ECLI:CZ:US:2010:1.US.1398.10.1
sp. zn. I. ÚS 1398/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 24, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 8. 2009, čj. 20 P 87/2006 - 261, a rozsudku Městského soudu v Praze zde dne 17. 2. 2010, čj. 23 Co 15/2010 - 327, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o zvýšení výživného, změně styku a výchovy jeho nezletilého syna. Podle stěžovatele zmíněnými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V řízení měla být dále porušena zákonná práva a zájem nezletilého dítěte ve smyslu zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), ve znění pozdějších předpisů, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudů při určení výše výživného a rozhodování o jeho návrhu na změnu úpravy styku a změny výchovy u nezletilého syna. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozebral podrobnosti realizace styku s nezletilým a polemizuje s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů. Nesouhlasí s jejich závěry a odůvodnění napadených rozsudků podrobil kritice, v níž vznesl tytéž argumenty, které již uplatnil v předchozích stadiích řízení. Obecným soudům dále vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jeho výše uvedených základních práv.
III.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o jejich ústavní konformitě. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tedy není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku.
V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v §96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelem tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy pro jeho nezletilého syna.
Obdobné platí i pro rozhodování obecných soudů o úpravě styku a výchovy nezletilých dětí ve vztahu k jejich rodičům. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů provedly všechny nezbytné důkazy, náležitě je zhodnotily ve smyslu §132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Pokud rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.
Stěžovatelovo tvrzení, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v naprostém nesouladu se skutečným stavem věci, neshledal Ústavní soud důvodným. Soud prvního stupně i soud odvolací při rozhodování ve věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelových základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi obecné soudy již podrobně zabývaly. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu