ECLI:CZ:US:2010:1.US.1256.09.1
sp. zn. I. ÚS 1256/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Markétou Brunovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 24, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. dubna 2008, sp.zn. 1 T 124/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 11 To 265/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2009, sp. zn. 8 Tdo 93/2009, za účasti Okresního soudu v Náchodě, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud"), ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 1 T 124/2007 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 11 To 265/2008 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2009, sp. zn. 8 Tdo 93/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala v tom, že ve funkci jednatele obchodní společnosti Eurocom international společnost s ručením omezeným (dále jen "společnost Eurocom") k datu 31. 12. 2003 a k datu 30. 1. 2004 neodvedl finanční prostředky získané z prodeje dálničních kuponů emise 2003 v celkové částce 518.700 Kč, ani neodvedl finanční prostředky získané z prodeje dálničních kuponů emise 2004 v celkové částce 601.500 Kč, poté dne 30. 1. 2004 při převodu obchodních podílů obchodní společnosti Eurocom novému jednateli této společnosti J. V. předal neprodané dálniční kupony emise 2004 v celkové hodnotě nejméně 138.300 Kč, a tím způsobil společnosti Autoklub Bohemia Assistance a. s., od níž byly obchodní společností Eurocom na základě komisionářských smluv ze dne 19. 11. 2002 a 19. 11. 2003 dálniční kupony emise 2003 a emise 2004 odebrány, škodu v celkové výši nejméně 1.079.400 Kč.
Stěžovatel za prvé uvádí, že otázka přisvojení je charakterizována jako každá dispozice s věcí, která má trvale vyloučit dosavadního vlastníka z dispozice s věcí, např. její neoprávněný prodej, darování, zpracování, spotřebování. Každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu svěřitele však nemůže být kvalifikována jako zpronevěra. Věci zastupitelné mohou být zpronevěřeny, zbaví-li se pachatel jejich přisvojením možnosti je vrátit. Nestačí pouhé nedodržení lhůty k navrácení věci, jak tomu bylo v daném případě.
Za druhé brojí proti skutkovým závěrům obecných soudů. Dle stěžovatele soud některé listinné důkazy sice přečetl, avšak v důkazním hodnocení věci je opomněl, přičemž se jednalo o důkazy v jeho prospěch. Ohledně nesrovnalostí v hospodaření společnosti Eurocom předložil důkazy o tom, že problémy v jejím hospodaření vznikaly již v roce 2001 (zápis z jednání společnosti Eurocom z 6. 2. 2002). Následně založil do spisu výsledky kontroly pokladen dálničních známek za rok 2002, zpracovaný účetní z firmy Billcom s.r.o., vyhotovený paní B., kde se v pokladně dálničních kuponů objevuje manko ve výši 150.155 Kč a další manko v souvislosti s účtováním cestovného ve výši 57.445 Kč. To vše za období působení jednatelky paní H. Stěžovatel se stal jednatelem společnosti dne 6. 5. 2003. Ke dni změny jednatelství nebylo původní jednatelkou paní H. předáno účetnictví firmy, stav majetku, stav pokladny, stav pokladny dálničních kuponů, soupis závazků a pohledávek apod. Tato skutečnost byla hrubým porušením povinností původní jednatelky paní H. Dle sjetin dodaných poškozeným na čl. 844-846 byly dodány dálniční kupóny ke dni změny jednatelství (6. 5. 2003) ve výši 1.841.000 Kč a na tyto zaplaceno k tomuto dni bylo 1.043.000 Kč, tzn. že při změně jednatelství zde existoval dluh vůči poškozenému ve výši 800.000 Kč, který byl dluhem výlučně za období jednatelství paní H. Soud se s touto skutečností nevypořádal a uvedený dluh na dálničních kuponech v plné výši přičetl k tíži stěžovatele. V kontextu s tímto nebyl dále zohledněn předávací protokol ke dni 30. 1. 2004 o předání dálničních kuponů novému jednateli V., kde součet převzatých dálničních kuponů činí částku ve výši 289.300 Kč a následně v květnu 2004 osoby spřízněné s tímto jednatelem vydávají Policií České republiky dálniční kupony ve výši 155.000 Kč. Uvedený rozdíl ve výši dalších 134.300 Kč tak soud bez dalšího považoval za škodu způsobenou stěžovatelem, aniž by se zabýval tím, že část dálničních kuponů osoby spjaté s V. zpeněžily ke svému obohacení. Stěžovatel také namítá, že soudy přiznaly poškozenému nárok na náhradu škody v jím požadovaném rozsahu, ač dokumentace poškozeným poskytnutá je neúplná. Svědek P. ve své výpovědi uvedl, že fyzické kontroly se bohužel prováděly bez písemných záznamů. Poškozený neosvětlil nadměrnou dofakturaci na konci roku 2003 a začátku 2004 a vystavení ojedinělé faktury č. 2004360696 a č. 2004360531, které nemají specifikováno, jaké dálniční kupóny a za jaké období jsou fakturovány i přesto, že všechny předchozí faktury tuto přílohu obsahují. Bez uvedené přílohy tak není bez jakékoliv pochybnosti jasné, za jaké období jsou uvedené dálniční kupóny fakturovány (období jednatelství H. či stěžovatele). Tomu přisvědčuje i ta skutečnost, že následná dofakturace na sklonku 2003 a počátku 2004 je oproti jiným obdobím nadměrná a poškozeným hodnověrně nezdůvodnitelná. K tomu nastupují i ty okolnosti, že poškozeným předložené výdejky nejsou datovány a poškozeným dodané dodací listy ze dne 23. 12. 2003, 5. 1. 2004, 6. 1. 2004 (vratka), 14. 1. 2004 a 12. 12. 2003 jsou součtem jen za 400.500 Kč. Stěžovatel dále ve vztahu ke znaleckému posudku V. Č., jímž bylo dokazování doplněno, uvedl, že podklady, z nichž znalec vycházel, byly neúplné, znalec neměl k dispozici ani pokladnu a samotné sešity vedených tržeb zpracované jednotlivými zaměstnanci nemohly sloužit jako podklad pro vypracování znaleckého posudku, neboť v nich jsou zaneseny záznamy bez identifikačních znaků a bez podpisů. Za chybu považuje, že soudy nevyhověly jeho návrhu provést výslech znalce Ing. M. Č., který z jeho podnětu vypracoval znalecký posudek. Jak tento znalec uvedl, účetní evidence společnosti neodpovídala požadavkům zákona č. 563/1991 Sb. a nebylo tedy možno učinit spolehlivý závěr o výši jím způsobené škody.
Stěžovatel nesouhlasí ani s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně přísný s ohledem na polehčující okolnosti, zvláště pak, že před spácháním trestného činu vedl řádný život.
V uvedeném stěžovatel spatřuje porušení svých práv zaručených čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud vyjádřil názor, že v dané trestní věci byly dodrženy základní zásady trestního řízení a také základní práva a svobody odsouzeného. Soud se zabýval všemi provedenými důkazy a obhajobou odsouzeného a vysvětlil, z jakých důkazů při rozhodování o vině vycházel. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, které byly stížností odsouzeného napadeny. Ústavní stížnost navrhl zamítnout.
Okresní státní zastupitelství v Náchodě především odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Dále dodalo, že k otázce hodnocení znaleckého posudku V. Č. lze připomenout, že tento znalec ve svém výslechu před soudem vyložil, ze kterých podkladů vycházel při vypracování znaleckého posudku, vyhodnotil i jejich kvalitu s ohledem na jejich použitelnost a rovněž přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč jsou jeho závěry rozdílné oproti závěrům znalce Ing. M. Č. (rozdíly vznikly zejména z důvodu odlišného rozsahu a charakteru otázek, které byly oběma znalcům položeny). Porušení práv stěžovatele nelze shledat ani v tom, že před soudem nebyl znalec Ing. M. Č. vyslechnut. Soud tak neučinil zejména s odkazem na ustanovení §110a trestního řádu. I v případě, že by mohlo být postupováno podle §108 odstavec 1 trestního řádu (jak navrhoval stěžovatel), nelze soudu vytknout nezákonnost. Soud je totiž jednak oprávněn dle §216 odstavec 1 trestního řádu rozhodnout o zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, pokud jejich provedení shledá za nadbytečné pro své rozhodnutí, jednak je povinen vyslechnout znalce zejména tehdy, jestliže jsou pochybnosti o správnosti jeho posudku, nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný. Z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí (zejména okresního soudu) vyplývají důvody, proč byl vyslechnut pouze znalec V. Č. a nikoli Ing. M. Č. Co se týče námitky stěžovatele ohledně výpočtu škody, kterou vzaly soudy za prokázanou, a k tvrzené odpovědnosti H. za škodný následek, i na tuto námitku soudy reagovaly s ohledem na zjištění znalce V. Č. Z jeho znaleckého posudku (str. 9) je zejména zřejmé, že v době jednatelství H., t. j. k 6. 5. 2003, vznikl dluh vůči společnosti Autoklub Bohemia Assistance a.s. ve výši 97.500 Kč (k datu 31. 12. 2002 společnost Eurocom neměla vůči společnosti Autoklub Bohemia Assistance a.s. žádný dluh), kdežto za jednatelství stěžovatele vznikl dluh již ve výši 1.120.000 Kč. Celkový dluh společnosti Eurocom vůči společnosti Autoklub Bohemia Assistance a.s. proto činil 1.217.700 Kč, přičemž tato celková částka nebyla stěžovateli přičítána k tíži. Z přehledu úhrady faktur za dobu jednatelství stěžovatele je pak zřejmé, že v této době společnost Eurocom dluh ve výši 97.500 Kč za jednatelku H. neuhradila. Státní zástupce má za to, že vzhledem k výše uvedenému právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo a Ústavní soud by měl ústavní stížnost zamítnout.
Krajský soud uvedl, že jeho rozhodnutí bylo správné, přičemž k závěrům, obsaženým v jeho odůvodnění, nemá co dodat. Ústavní stížnost navrhl odmítnout.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové vyjádřilo názor, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten sdělil, že této možnosti nevyužije.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 124/2007 (dále jen "spis 1 T 124/2007"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, kterou se tyto soudy řádně zabývaly. Podrobně se přitom vypořádaly i se stěžovatelem uplatněnou obhajobou týkající se svědkyně H. (srovnej zejména str. 12 a násl. rozsudku), kdy je zřejmé (zejména z výpovědí zaměstnanců), že rozhodující roli v předmětné společnosti měl stěžovatel. Nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že některé jím předložené důkazy nebyly hodnoceny, kdy z napadených rozhodnutí vyplývá, že se jedná ve skutečnosti o situaci, kdy hodnoceny byly, avšak důkazy svědčící ve stěžovatelův neprospěch jimi nebyly vyvráceny. Soudy též neopomněly vysvětlit, proč nevyhověly stěžovatelovu návrhu na provedení výslechu znalce Ing. M. Č. (srovnej str. 12 rozsudku).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Obecné soudy se neopomněly zabývat ani stěžovatelovým názorem, že jeho jednání nemůže být kvalifikována jako zpronevěra. Jak již uvedl Nejvyšší soud, věc je obviněnému svěřena, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Obviněný získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. Obviněný si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 trestního zákona za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření (viz str. 9-10 usnesení Nejvyššího soudu a judikatura v něm citovaná).
Co se týče stěžovatelovy námitky, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, Ústavní soud toto stěžovatelovo přesvědčení může stěží sdílet za situace, kdy byl uložen podmíněný trest odnětí svobody na samé dolní hranicí zákonné sazby.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu