ECLI:CZ:US:2010:1.US.1442.10.1
sp. zn. I. ÚS 1442/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů W. H., B. E. G., nezl. J. P. H. a nezl. J.-S. H., všech zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010, č. j. Nco 27/2010-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Opírají ji zejména o následující důvody:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010, č. j. Nco 27/2010-80 (dále jen "napadené usnesení"), byla jako opožděná odmítnuta námitka podjatosti vznesená stěžovateli vůči soudkyni Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Věře Adámkové ve věci projednávané tímto soudem pod sp. zn. 16 C 64/2008.
Podle stěžovatelů byla námitka podjatosti podána nikoli opožděně, nýbrž včas, a byla nadto odůvodněna závažnými okolnostmi. Proto současně navrhli, aby Ústavní soud do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost napadeného usnesení odložil. V opačném případě hrozí, že věc bude rozhodnuta vyloučenou soudkyní Krajského soudu v Hradci Králové.
Stěžovatelé uvedli, že již ve své námitce podjatosti vůči soudkyni Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Věře Adámkové upozornili, že při jednání ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 64/2008, konaném dne 27. 10. 2009, došlo opakovaně k verbální kontroversi mezi jimi a touto soudkyní. Tato kontroverse se stala předmětem dvou stížností na nevhodné chování soudkyně adresovaných předsedovi soudu, projednávaných pod sp. zn. St 50/2009, St 52/2009. Obě stížnosti byly - podle tvrzení stěžovatelů - vyhodnoceny jako důvodné, neboť předseda soudu ve svém přípisu ze dne 17. 12. 2009 konstatoval, že JUDr. Adámkové se nepodařilo vést celé jednání v duchu relevantních právních předpisů a že místy zbytečně a nevhodně komentovala slova "pronesená jinými". Ze shora uvedených okolností stěžovatelé dovodili, že je dána důvodná pochybnost o schopnosti soudkyně JUDr. Věry Adámkové vést předmětné řízení nadále nestranně a podali vůči ní námitku podjatosti.
Pokud jde o otázku včasnosti podané námitky, stěžovatelé uvedli - jak vyplývá z protokolů o jednáni - že nebyli soudem řádné poučení ve smyslu ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř., takže na věc dopadá ustanovení §15a odst. 2 in fine o. s. ř.; není tak - podle stěžovatelů - nutné zabývat se otázkou, kdy se o důvodech zakládajících pochybnost o nepodjatosti soudkyně dozvěděli.
Stěžovatelé dodali, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením námitku podjatosti odmítl jako opožděnou. Konstatoval, že se stěžovatelé o důvodech vyloučení dozvěděli již při samotném jednání, jehož řízení soudkyně nezvládla, tzn. dne 27. 10. 2009; obsah protokolu o jednání konaném dne 14. 7. 2009 vyhodnotil vrchní soud tak, že poučení předpokládané ustanovením §15a odst. 2 in fine o. s. ř. stěžovatelům dáno bylo. Stěžovatelé v této souvislosti uvedli - byť by ponechali stranou otázku, zda lze formulaci v protokolu "Námitka co do obsazení soudu ani jiná námitka bránící zahájení jednání není vznesena" hodnotit jako poučení ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 o. s. ř. (zejména s přihlédnutím k ustanovení §40 odst. 6 o. s. ř.) - že nelze přehlédnout, že řada dalších podstatných důvodů, o něž svou námitku podjatosti opřeli, jim nebyla známa dříve než z vyrozumění předsedy soudu ze dne 17. 12.2009.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové evidovaný pod sp. zn. 16 C 64/2008. Zjistil, že stěžovatelé dne 17. 12. 2009 písemně vznesli námitku podjatosti vůči soudkyni JUDr. Věře Adámkové [č.l. 72 - 74], která podle nich nezvládla řízení jednáni konaného dne 27. 10. 2009 a v důsledku toho se na adresu žalobců při jednání opakovaně vyjádřila způsobem, za nějž posléze vyslovila ochotu se jim omluvit [č.l. 78] a který jí byl jako nevhodný vytknut i předsedou soudu. Podle stěžovatelů nelze očekávat, že by jmenovaná soudkyně po těchto událostech dokázala k oběma stranám řízení přistupovat nestranně a nepodjatě a že by se tento incident neodrazil i v jejím procesním rozhodování. Pokud jde o včasnost podání námitky podjatosti poukázali na to, že nebyli soudem poučeni ve smyslu §l5a odst. 1 o. s. ř.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 4. 2010, č.j. Nco 27/2010-80, uvedenou námitku podjatosti odmítl. Zejména uvedl, že podle §15a odst. 1 o. s. ř. účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni. Podle odst. 2 citovaného ustanovení účastník je povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení, nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů po té, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících).
Z příslušného spisového materiálu vrchní soud zjistil, že v protokolu o ústním jednání ze 14. 7. 2009, je mj. zapsáno [č.l. 34]: "Námitka co do obsazení soudu ani jiná námitka bránící zahájení jednáni není vznesena". Dle zjištění vrchního soudu přitom k protokolaci soudu nebyly účastníky řízení, ani jejich přítomnými advokáty učiněny žádné připomínky. Vrchní soud dospěl k závěru, že uvedená formulace představuje dostatečné poučení o možnosti vznést námitku podjatosti vůči soudci, kterému byla věc dle rozvrhu práce přidělena. V takovém případě podle §15a odst. 2 o. s. ř. platí, že účastník je povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit do 15 dnů po té, co se o důvodu pojatosti dozvěděl.
Podání stěžovatelů, ve kterém vznesli námitku podjatosti vůči soudkyni Adámkové z důvodu, že nezvládla řízeni jednání konaného dne 27. 10. 2009, došlo soudu dne 18. 12. 2009, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v §15a odst. 2 o. s. ř. Proto odvolací soud podle §16 odst. 1 a 2 o. s. ř. podanou námitku, jež byla podle něho opožděná, odmítl.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížností vyjádřil Vrchní soud v Praze. Uvedl, že základní práva (svobody) stěžovatelů porušena nebyla. Stejně jako v odůvodnění napadeného usnesení připomněl, že jestliže důvodem podání námitky podjatosti bylo nevhodné chování soudkyně při projednávání věci dne 27. 10. 2009, mohli stěžovatele dle §15a odst. 2 o. s. ř. vznést námitku podjatosti do 15 dnů poté, kdy k tomuto nevhodnému chování došlo. Stěžovatelé však vznesli námitku podjatosti až po uplynutí této lhůty, a to dne 18. 12. 2009. Proto vrchní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud dovozuje, že ve vyjádření vrchního soudu není obsaženo nic, co by nevyplývalo již z napadeného rozhodnutí, a proto je stěžovatelům k event. replice nezasílal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelů uvádí Ústavní soud následující:
a) Poučení krajským soudem vůči stěžovatelům ohledně možnosti vyjádřit se k osobám soudců a příslušnících ve smyslu §15a odst. 1 o. s. ř. bylo zcela adekvátní. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na uznávanou komentářovou literaturu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 82, která je zajedno v tom, že způsob, jakým soud účastníky poučí ve smyslu §15a citovaného zákona, závisí do značné míry na jeho uvážení, a to zvláště s ohledem na specifika každého jednotlivého případu. V tomto konkrétním případě je forma poučení, na niž vrchní soud poukazuje, dostačující.
b) Stěžovatelé tvrdí, že závažné pochybnosti o nestrannosti soudkyně JUDr. Adámkové získali až na základě vyjádření místopředsedy Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 12. 2009, který reagoval na jejich stížnosti týkající se průběhu jednání před soudem dne 27. 10. 2009. Tu však Ústavnímu soudu není zřejmé, jaké zásadní informace - tedy ve vztahu k následně uplatněné námitce podjatosti vůči soudkyni Adámkové - stěžovatele z tohoto přípisu získali; z něho totiž v zásadě vyplývá toliko to, že to byla zejména veřejnost přítomná ústnímu jednání před soudem konaném 27. 10. 2009, která jednání před soudem narušovala (to ostatně soudkyni Adámkovou vedlo k uložení pořádkové pokuty). Místopředseda krajského soudu ve zmiňovaném přípisu konstatuje, že některá pochybení soudkyni Adámkové týkající se jednání 27. 10. 2009 - kdy se nechala "strhnout" nemístnými projevy účastníků a veřejnosti k nepřiměřeným verbálním odpovědím - vytkl a tento postup podle něho zcela dostačuje. Tento názor sdílí i Ústavní soud.
c) Ústavní soud usuzuje, že odkaz stěžovatelů na citovaný přípis místopředsedy krajského soudu se jeví jako účelový a v podstatě slouží k možnosti tvrdit zachování výše zmíněné patnáctidenní lhůty; míra případného pochybení soudkyně Adámkové byla totiž stěžovatelům a jejich advokátu známá již od okamžiku konání onoho rozporovaného jednání před soudem a následné vyjádření místopředsedy krajského soudu na tom nemohlo nic významného změnit.
d) Nad rámec toho považuje Ústavní soud ještě za vhodné uvést, že se podrobně zabýval jak průběhem jednání ze dne 14. 7. 2009 [č.l. 33 - 38], tak i průběhem jednání ze dne 27. 10. 2009 [č.l. 53 - 59]. Nedospěl přitom k závěru, že by soudkyně Adámková vedla jednání, jakož i celé řízení způsobem, který by její nestrannost zpochybňoval.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
S ohledem na to nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu