ECLI:CZ:US:2010:1.US.1415.10.1
sp. zn. I. ÚS 1415/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 23. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 1415/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. P. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010 č. j. 6 Ads 74/2009-43 o zamítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 č. j. 42 Cad 200/2008-20, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o starobní důchod horníka, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010 č. j. 6 Ads 74/2009-43 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 č. j. 42 Cad 200/2008-20 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010 č. j. 6 Ads 74/2009-43 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 č. j. 42 Cad 200/2008-20 se zrušují.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena zásada rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že pracoval v období let 1974-1987 uvnitř hlubinných uranových dolů jako důlní měřič, od roku 1974 do roku 1978 neslo jeho zaměstnání označení "úsekový měřič", od roku 1979 pracoval jako "samostatný důlní měřič" na základě výnosu Federálního ministerstva paliv a energetiky č. 6/1978, přes změnu názvu však šlo o stejnou práci ve stejném, ne-li mnohdy horším pracovním prostředí se zvýšeným obsahem prachu, vlhka a vyšších dávek ionizujícího záření, jakou vykonávali ostatní uranoví horníci. I přes tuto skutečnost byl stěžovatel posouzen Českou správou sociálního zabezpečení se svým zaměstnáním "důlní měřič" jako osoba nespadající pod zákonnou definici pracovní pozice DĚLNÍK-HORNÍK, či DĚLNÍK GEOLOGICKÉHO PRŮZKUMU, kterou nařízení vlády č. 117/1988 Sb. v příloze č. 2 pod bodem 3 definuje jako práci v oblasti důlního měřictví, větrání a geologie. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, který má za to, že tento katalog (příloha č. 2 v nařízení vlády č. 117/1988 Sb.) je převzat z nařízení vlády č. 74/1982 Sb., a namísto vymezení činnosti "práce v oblasti důlního měřictví" obsahuje pouze pojmenování a číslo funkce "pomocník důlního měřiče-fígurant". To, že v seznamu nařízení vlády č. 74/1982 Sb. chybí zaměstnání úsekového důlního měřiče, geologa a geofyzika, nelze vysvětlit, a proto je téměř jisté, že k absenci těchto profesí v seznamu došlo snad jen úřední chybou, pouhým opomenutím. Retroaktivita, kterou použil zaměstnavatel a Česká správa sociálního zabezpečení při aplikaci nařízení vlády č. 74/1982 Sb. na předcházející zaměstnání profese měřičů, je podle §18 odst. 4 a §170 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná, protože tak degraduje původní výsadní postavení mezi uranovými horníky do zhoršeného postavení "ostatních zaměstnání v hornictví", a vyloučila ho tak z působnosti nařízení vlády č. 557/1990 Sb. Stěžovatel nastoupil do zaměstnání v uranových dolech dne 2. 6. 1972 a deset let práce při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy pod zemí v hlubinném uranovém dolu, po kterých vznikal nárok na hornický důchod, docílil dne 2. 6. 1982. Až měsíc poté, co splnil tento požadavek, nabyl dne 1. 7. 1982 účinnosti zákon č. 74/1982 Sb. (sic - pozn. red.: nejedná se o zákon, nýbrž o nařízení vlády č. 74/1982 Sb., o některých úpravách v nemocenském pojištění a důchodovém zabezpečení pracujících v hornictví), který tuto dosavadní nejvýše privilegovanou 1. kategorii v hlubinných dolech rozdělil do dvou skupin [I.AA - §14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. a I.A - §14 odst. 2 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb.]. Rozdělení na skupinu I.A a I.AA bylo odůvodněno výkonem povolání druhé zmíněné kategorie v mimořádně nevhodných pracovních podmínkách, přesně v těchto podmínkách však pracoval i stěžovatel. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnání důlního měřiče nutno považovat za vybrané zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí hlubinného uranového dolu. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily nastolenou právní otázku a nesprávně právní předpisy na jeho věc aplikovaly. Pokud by Ústavní soud došel k závěru, že dané právní předpisy byly aplikovány řádně, má stěžovatel za to, že jde o předpisy diskriminační a nerovné, neboť stěžovatel byl vyjmut z rozsahu zvýhodněných hornických důchodů podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb., ač jeho kolegové toto právo požívají. Jasným důkazem o nerovnosti, která nemá objektivní základ, je, že stěžovatelovi kolegové při měření ("figuranti" neboli "pomocníci měřiče") vykonávali zcela shodnou práci, jakou činil stěžovatel, přičemž figurant nárok na mimořádný důchod podle výše uvedených právních předpisů má, neboť spadá pod vymezení podle přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., stěžovatel však nikoli.
3. Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 42 Cad 200/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 č. j. 42 Cad 200/2008-20 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 5. 2008 č. 500 624 315. Uvedeným rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení zamítla stěžovatelovu žádost o starobní důchod pro nesplnění podmínek nařízení vlády č. 557/1990 Sb. V odůvodnění svého rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení uvedla, že nárok na mimořádný hornický starobní důchod stěžovateli nevznikl, protože v kategorii I.AA uran neodpracoval deset let. Nevznikl mu ani nárok na starobní důchod podle nařízení vlády č. 465/1968 Sb. (sic), protože do uranového průmyslu nenastoupil před 1. 1. 1969. Proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení podal stěžovatel žalobu, v níž namítal, že podle jeho názoru nejméně 10 let pracoval ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech, kdy překročil nejvyšší přípustnou expozici, a pracoval tak ve vybraném zaměstnání ve smyslu §1 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb. Potvrzení jeho zaměstnavatele, pokud byl zařazen do kategorie I.A, není podle jeho názoru správné. Je přesvědčen, že splnil všechny podmínky pro to, aby byl zařazen a aby mu bylo vydáno potvrzení o zařazení do kategorie I.AA. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem o charakteru svého pracovního zařazení. Poukázal na to, že ve sporném období vykonával soustavně a v průběhu kalendářního měsíce (cca 64 % směn v podzemí z celkově odpracovaných) veškeré provozní práce v oboru důlního měřictví na stálých pracovištích důlního úseku v podzemí hlubinného uranového dolu. Krajský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
4. Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
5. Nejvyšší správní soud odkázal ve vyjádření k ústavní stížnosti na odůvodnění svého rozsudku, v němž je uvedeno, jakými úvahami se soud při svém rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele řídil. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že má za to, že jeho rozhodnutí není v rozporu se stěžovatelem citovanými ustanoveními Listiny základních práv a svobod, a proto je namístě ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
6. Také Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
7. Česká správa sociálního zabezpečení uvedla, že vzhledem k tomu, že stěžovatel namítá diskriminační a nerovné působení platných právních předpisů týkajících se zařazení určitých prací do zvýhodněné pracovní kategorie a s tím souvisejícího zvýhodnění v důchodových nárocích pracovníků, nehodlá využít svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření účastníků řízení stěžovateli a umožnil mu, aby se k nim vyjádřil, stěžovatel však tohoto svého práva nevyužil.
9. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděného a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
10. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19).
11. Při výkladu a aplikaci právních předpisů tedy nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).
12. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze došlo právě z důvodu přepjatého formalismu ke stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces.
13. V dané právní věci jde o posouzení, zda stěžovatel splnil podmínky pro mimořádné poskytnutí starobního důchodu podle nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům. Podle §1 odst. 1 uvedeného nařízení vlády toto nařízení upravuje podmínky mimořádného poskytování starobního důchodu občanům, kteří vykonávali vybraná zaměstnání v hornictví, byli zaměstnání nejméně 25 roků a dosáhli věku 50 let do 31. 12. 2000. Podle §1 odst. 2 uvedeného nařízení vybranými zaměstnáními v hornictví se pro účely tohoto nařízení rozumějí zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech uvedená pod č. 1-7 a 11 v příloze č. 2 nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Podle §2 odst. 2 uvedeného nařízení občan uvedený v §1 odst. 1 má nárok na starobní důchod též, jestliže a) byl zaměstnán nejméně 10 roků ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech, b) překročil nejvyšší přípustnou expozici a c) skončil výkon vybraného zaměstnání hornictví v uranových dolech do 31. 12. 1990 v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice.
14. Nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, ve svém §1 odst. 2 stanoví, že zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech jsou zaměstnání uvedená v příloze č. 2 tohoto nařízení. V příloze č. 2 je pak uveden seznam zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech (na tuto přílohu č. 2 odkazuje nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům). Pod č. 3 tohoto seznamu je mimo jiné uvedeno zaměstnání horník-dělník, vrtný dělník, vzorař, dělník v geologickém průzkumu, karotážník. V popisu pracovní činnosti těchto zaměstnání je pak mimo jiné uvedena práce v oboru důlního měřictví, větrání a geologie.
15. Ze stěžovatelovy žaloby ze dne 23. 6. 2008, kasační stížnosti i z podání stěžovatele učiněného Nejvyššímu správnímu soudu dne 24. 11. 2009 vyplývá, že se stěžovatel domáhal toho, aby bylo přehodnoceno zařazení jeho bývalého zaměstnání jako měřiče úseku a samostatného důlního měřiče do pracovní kategorie I.A, jak je provedl jeho dřívější zaměstnavatel a jak je převzala ve svém rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008 č. 500 624 315 Česká správa sociálního zabezpečení. Stěžovatel uvedl, že odpracoval 3006 směn v podzemí, z toho jako důlní měřič 1879 směn, tato doba 1879 směn odpracovaná na 42. důlním úseku hlubinného dolu představuje dle jeho názoru 13 let práce v podzemí, která mu nebyla započítána jako doba výkonu zaměstnání v kategorii I.AA. Stěžovatel nesouhlasí se zařazením do pracovní kategorie, jak je provedl jeho zaměstnavatel, a poukazuje na skutečnost, že při klasifikaci zaměstnání nebyly respektovány §18 a 170 zákona č. 100/1988 Sb. ani článek II resortního seznamu Federálního ministerstva průmyslu a energetiky č. 5/1988, který je vzorem pro hodnocení hornických zaměstnání. Vzhledem k nejasnostem ohledně jeho zařazení do příslušné kategorie se stěžovatel domáhal vypracování znaleckého posudku k objasnění této otázky.
16. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se výše učiněnými námitkami stěžovatele řádně nezabývaly, což ve svém důsledku vedlo k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, na němž pak soudy postavily své právní závěry.
17. Soud prvního stupně v odůvodnění svého zamítavého rozsudku citoval příslušná ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 557/1990 Sb. vztahující se na projednávanou věc a uvedl, že z evidenčních listů důchodového zabezpečení je zřejmé, že stěžovatel odpracoval ve vybraném zaměstnání v hornictví v kategorii I.AA celkem 2113 dnů, tj. 6 roků a 23 dnů. To je dle soudu prokazováno "potvrzením", podle něhož nejvyšší přípustná expozice byla překročena dne 29. 12. 1990, kdy také stěžovatel skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví. Pokud stěžovatel namítal, že "potvrzení" je nesprávně vyplněno a veškerá jím odpracovaná doba v podzemí uranového dolu měla být zařazena do kategorie I.AA uran, a žádal, aby ve věci byl ustanoven znalec, který by podal znalecký posudek ohledně charakteru pracovního zařazení stěžovatele, pak krajský soud tomuto návrhu nevyhověl. Poukázal na to, že stěžovatel má možnost ve věci podat u obecného soudu určovací žalobu podle občanského soudního řádu o obsah "potvrzení". Navíc pak ve správním spisu je založena zpráva DIAMO, s. p., ze dne 3. 7. 2007, z níž vyplývá, že tato organizace opětovně prověřovala správnost zařazení zaměstnání stěžovatele v období od 14. 8. 1974 do 31. 5. 1987, přičemž uvedla, že ve zmíněném období stěžovatel pracoval jako důlní měřič v kategorii technickohospodářských pracovníků pod číslem zaměstnání 05-20-01 I.A. Z hlediska pracovního zařazení patřil tedy do kategorie střídavě fárajících, což znamenalo, že pokud odpracoval v kalendářním roce více než polovinu směn v podzemí, bylo mu období tohoto roku započítáno do I.A kategorie. Pokud by odpracoval méně než polovinu směn v podzemí, bylo by mu období příslušného roku započítáno do III. kategorie. V případě stěžovatele byla splněna podmínka odpracování více než 50 % směn v podzemí, a proto mu byla odpracovaná doba zařazena do I.A kategorie. Tímto způsobem postupovalo DIAMO, s. p., u všech zaměstnanců, kteří patřili do kategorie střídavě fárajících. V žádném případě není možno stěžovateli přiznat na zmíněné období zařazení do kategorie I.AA. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že Česká správa sociálního zabezpečení při posuzování nároku stěžovatele na mimořádný starobní hornický důchod podle uvedeného nařízení vlády zhodnotila řádně veškeré listinné doklady o zaměstnání stěžovatele založené ve správním spisu. Stěžovatel nepředložil žádné důkazy, jimiž by byla prokázána neplatnost evidenčních listů důchodového zabezpečení, z jejichž obsahu žalovaná vycházela. Pokud Česká správa sociálního zabezpečení žádost stěžovatele o starobní důchod zamítla, byl její postup dle Krajského soudu v Praze shledán v souladu s nařízením vlády č. 557/1990 Sb.
18. Z výše uvedeného je zřejmé, že se Krajský soud v Praze vůbec nezabýval charakterem stěžovatelem skutečně vykonávané práce v podzemí ve vztahu k příslušným předpisům sociálního zabezpečení, pouze mechanicky převzal zařazení této činnosti do pracovní kategorie, jak je učinil bývalý zaměstnavatel stěžovatele, a zdůraznil, že zaměstnavatel již jednou správnost tohoto pracovního zařazení prověřoval.
19. Otázkou zařazení stěžovatelem vykonávané činnosti v podzemí, respektive podřazením takové činnosti pod činnosti, jak je uvádí příloha č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., se zabýval až Nejvyšší správní soud, který stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že zaměstnání důlního měřiče, případně samostatného důlního měřiče, nelze považovat za vybrané zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech, protože v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., které výslovně uvádí seznam zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech, není zaměstnání důlního měřiče, případně samostatného důlního měřiče, výslovně uvedeno.
20. Ústavní soud má za to, že postup Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze pří výkladu výše citovaných předpisů sociálního zabezpečení byl striktně formální. V prvé řadě je třeba opětovně zdůraznit, že v řízení nebyl doposud řádně zjištěn charakter výkonu činnosti stěžovatele, kterou vykonával jako samostatný důlní měřič. Soud prvního stupně učinil krok k takovému zjištění dotazem na bývalého zaměstnavatele stěžovatele ohledně přesného rozpisu náplně práce stěžovatele, avšak spokojil se s odpovědí, že této žádosti nelze vyhovět, neboť ve spise se žádné doklady nedochovaly. Soud prvního stupně tak vycházel pouze z tvrzení bývalého zaměstnavatele stěžovatele a údajů uvedených v "potvrzení", což by bylo akceptovatelné za situace, kdy by stěžovatel tyto údaje nerozporoval, v opačném případě však bylo na Krajském soudu v Praze, aby provedl další dokazování v tom smyslu, zda skutečně činnost v podzemí vykonávaná stěžovatelem spadala či nespadala mezi činnosti uvedené v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb.
21. Nejvyšší správní soud, aniž by vycházel z charakteru stěžovatelem skutečně vykonávané činnosti, nýbrž pouze z jejího formálního označení, dospěl k závěru, že tato činnost označená v příslušném "potvrzení" bývalého zaměstnavatele stěžovatele jako měřič úseku a samostatný důlní měřič není uvedena v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., a proto zaměstnání důlního měřiče, případně samostatného důlního měřiče, nelze považovat za vybrané zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech. Nejvyšší správní soud šel ve svých úvahách ještě dále a dovodil, že pokud se stěžovatel domnívá, že výkon jeho činnosti spadal pod činnosti uvedené v citované příloze pod bodem 3, tedy horník-dělník a další zaměstnání, v jejichž popisu pracovní činnosti jsou mimo jiné uvedeny práce v oboru důlního měřictví, je nutno vyjít z toho, že nařízení vlády mělo na mysli práce pomocníka měřiče (figuranta), tak jak to bylo uvedeno v nařízení vlády č. 74/1982 Sb.
22. Tento závěr Nejvyššího správního soudu dle Ústavního soudu postrádá jakékoli opodstatnění, což platí i o názoru Nejvyššího správního soudu, že by snad činnost stěžovatele měla spadat pod zaměstnání vedoucího (samostatného) důlního měřiče, jež je uvedeno až v příloze č. 3 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. a které se nepovažuje za vybraná zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech (§1 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb.).
23. Pokud se Nejvyšší správní soud odvolává ve svých závěrech na přílohu k nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 74/1982 Sb., o některých úpravách v nemocenském pojištění a důchodovém zabezpečení pracujících v hornictví, a dovozuje, že seznam zaměstnání uvedený v příloze nařízení vlády č. 117/1988 Sb. je třeba vykládat v souvislosti s nařízením vlády č. 74/1982 Sb., je třeba uvést, že ustanovením §9 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. byla část I přílohy nařízení vlády č. 74/1982 Sb. zrušena, a pro posouzení důchodových nároků stěžovatele je tedy nutno vycházet pouze z ustanovení nařízení vlády č. 117/1988 Sb., v jehož v příloze č. 2 není sice výslovně uvedeno zaměstnání důlního měřiče (ale také ani pomocníka měřiče), avšak pod bodem 3, jak bylo výše konstatováno, je uvedeno zaměstnání dělník v geologickém průzkumu, přičemž v popisu pracovní činnosti zaměstnání zařazených v tomto bodě je pak mimo jiné uvedena práce v oboru důlního měřictví, větrání a geologie.
24. Ústavní soud nemůže žádným způsobem předjímat, pod kterou kategorii zaměstnání činnost stěžovatele spadala, je však zřejmé, že pod některé ze zaměstnání uvedených v příloze č. 2 nebo v příloze č. 3 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. vzhledem k doposud nezpochybněnému charakteru práce pod zemí v oboru důlního měřictví spadat musí. Odkaz na přílohu č. 3 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. a zaměstnání vedoucího (samostatného) důlního měřiče však dle Ústavního soudu není případný, neboť již z názvu přílohy č. 3 "Seznam zaměstnání vybraných vedoucích technickohospodářských pracovníků hlubinných dolů a geologického průzkumu prováděného hornickým způsobem a vedoucích technických pracovníků státní báňské správy" a z charakteru zaměstnání hlavní měřič (organizace, řízení a kontrola důlně měřických, geologických, geofyzikálních a hydrogeologických prací) a vedoucí (samostatný) důlní měřič (koordinace, řízení a kontrola důlně geologických prací) uvedených v citované příloze vyplývá, že se jedná o činnosti spíše řídícího a organizačního charakteru, o který se na základě dosud provedeného dokazování (které však, jak bylo výše uvedeno, nebylo provedeno řádným způsobem) v případě stěžovatele nejedná.
25. Ústavní soud proto uzavírá, že výklad §2 odst. 2 nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, ve spojení s §1 odst. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, provedený Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Praze je interpretací, jež pro svou formálnost a prvotně nedostatečně zjištěný skutkový stav vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
26. Z výše uvedených důvodů v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Krajského soudu v Praze zrušil.
27. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.