ECLI:CZ:US:2010:1.US.1303.10.1
sp. zn. I. ÚS 1303/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. C., zastoupeného JUDr. Josefem Jaromírem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 8, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 9. 2005, č. j. 7 C 677/2000-101, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2008, č. j. 38 Co 10/2007-161, za účasti Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel podává ústavní stížnost z důvodu svého nesouhlasu s rozhodnutími soudu první i druhé instance ohledně otázky neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 29.5.1995. Stěžovatel se odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, a poukazuje na skutečnost, že posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor jako neplatné pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obecního úřadu je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů vycházející z Listiny základních práv a svobod. Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je nepochybné, že omezení dispoziční vůle smluvních stran nájemní smlouvy zakotvením předcházejícího souhlasu obecního úřadu, které bylo zákonem č. 302/1999 Sb. ke dni 3.12.1995 zrušeno, není v souladu s ústavními zárukami danými Listinou základních práv a svobod. Pokud by takto měly být odpírány účinky smluvního vztahu, který považovali účastníci za platně uzavřený a na jehož základě již, a to nejméně do uzavření následné smlouvy, jednali, zpochybňovala by se bez zásadního důvodu právní jistota účastníků posuzovaného právního vztahu. Stěžovatel na základě výše uvedeného dovozuje, že za tohoto stavu nebyla zrušena původní smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 29.5.1999, kde výše nájemného byla podstatně nižší, a tato původní smlouva proto platila až do zániku nájemního vztahu. Jestliže žalobce ve svém skutkovém tvrzení vycházel ze smluvního vztahu, který opírá o absolutně neplatnou smlouvu ze dne 29.9. 1999 (neboť ohledně téhož předmětu nájemního vztahu není možné za trvání jedné nájemní smlouvy uzavřít nájemní smlouvu novou bez toho, aby se nejprve předchozí smlouva řádně ukončila), je neplatný i jeho požadavek na placení nájemného z tohoto neplatného smluvního vztahu.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 7C 677/2000, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 29.5.1995 byla uzavřena mezi žalobcem a stěžovatelem smlouva o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Žalobce dovozoval absolutní neplatnost této smlouvy tím, že k ní nebyl udělen předchozí souhlas Městským úřadem v Hodoníně podle §3 odst. 2, odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, platného před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 302/1999 Sb. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29.9.2005, č. j. 7C 677/2000-101, bylo uloženo stěžovateli zaplatit žalobci celkovou částku 458.023,-Kč s příslušenstvím a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 57.290,-Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27.11.2008, č. j. 38 Co 10/2007-161, rozhodnuto tak, že rozsudek soudu I. stupně se až na změnu ve výroku II. o nákladech řízení potvrzuje. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se závěrem soudu I. stupně v tom, že mezi žalobcem a stěžovatelem byla dne 29.9.1995 platně uzavřena nájemní smlouva o nájmu nebytových prostor. K námitce stěžovatele, že nájemní vztah mezi ním a žalobcem nebyl založen uvedenou nájemní smlouvou ze dne 29.9.1995, nýbrž nájemní smlouvou ze dne 29.5.1995, odvolací soud uvedl, že tuto smlouvu považuje za absolutně neplatnou z důvodu absence předcházejícího souhlasu Městského úřadu v Hodoníně vyžadovaného podle dřívějšího znění zákona č. 116/1990 Sb. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 15.2.2010, č. j. 26 Cdo 4101/2009-181, odmítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Hodoníně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
V projednávané právní věci stěžovatel namítal, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 29. 5.1995 z důvodu absence předcházejícího souhlasu Městského úřadu v Hodoníně vyžadovaného podle dřívějšího znění zákona č. 116/1990 Sb. Takový předchozí souhlas považuje stěžovatel za nadbytečný, což ostatně dokládá i to, že tento požadavek byl zákonem č. 302/1999 ke dni 3.12.1995 zrušen.
Dle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, účinného do dne 2.12.1999 platilo, že místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. Ustanovení §3 odst. 4 téhož zákona pak stanovilo, že pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Z obsahu shora označeného spisu Okresního soudu v Hodoníně vyplývá, že okresní soud založil svůj závěr o neplatnosti nájemní smlouvy na absenci předchozího souhlasu tehdejšího Městského úřadu v Hodoníně s pronájmem nebytových prostor vyžadovaného podle dřívějšího znění zákona č. 116/1990 Sb., s tímto právním závěrem se ztotožnil také Krajský soud v Brně. Na způsobu, jakým obecné soudy posoudily předmětnou nájemní smlouvu, nespatřuje Ústavní soud nic ústavně nesouladného, nejedná se o interpretaci extrémní či svévolnou, která by byla způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel v této souvislosti na podporu svého stanoviska odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, je třeba poukázat na skutečnost, že závěry plynoucí z tohoto rozsudku byly překonány rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněným pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého okolnost, že následně došlo ke zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění následků stanovených v §39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 3, C 266, str. 75 a násl.). Účinky absolutní neplatnosti právního úkonu totiž působí definitivně a neplatnost trvá, i když z hlediska následné právní úpravy by zde důvod neplatnosti nebyl. Názor, z něhož vychází rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1346/2001-109, podle kterého by soud měl po zrušení zákonného ustanovení, s nímž byl právní úkon (v dané věci smlouva o nájmu nebytových prostor) v rozporu (tj. po účinnosti zákona č. 302/1999 Sb.), vyvodit z takové okolnosti "příslušné důsledky, jak pro úvahu o udržitelnosti striktního závěru podle §39 obč. zák. (ve vztahu k dříve platnému §3 odst. 2, odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.), tak pro úvahu o rovnosti práv účastníků sporu", nelze přijmout. Nejvyšší soud ČR v citovaném rozsudku uzavřel, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. 12. 1999 bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná; na tom nemění nic skutečnost, že ustanovení §3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb. bylo zrušeno s účinností od 3. 12. 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. Ze stejného závěru vycházel Nejvyšší soud ČR také ve svém usnesení ze dne 30. října 2007, sp. zn. 33 Odo 687/2005, ve kterém uvedl, že okolnost, že ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., vyžadující předchozí souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy, bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly. Argumentace, že v daném případě šlo o protiústavní ustanovení, dokládaná nálezem Ústavního soudu České republiky, je sice namístě, ovšem z hlediska již nastalých právních skutečností nemůže obstát, protože absolutní neplatnost smlouvy nastala ex tunc, tedy od počátku, a pokud by byl přijat názor "zhojení" takovéto neplatnosti (konvalidace), došlo by k opětovné nerovnosti či rozdílnosti právního režimu smluv o nájmu nebytových prostor, uzavřených před 3. 12. 1999 (před přijetím zákona č. 302/1999 Sb.), a to jednak těch, jejichž platnost byla posuzována před uvedeným datem, a jednak těch, jejichž platnost je posuzována po uvedeném datu.
Takto odůvodněné závěry Nejvyššího soudu ČR (které stěžovateli vyložil dovolací soud v usnesení ze dne 15. 2. 2010, č. j. 26 Cdo 4101/2009-181), s nimiž jsou stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů zcela v souladu, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. K tomu je třeba uvést, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "jednoduchého" práva. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze za situace, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva, k takovému závěru ovšem Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl. Stěžovatelem napadená rozhodnutí tak považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu soudu prvního stupně ani soudu odvolacího prvky libovůle či svévole.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu