ECLI:CZ:US:2010:1.US.1218.10.1
sp. zn. I. ÚS 1218/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky O. D., zastoupené JUDr. Petrem Živělou, advokátem ve Vyškově, Puškinova č. 5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2010, č. j. KSBR 31 INS 8264/2009, 2 VSOL 23/2010-A-12, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2009, č. j. KSBR 31 INS 8264/2009-A-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 24. 11. 2009 byl Krajskému soudu v Brně doručen návrh stěžovatelky na zahájení insolvenčního řízení. Usnesením jmenovaného soudu ze dne 15. 12. 2009, č. j. KSBR 31 INS 8264/2009-A-6, byla stěžovatelce uložena povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč, proti kterému podala odvolání. V odvolání stěžovatelka mj. namítala, že jí její současná finanční situace neumožňuje složit zálohu ve stanovené výši a že zpeněžení označené nemovitosti je postačující.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2010, č. j. KSBR 31 INS 8264/2009, 2 VSOL 23/2010-A-12, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Vrchní soud uvádí, že námitka, že finanční situace neumožňuje stěžovatelce složit zálohu v určené výši, je zcela bez právního významu, a to i s ohledem na povinnost podle §98 odst. 1 insolvenčního zákona; námitka, že zpeněžení nemovitosti je postačující, je prý nedůvodná. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti dospívá k závěru, že je porušením práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jestliže obecné soudy podmiňují zahájení insolvenční řízení zaplacením zálohy ve výši 50.000,- Kč, neboť právě nedostatek finančních prostředků byl oním důvodem, proč byl návrh na zahájení insolvenčního řízení podáván. V záhlaví citovanými rozhodnutími byl konečně podle stěžovatelky porušen i princip rovného přístupu k právům.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 31 INS 8264/2009. Zjistil, že insolvenčním návrhem ze dne 18. 11. 2009, který byl Krajskému soudu v Brně (dále také "insolvenční soud") doručen dne 24. 11. 2009, se stěžovatelka (dlužnice) domáhala rozhodnutí o svém úpadku, návrh spojila s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Insolvenční soud v souladu s §97 a §101 zákona č, 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších předpisů - insolvenční zákon (dále jen "IZ") vydal dne 24. 11. 2009 vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení [č.l. A-2].
Napadeným usnesením ze dne 15. 12. 2009, č. j. KSBR 31 INS 8264/2009-A-6, uložil insolvenční soud stěžovatelce, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila na účet uvedeného soudu částku 50.000,- Kč, jako zálohu na náklady insolvenčního řízení; byla poučena, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud insolvenční řízení zastavit a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání (§108 odst. 3 IZ). Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka včasné odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně usnesením č. j. KSBR 31 INS 8264/2009, 2 VSOL 23/2010-A-12 ze dne 5. 2. 2010 potvrdil; to nabylo právní moci dne 9. 2. 2010.
Na základě těchto skutečností pak Krajský soud v Brně usnesením z 8. 3. 2010, č.j. KSBR 31 INS 8264/2009-A-l4, insolvenční řízení zastavil.
III.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Tu lze poukázat na čl. 83 Ústavy, který stanoví, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti; již z toho plyne, že není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem podústavního práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí soudům obecným.
Při posuzování předmětného případu vyšel Ústavní soud především ze skutečnosti, že insolvenční řízení, v jehož rámci bylo rozhodováno o povinnosti stěžovatelky uhradit zálohu na náklady řízení, bylo zastaveno (srov. shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně z 8. 3. 2010, které nabylo právní moci 30. 3. 2010). Jakýkoli přezkum rozhodnutí stanovících stěžovatelce povinnost uhradit zálohu na náklady řízení je tedy bezpředmětný. I v případě, že by Ústavní soud návrhu stěžovatelky vyhověl, na rozhodnutí o zastavení řízení by to stejně nemohlo nic změnit. Teorie a praxe ústavního soudnictví v této souvislosti vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu bezprostředního a přítomného zásahu, tzv. mootness [např. v praxi Spolkového ústavního soudu SRN "unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit" - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar und Handbuch. Heidelberg 1992 (Hrsg. von Dieter C. Umbach und Thomas Clemens), s. 1174n.], tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení.
Jinými slovy řečeno, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední.
Za daného stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. července 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu