ECLI:CZ:US:2010:1.US.1220.10.1
sp. zn. I. ÚS 1220/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů a) C. G. a b) Z. G., zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, čj. 22 Co 98/2009-388, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, čj. 22 Co 98/2009-388, jímž tento soud jako soud odvolací zastavil odvolací řízení do výroku pod bodem I odst. 1 rozsudku soudu I. stupně; ve výrocích pod body I. odst. 2 až 7 a ve výrocích pod body II., III. a IV jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; a dále nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Stěžovatelé se domnívají, že tímto rozsudkem byla porušena jejich práva garantovaná čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 4. čl. 7, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. K porušení těchto práv mělo dojít především tím, že odvolací soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Postup soudu I. stupně nebyl dle stěžovatelů natolik vadný, aby bylo nutno aplikovat §221 odst. 2 o. s. ř. Dále stěžovatelé namítají, že odvolací soud měl věc postoupit věcně příslušnému krajskému soudu, dospěl-li k závěru, že se jedná o obchodní spor. Další námitky se týkají odvolacího řízení: odvolání mělo být dle stěžovatele odmítnuto jednak pro nedostatek náležitostí a jednak proto, že bylo podáno osobou neoprávněnou. Konečně stěžovatelé namítají, že žalobce vstoupil do řízení, přestože neprokázal přechod práv a povinností.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná [§43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Nepřípustná je ústavní stížnost v části, v níž brojí proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně zčásti zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí „konečná“. Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, s. 338; Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 383; nález sp. zn. II. ÚS 248/04. usnesení sp. zn. II. ÚS 650/01, I. ÚS 1660/08, I. ÚS 2928/08).
V projednávané věci směřuje ústavní stížnost mj. též proti kasačnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl v této části zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, je zřejmé, že řízení bude i nadále pokračovat před soudem I. stupně. Ústavní stížnost tak v této části napadá výrok usnesení, který není konečný, a tedy způsobilý přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelé proto nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto důvodu se Ústavní soud ani nemohl zabývat námitkami, jež se týkají odvolacího řízení, procesního nástupnictví či otázky, kterému soudu měla být věc vrácena k dalšímu řízení.
Ve zbývající části, v níž ústavní stížnost směřovala proti výroku o zastavení odvolacího řízení a proti výroku, jímž bylo nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, je zjevně neopodstatněná.
K tomu je nutno připomenout, že Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci – pokud jde o zmíněné výroky – však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ohledně výroku o částečném zastavení odvolacího řízení není vůbec zřejmé, jak jím měla být porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelů. Odvolání bylo zčásti vzato zpět, a proto odvolací soud v rozsahu zpětvzetí odvolací řízení zastavil. Ústavní soud na tomto postupu neshledává nic protiústavního, a ostatně ani stěžovatelé – přestože napadají usnesení odvolacího soudu jako celek – nevznášejí proti tomuto výroku jakékoliv námitky.
Ústavními aspekty interpretace a aplikace §221 odst. 2 o. s. ř. se Ústavní soud již zabýval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 956/09. Konstatoval v něm, že ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu ve slovech „nebo že v řízení došlo k závažným vadám“ je v souladu s ústavním pořádkem, neboť sleduje ochranu jiného ústavně zaručeného práva (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a činí tak prostředky přiměřenými (nezbytnými), nicméně současně toto ustanovení klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a interpretovat jej v přímé návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny. Možnost odnětí věci pro závažné vady je tak nutno interpretovat restriktivně; mělo by se jednat o „mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat“.
Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že popsané ústavní předpoklady postupu dle §221 odst. 2 o. s. ř. byly v souzené věci splněny. Odvolací soud důvody svého postupu dle citovaného ustanovení řádně uvedl v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Konstatoval v něm, že z rozhodnutí soudu I. stupně vůbec není patrno, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, jak důkazy v provedeném řízení hodnotil, ani jakým způsobem (pokud vůbec) dospěl k vysloveným právním závěrů. Prvoinstanční soud si nebyl schopen dle odvolacího soudu ujasnit rozdíl mezi povinností tvrzení a povinností důkazní, v důsledku čehož činil skutková zjištění z tvrzení účastníků a naopak z provedených důkazů v podstatě nic nezjistil. Soud I. stupně dále nesprávně posuzoval uplatněný nárok z titlulu smlouvy o půjčce, přestože šlo o nárok ze smlouvy o úvěru. U určovacích protižalob se prvoinstatční soud nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu. V rozsudku cituje další důkazy, které provedl, ale nic z nich nezjistil, takže vůbec nelze dovodit, jak s nimi pracoval; již jenom z tohoto důvodu je rozsudek nepřezkoumatelný.
Odvolacímu soudu nelze ze shora nastíněných ústavních hledisek nic vytknout, pokud na základě těchto – nesporně vysoce závažných vad – dospěl k závěru, že věc má projednat a rozhodnout jiný samosoudce. Vysoká pravděpodobnost, že by samosoudce, jemuž by byla věc ponechána, nebyl schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (viz citovaný nález), vyplývá nepřímo i z okolnosti, že řízení v prvním stupni probíhalo již od roku 2002 a jeho jediným výsledkem bylo zcela nepřezkoumatelné rozhodnutí stižené těžkými vadami.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti jako zjevně nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu