proto byl odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu