ECLI:CZ:US:2010:1.US.1257.10.1
sp. zn. I. ÚS 1257/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Petrem Karpetou, advokátem se sídlem Stonava, U Dolu ČSM Sever 1077, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 1 To 116/2010, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 0 Nt 606/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti L. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Karviné (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 8 odst. 5, čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl, aby se Ústavní soud při projednávání jeho ústavní stížnosti neřídil pořadím, v němž mu návrh došel [§39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 10 Nt 283/2009, z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Koluzní důvod vazby u stěžovatele zanikl dne 2. 2. 2010 po uplynutí tří měsíců od vzetí do vazby.
Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně, po slyšení stěžovatele, zamítl jeho žádost o propuštění z vazby (§72 odst. 3 TrŘ), nepřijal jeho písemný slib [§73 odst. 1 písm. b) TrŘ] a zamítl jeho návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. c) TrŘ]. V odůvodnění uvedl, že o trvání vazby bylo opakovaně rozhodováno, naposledy dne 3. 2. 2010 s tím, že nadále trvají vazební důvody podle §67 písm. a), c) TrŘ, neboť stěžovatel před svým zadržením byl "na pohybu". Neměl stálé bydliště, nezdržoval se u své matky, se kterou dlouhodobě není v kontaktu, po dlouhou dobu nikde nepracoval. Neměl tudíž pravidelný příjem a prostředky k obživě si získával trestnou činností. K tvrzení, že má finanční prostředky k obživě získané z prodeje družstevního bytu, soud prvního stupně poukázal na vlastní sdělení stěžovatele, že družstevní byt prodal v roce 2007 a v současné době mu zůstalo 10.000,- Kč. K důvodům vazby předstižné soud poukázal i na charakter trestné činnosti a na fakt, že stěžovatel byl v minulosti pro obdobnou trestnou činnost již odsouzen. Ve spisovém materiálu jsou založeny nové protokoly o výslechu dalších svědků, přepisy zájmových telefonních hovorů z odposlechů, přičemž ve věci budou vyslýcháni další svědci, kteří jsou teprve ustanovováni právě na základě operativních úkonů, provedených v souladu s ustanovením §88 TrŘ. Vzhledem k osobě stěžovatele a závažnosti trestné činnosti, pro kterou je stíhán, soud neshledal stěžovatelem navrhované nahrazení vazbou za dostatečné.
Odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, nepřijal jeho písemný slib a nestanovil dohled probačního úředníka. Konstatoval, že soud prvního stupně vycházel ze skutkového stavu zjištěného v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vazbě stěžovatele. Z něho vyplývá, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a trvá důvodné podezření, že trestnou činnost spáchal stěžovatel. Závěr soudu prvního stupně o trvání vazebních důvodů podle §67 písm. a), c) TrŘ je správný. K důvodům vazby útěkové poukázal na trestní sazbu, která stěžovateli hrozí, a na okolnosti, za kterých se měl trestné činnosti dopustit. Mezi osobami podezřelými z distribuce drog na Karvinsku patří mezi nejaktivnější, k jejich výrobě přispíval i opatřením nemalého množství léků. Nemá stálé bydliště a pobývá na různých místech. Jako nevěrohodné bylo posouzeno jeho tvrzení, že pokud bude z vazby propuštěn, nastěhuje se ke své matce, která potřebuje pomoc. Přitom v současné době s matkou neudržuje žádný kontakt ani písemný styk. Jeho záměru soud neuvěřil i proto, že stěžovatel i nadále setrval na tom, že si bude poštu vybírat na poštovním úřadě v Karviné - Hranicích. Protože nemá stálé bydliště, je bez pracovního poměru, nemá faktické rodinné zázemí, hrozí i obava, že by mohl uprchnout, neboť není vázán k určitému místu žádnými osobními ani pracovními vztahy. V případě propuštění na svobodu hrozí, že se na něj budou znovu obracet konzumenti drog, takže by se mohl opět vrátit k dealerství, protože dovede drogy zajistit. To je zřejmé z doby trvání jeho trestné činnosti, ze skutečnosti, že je bez pracovního poměru a bez příjmů z legálních zdrojů. Proto trvá i důvod vazby podle §67 písm. c) TrŘ. Vzhledem k osobě stěžovatele, jakož i s ohledem na povahu a závažnost trestné činnosti, pro kterou je stíhán, i odvolací soud shledal, že účelu vazby nelze dosáhnout písemným slibem a dohledem probačního úředníka.
Stěžovatel tvrdil, že soud prvního stupně nedodržel lhůtu stanovenou v §72 odst. 3 TrŘ, protože žádost stěžovatele o propuštění z vazby obdržel dne 4. 2. 2010, měl o ní rozhodnout do pěti pracovních dnů. Neveřejné zasedání nařídil až na 12. 2. 2010 a rozhodl až 15. 2. 2010. V této souvislosti nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmětná lhůta je lhůtou pořádkovou, a nikoli propadnou. Rovněž uvedl řadu argumentů, pro které nesouhlasí s důvody vazby.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je tvrzení stěžovatele, že ve vztahu k důvodům vazby nejsou jím napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna a že nebyla dodržena lhůta stanovená v §72 odst. 3 TrŘ, kterou stěžovatel považuje za propadnou.
Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor a ve své rozhodovací činnosti vychází ze zásady subsidiarity. Staví se proto zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, neboť v jeho dalším průběhu lze využít řady procesních prostředků vedoucích k ochraně práv obviněného. Výjimku připouští pouze v případech, kdy je trestní stíhání spojeno s dalšími zásahy vysoké intenzity do základních práv a svobod. Mezi tyto případy patří právě omezení osobní svobody v souvislosti s vazebním stíháním podle §67 a násl. TrŘ.
V těchto věcech Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či jejího dalšího trvání. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě je ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 188/99, sp. zn. I. ÚS 470/05 nebo sp. zn. III. ÚS 612/06, http://nalus.usoud.cz/).
Do těchto rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem tak, jak stanoví čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Jinými slovy, Ústavní soud spatřuje důvody pro zrušení napadeného vazebního rozhodnutí především tam, kde je odůvodnění vazby pouze paušální a obecné, bez posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci, či kde se soud nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, úvahy soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se při hodnocení osoby obviněného dobraly.
V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Obecné soudy se dostatečně zabývaly argumenty, o které stěžovatel opřel svoji žádost o propuštění z vazby a stížnost proti jejímu zamítnutí. V návaznosti na to zjišťovaly, zda trvají konkrétní skutečnosti odůvodňující oba důvody vazby, zda trvá důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin, zda nedošlo k takové změně situace, že by bylo možno stěžovatele propustit z vazby na svobodu. V této souvislosti se zabývaly i skutkovým stavem věci, i když zatím pouze pro účely rozhodování o vazbě, jež se děje v rovině pravděpodobnosti.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy trvání vazebních důvodů konkrétně odůvodnily. Přehledně a logicky vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), c) TrŘ, za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, jež poukazují na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, který převážil nad respektováním osobní svobody, stanoveného v čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy. Soudy se také dostatečně vypořádaly s nabídnutými zárukami stěžovatele a výslovně uvedly, proč je v případě stěžovatele vazba opatřením nezbytným a proč nelze dosáhnout účelu vazby jinak. Trvání omezení osobní svobody stěžovatele se v daném případě jeví jako naprosto proporcionální, neporušující jeho ústavně zaručená práva.
Nedůvodnou je i námitka stěžovatele, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že soud prvního stupně nedodržel lhůtu pěti pracovních dnů upravenou v §72 odst. 3 TrŘ. Zmíněnou pětidenní lhůtu zakotvila v §72 odst. 3 TrŘ novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. a jedná se o lhůtu pořádkovou, nikoli propadnou. To znamená, že její nedodržení nemá za následek zásah do základních práv a svobod stěžovatele. V ústavně právní rovině není zakotveno právo obviněného, omezeného na osobní svobodě vazbou, aby o jeho žádosti o propuštění z vazby soud rozhodl ve lhůtě pěti dnů (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 760/06, http://nalus.usoud.cz). Pouze situace, kdy došlo k překročení lhůt dovoleného trvání vazby nebo lhůt pro periodickou kontrolu trvání důvodů vazby, činí vazbu nezákonnou a protiústavní, mající za následek propuštění obviněného z vazby.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě Ústavní soud řeší, a po zvážení všech okolností Ústavní soud neshledal věcné ani zákonné důvody pro projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti podle §39 zákona o Ústavním soudu. Navíc, v daném případě postupoval Ústavní soud od samého počátku tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji. Proto v tomto směru nepřijal žádné usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu