ECLI:CZ:US:2010:1.US.1323.10.1
sp. zn. I. ÚS 1323/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A., se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-111 5 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2010 sp. zn. 20 Cdo 294/2010, spolu s návrhem na zrušení ustanovení části první čl. I. bodu 98. zákona č. 7/2009 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka výše označené rozhodnutí. Stěžovatelka se domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedené rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). S ústavní stížností byl spojen rovněž návrh na zrušení ustanovení části první čl. I. bodu 98. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že imanentní součástí právního státu je zachování práva na spravedlivý proces. Tento je souborem základních principů, které je nutné dodržet v rámci řízení před soudem, aby bylo možné o tomto uvažovat jako o spravedlivém. Právo na řádný a spravedlivý proces v sobě zahrnuje nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na takové soudní řízení, ve kterém se uplatňují všechny zásady spravedlivého rozhodnutí dle zákona, v souladu s ústavními principy a ve kterém budou zachována veškerá zákonná pravidla pro vedení sporu. Stěžovatelka podotkla, že si je vědoma skutečnosti, že občanský soudní řád není natolik určitý a precizní, aby bylo možné jej aplikovat bez výkladu jeho jednotlivých ustanovení, stěžovatelka je toho názoru, že výklad zákonných ustanovení nelze provádět v rozporu s principy spravedlivého procesu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala rozhodnutím Ústavního soudu č. 114/1997 SbNU.
Podstatou argumentace stěžovatelky je tvrzení, že v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu při aplikaci zákonných procesních pravidel, který postupoval zcela rigidně a formalisticky, se dopustil ve vztahu k stěžovatelce denegatio iustitiae. Nejvyšší soud měl aplikovat ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatelka jako oprávněná se nemůže domoci uspokojení své pohledávky podáním nového návrhu, neboť proti tomu svědčí překážka věci pravomocně rozhodnuté. Nejvyšší soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že stěžovatelce zamezil domáhat se svého práva prostřednictvím mimořádného opravného prostředku, který v jiných případech "ve věcech samých" zákon připouští. Tento postup navíc Nejvyšší soud ani řádně neodůvodnil, toliko prostým odkazem na ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a neodůvodnil proč nemůže být přípustnost dovolání založena na základě jiných ustanovení zákona.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. září 2009 (20 Co 411/2009-104) jako soud odvolací změnil usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. dubna 2009 (22 Nc 5327/2009-30), kterým nařídil exekuci proti P. N. (dále jen "povinný"). Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. září 2009 (20 Co 411/2009-104) zamítl provedení exekuce na majetek povinného a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, stěžovatelce uložil zaplatit povinnému náklady odvolacího řízení 56 476,- Kč a náklady soudního exekutora Mgr. P. J. ve výši 5 652,50 Kč.
Ve výchozím řízení se stěžovatelka jako oprávněná dle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. prosince 2000 (37 Cm 2/99-19) ve spojení s vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. ledna 2008 (15 C 240/2006-176) a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2008 (30 Co 251/2008-276), domáhala vůči povinnému uspokojení pohledávky ve výši 2 830 445,40 Kč s přísl. exekucí na majetek povinného v rozsahu hodnoty blíže popsaných nemovitostí.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze (20 Co 411/2009-104) podala stěžovatelka v zákonné lhůtě dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2009 č. j. 20 Co 411/2009-104 dle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s .ř. jako nepřípustné.
Stěžovatelka spolu s návrhem na zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností navrhla, aby Ústavní soud rovněž zrušil ustanovení části první čl. I. bodu 98. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Dle názoru stěžovatelky je bodem 98 čl. I novely o. s. ř. založen nepřípustný rozdíl v přístupu k soudům a opravným prostředkům mezi řízením nalézacím a tzv. vykonávacím, ačkoliv v obou jsou uplatňována práva účastníků řízení a v obou je rozhodováno ve věci samé se všemi důsledky s tím spojenými. Stěžovatelce přitom není zřejmé, z jakého důvodu bylo ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění před 1. červencem 2009 novelou o. s. ř. vypuštěno.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se domáhala v plném rozsahu přezkoumání stížností napadeného rozhodnutí, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí o dovolání, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu ani z napadených rozhodnutí nezjistil, že by v řízení došlo ze strany obecných soudů k pochybení v rovině ústavněprávní, které stěžovatelka namítá, zejména pokud jde o její tvrzení o pochybeních dovolacího soudu, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2009 sp. zn. 20 Co 411/2009. Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit povinnému do tří dnů od právní moci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 360,- Kč k rukám advokáta. Stěžovatelka podala dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu, kterým zamítl exekuci, jež byla v předcházejícím řízení nařízena nalézacím soudem. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Čl. II. Přechodných ustanovení bodu 12. zákona č. 7/2009, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového znění §243c odst. 2 tím není dotčeno. Zákon nabyl účinnosti 1. července 2009.
Z ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. pak plyne, že od 1. července 2009 již dovolání není přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Rozhodnutí dovolacího soudu v konkrétní věci stěžovatelky bylo vyhlášeno 30. července 2009, tedy vydáno po 1. červenci 2009 a zrušené ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak již dle názoru Nejvyššího soudu nelze aplikovat a dovolání stěžovatelky proto Nejvyšší soud považuje za nepřípustné.
Dále byl namítán dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., a stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud tak má za to, že obecný soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadeném rozhodnutí. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecného soudu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto konstatuje, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž přiměřeným způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatelky, tedy nebyl dán. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatelky shledáno důvodným a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
Pokud jde o namítané porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv dle čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 90 či čl. 91 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces významně souvisí (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny), jeho porušení však shledáno nebylo.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základních práv (čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 10 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem (§74 zákona o Ústavním soudu) na zrušení napadeného ustanovení části první čl. I. bodu 98. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996). Dále k návrhu stěžovatelky na zrušení napadeného ustanovení zákona Ústavní soud závěrem podotýká, že stěžovatelka by si měla být vědoma toho, že ani zrušení napadené novely zákona by ji nepřineslo příznivější rozhodnutí v její věci, neboť tímto postupem by nemohla být automaticky obnovena platnost předchozí zrušené právní úpravy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. srpna 2010
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu