ECLI:CZ:US:2010:1.US.1232.10.1
sp. zn. I. ÚS 1232/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů V. K. a M. K., obou zastoupených JUDr. Josefem Vaškem, advokátem, se sídlem Škroupova 957, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 26 Cdo 3359/2009-196, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2006, č. j. 21Co 225/2006-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatele se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírají ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem ze dne 18. 10 .2006, č. j. 21Co 225/2006-138, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud tak, že změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2006, č. j. 15C 165/2003-121, a určil, že povinnost žalovaných (stěžovatelů) vyklidit byt o velikosti 3+1, 1. kategorie, ve třetím poschodí domu čp. 516 v Hradci Králové, Gočárova tř., uložená jim rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1992, č. j. 322/92-11, není vázána na zajištění náhradního bytu, a žalovaní jsou povinni vyklidit tento byt do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Zároveň byla uložena žalovaným (stěžovatelům) povinnost nahradit žalobcům (vedlejším účastníkům) náklady řízení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 26 Cdo 3359/2009-196, bylo dovolání stěžovatelů zamítnuto.
Stěžovatelé podali proti oběma rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, neboť oba soudy - podle nich - porušily jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces garantované zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V podrobnostech k tomu uvádějí následující.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 11. 1992, č. j. 6 C 322/92-11, přivolil k výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu (dále jen "předmětný byt") s tím, že stěžovatelé jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat vedlejším účastníkům do 15 dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt. Výpovědním důvodem byla potřeba bytu pro syna jedno z žalobců.
Podle tvrzení stěžovatelů vedlejší účastníci za celou dobu od právní moci výše citovaného rozsudku stěžovatelům žádný náhradní byt nenabídli. Až po dvanácti letech podali žalobu k Okresnímu soudu v Hradci Králové, kterou se domáhali, aby soud určil, že povinnost stěžovatelů vyklidit předmětný byt, uložená jim citovaným rozsudkem není vázána na zajištění náhradního bytu. Žalobu odůvodnili tím, že stěžovatelé vlastní dům čp. 49 a dům čp. 50 v L., kde také bydlí, takže od vydání rozsudku z 20. 11. 1992 došlo ke změně poměrů na straně stěžovatelů; v důsledku této změny se trvání na zajištění bytové náhrady ve prospěch stěžovatelů dostalo do rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Okresní soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne z 8. 2. 2006, č. j. 15 C 165/2003-121, konstatoval, že nedošlo ke změně poměrů na straně stěžovatelů a že výkon práv a povinností (rozsah omezení pronajímatele ohledně vyklizení bytu stěžovateli), jak byly založeny původním rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, není v rozporu s dobrými mravy. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelé kritizují jak citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byl uvedený rozsudek okresního soudu zrušen a žalobě bylo vyhověno, tak rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelů zamítnuto. Oba soudy se dopustily - podle stěžovatelů - v jejich věci dále uvedených základních pochybení.
1) Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že žalobu na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. s odkazem na §3 odst. 1 občanského zákoníku v tomto případě podat nelze. Ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku totiž umožňuje odepřít výkon práva, nikoli odnětí práva.
2) Stěžovatelé neshledávají na straně vedlejších účastníků potřebný naléhavý právní zájem ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu.
3) Krajský soud podle stěžovatelů rovněž nesprávně právně posoudil oprávněnost žaloby vedlejších účastníků, přestože žaloba je v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastníci neučinili nic pro zajištění náhradního bytu pro stěžovatele.
4) Krajský soud, aniž by se bezprostředně obeznámil se skutečným stavem nemovitostí stěžovatelů (jedná se o výše zmiňované byty č.p. 49 a č.p. 50 v L.), reflektoval pouze právní stav nemovitostí, které jsou v katastru nemovitostí z hlediska způsobu určení vedeny jako budovy k bydlení. Krajský soud tak nesprávně právně posoudil skutečnosti předložené stěžovateli; soud však má podle §153 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout na základě zjištěného skutkové stavu věci. Odůvodnění rozhodnutí pouze formální povahou zápisu v katastru nemovitostí tak odporuje zásadě projednací, neboť stěžovatelé opakovaně tvrdili a prokazovali neobyvatelnost nemovitosti č.p. 49 a "nedostatečnost" nemovitosti č.p. 50; v této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 23. září 1997 sp. zn. 1. ÚS 3012/96, kde je mj. stanoveno že soud při posuzování poskytnutého náhradního bytu musí zkoumat skutečnost, zda tento poskytuje důstojné podmínky k bydlení.
5) Stěžovatelé konečně považují argumentaci krajského soudu týkající se skutečnosti, že užívají předmětný byt za částku odpovídající regulovanému nájemnému (tedy nikoli za úplatu, která by byla založena smlouvou) za nepřípadnou, neboť jejich spor o určení má zcela jinou podstatu. K tíži stěžovatelů nemůže být přičítána skutečnost, že se stát nebyl po dlouhou dobu schopen se vypořádat s regulací nájemného.
6) Nejvyšší soud pak v návaznosti na rozhodnutí krajského soudu pouze konstatoval obecné závěry vyplývající z judikatury, aniž by přihlédl k odlišnostem tohoto případu. Není pravdou, že by stěžovatelé neučinili žádné kroky směřující k tomu, aby se jejich nemovitosti staly trvale obyvatelnými. Stěžovatelům není stav těchto nemovitostí lhostejný a do opravy a modernizace průběžně investují.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 165/2003. Zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, č. j. 15 C 165/2003-121 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 23. 7. 2004, č. j. 15 C 165/2003-61, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2005, č. j. 21 Co 539/2004-82, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízeni), opětovně zamítl žalobu na určení, že povinnost stěžovatelů (dále také "žalovaných") vyklidit předmětný byt, uložená žalovaným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1992, č. j. 6 C 332/92-11, není vázána na zajištění náhradního bytu (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobci jsou povinni uhradit žalovaným rovným dílem náklady řízení ve výši 17.350,- Kč (výrok II). Okresní soud vzal za prokázané následující skutečnosti:
1) Dům, v němž se předmětný byt nachází, je v podílovém spoluvlastnictví vedlejších účastníků (dále také "žalobců").
2) Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1992, č. j. 6 C 322/92-11, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen "obč.zák."), a byla jim uložena povinnost byt vyklidit po zajištění náhradního bytu.
3) Kupní smlouvou ze dne 1. 6. 1998 nabyli žalovaní do vlastnictví budovy č.p. 49 a č.p. 50 v L., (dále též "dům č.p. 49" a "dům č.p. 50"), jakožto objekty určené k bydlení, na jejichž rekonstrukci byl žalovaným poskytnut úvěr.
4) Dům č.p. 49 je dosud neopravený a nezpůsobilý k bydlení; dům č.p. 50 je zařízen k bydlení (hala, krb, kuchyň, ložnice, koupelna), avšak - podle mínění soudu - svou velikostí a vybavením nezajišťuje důstojné bydlení pro čtyřčlennou rodinu a žalovaní ho užívají k rekreačním účelům.
5) Žalovaní byt užívají spolu se svými dvěma zletilými dětmi a pokud se v něm nezdržují, je byt užíván jejich dcerou.
Soud prvního stupně posoudil takto zjištěný skutkový stav podle §80 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §3 obč.zák. Dovodil, že žalovaní sice mají dva byty, neboť dům č.p. 49 je objektem určeným k bytovým účelům, avšak jde o případ zvláštního zřetele hodný, neboť tento dům nekryje bytovou potřebu jejich rodiny; okolnost, že v roce 2002 čerpali úvěr ze stavebního spoření není v této souvislosti významná. Uzavřel, že po vydání rozhodnutí ukládajícího povinnost k vyklizení předmětného bytu po zajištění náhradního bytu nedošlo na straně žalovaných ke změně poměrů, v důsledku níž by byl výkon jejich práva v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č. j. 21 Co 225/2006-138, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt není vázána na zajištění náhradního bytu, a uložil jim povinnost byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, tak, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobcům náklady řízení před okresním soudem ve výši 16.755,- Kč (výrok II) a náklady odvolacího řízení v částce 4.935,- Kč (výrok III). Pro svoje rozhodnutí převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, a přisvědčil jeho závěru, že soudní praxe ("Rc 45/2000") připouští určovací žalobu na změnu podmínek vyklizení bytu. Nesouhlasil však s jeho názorem, že v dané věci nedošlo ke změně poměrů na straně žalovaných. Dovodil, že při posouzení, zda výkon práva žalovaných je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalovaných, tak i na straně žalobců. (V této souvislosti odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2471/99 z 11. 10. 2000.) Domy č.p. 49 a č.p. 50 jsou v katastru nemovitostí označeny jako stavby pro bydleni, nikoliv jako stavby určené k individuální rekreaci; přitom není rozhodné, jakým způsobem se žalovaní rozhodli je užívat, případně je neužívat vůbec. Byty v označených domech se sice nenacházejí v místě, kde oba žalovaní podnikají (v Hradci Králové), nicméně obec L. je vzdálena od tohoto místa 15 km, což je standardní vzdálenost pro každodenní dojíždění do zaměstnání. Soud považoval za významnou i okolnost, že žalovaní tyto domy vlastní již od roku 1998, přičemž neučinili žádné podstatné kroky k tomu, aby se dům č.p. 49 stal trvale obyvatelný, tj. aby sloužil ke svému účelu. Neshledal důvodnou námitku žalovaných, že dům č.p. 50 nemůže uspokojit potřebu bydleni čtyř osob, tj. žalovaných i jejich dětí, přičemž poukázal na to, že jde o děti zletilé, které jsou schopny bydlet v samostatné nemovitosti. Podpůrně poukázal na to, že žalobci jsou ve svém vlastnickém právu omezováni již tím, že žalovaní užívají byt za částku odpovídající regulovanému nájemnému, a přitom musí nést nálady na údržbu předmětného domu; na žalovaných lze tedy spravedlivě požadovat, aby i oni vykonávali práva a povinnosti spojené s vlastnictvím ke svým nemovitostem, a aby se postarali o jejich využití k účelu, k němuž jsou určeny. Jinak by byla narušena proporcionalita mezi právy žalobců a právy žalovaných.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání (jehož obsah se do značné míry shoduje s obsahem ústavní stížnosti - srov. č.l. 145 - 149), jež bylo rozsudkem Nejvyššího soudu z 22. 10. 2009, č. j. 26 Cdo 3359/2009-196, zamítnuto (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemám právo na náhradu dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud se nejprve vypořádal s aplikovatelnosti určovací žaloby na daný typ sporu. Tu odkázal na řadu svých rozhodnutí, v nichž se touto otázkou podrobně zabýval, a to i s ohledem na situaci, kdy by trvání na poskytnutí bytové náhrady odporovalo dobrým mravům. Stěžovatelé mají - i podle Nejvyššího soudu - ve svém vlastnictví dostatečně dlouhou dobu dva domy a je pouze jejích věcí, že je stále neupravili tak, aby vyhovovaly pro jejich trvalé bydlení. V závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, že je-li soudním rozhodnutím uložena povinnost k vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady, nejde o uložení povinnosti zajistit bytovou náhradu ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využit může, ale nemusí; zajištění stanovené bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí jeho úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv tím, čeho by se na něm povinný mohl domáhat.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelů, tak jak byly stručně vymezeny v oddílu I tohoto usnesení pod bodem 1) - 6), uvádí Ústavní soud zejména následující:
- Pokud stěžovatelé v ústavní stížností zpochybňují použitelnost institutu dobrých mravů, resp. takzvané určovací žaloby ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. [srov. bod 1 a 2 v oddílu I tohoto usnesení], pak přehlížejí jednoznačný názorový vývoj v této oblasti: z nejnovější odborné literatury budiž například vzpomenut uznávaný text Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád : komentář, Díl I., 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 1115; judikatura obecných soudům k této problematice byla dostatečně vzpomenuta již Nejvyšším soudem a rovněž judikatura Ústavního soudu tento trend respektuje. Tu lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1255/07 ze dne 29. 1. 2009, které se uvedenou otázku podrobně zabývá.
- Co se týká námitky stěžovatelů, že se vedlejší účastníci za celou dobu ani nepokusili poskytnout stěžovatelům náhradní byt, pak Ústavní soud zcela odkazuje na příslušnou pasáž napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde se tento soud se zmiňovanou námitkou řádně vypořádal - srov. i závěr odstavce II tohoto usnesení.
- Krajský soud - v rozporu s tvrzením stěžovatelů - se skutečným stavem nemovitostí, jež stěžovatelé vlastní v obci L., zabýval. Zaujal toliko názor, že stěžovatelé tyto nemovitostí vlastní dostatečné dlouhou dobu na to, aby je upravili do stavu poskytující jim důstojné životní zázemí; pokud tak neučinili, nemůže tato okolnost jít k tíži vedlejším účastníkům.
- Krajský soud zvažoval ve svém rozhodnutí jak fakt, že stěžovatelé platí v předmětném bytě toliko regulované nájemné - jejich náklady na bydlení jsou tedy menší, než kdyby hradili vedlejším účastníkům nájemné tržní - tak i to, že mají možnost vlastního bydlení, pokud by se o ně náležitě starali. Tuto rovinu nelze - ani podle Ústavního soudu - nereflektoval; nadto jde ze strany krajského soudu o argumentaci toliko okrajovou a podpůrnou.
Ústavní soud - vypořádav se s námitkami stěžovatelů - uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou logická, přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu