ECLI:CZ:US:2010:1.US.1471.10.1
sp. zn. I. ÚS 1471/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Janem Tarabou, advokátem, se sídlem Prokopova 339, Písek, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, č. j. 29 Co 501/2009-105, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud"). Výrokem I. tohoto rozhodnutí bylo odvolací řízení o odvolání stěžovatele (jako žalobce 1) a žalobce 2) J. K., zastaveno. Výrokem II. tohoto rozhodnutí byl potvrzen výrok I., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2009, č. j. 22 C 166/2006-74 (dále také "soud prvního stupně"). Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a uložení povinnosti hradit náklady státu jeho osobě jsou nesprávné, nespravedlivé a porušující zaručené právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
Ústavní stížnosti obsahuje popis dosavadního průběhu řízení, v němž se stěžovatel jako žalobce 1) a žalobce 2) J. K. po žalované J. Ž., domáhali zaplacení částky 13 625,- Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit částku 7 500,- Kč s příslušenstvím, jinak žalobu zamítl, dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a současně uložil žalobcům i žalované (každému z nich) povinnost zaplatit státu částku 5 201,- Kč.
Proti výroku II. a III. tohoto rozsudku podali žalobci odvolání, které však podáním ze dne 1. 10. 2010 vzali zpět. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání rovněž žalovaná, avšak její odvolání odvolací soudu neshledal důvodným.
Stěžovatel uvádí, že obecné soudy rozhodly o nákladech řízení účastníků a o nákladech řízení zálohovaných státem zcela nelogicky a v rozporu se soudní judikaturou. Dále uvádí, že "dle nastudovaných judikátů předvídal, že rozhodnutí ohledně povinnosti hradit náklady řízení vzniklé jemu jako žalobci a též státu bude učiněno v jeho prospěch, neboť se zcela důvodně dožadoval ochrany svého práva."
Vzhledem k tomu, že žalovaná rozhodnutí soudu prvního stupně napadla odvoláním, stěžovatel "zcela důvodně předvídal, že z jeho titulu má odvolací soud povinnost přezkoumat celé napadené výroky o nákladech řízení bez ohledu na to, v jakém rozsahu byly tyto výroky napadeny, případně jak bylo odvolání do nich odůvodněno." Odvolací soud dle tvrzení stěžovatele při rozhodování o nákladech řízení měl vzít v úvahu, že stěžovatel v předmětném sporu uspěl v meritu věci.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 90 Ústavy České republiky:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že žalobci dne 11. 5. 2006 podali proti žalované žalobu, jíž se domáhali zaplacení částky 13 625,- Kč s příslušenstvím, neboť dle jejich přesvědčení žalovaná v období od 6. 12. 2005 do 6. 5. 2006 výhradně sama užívala nemovitost, jejímiž podílovými spoluvlastníky jsou žalobci (každý z 1/4) a žalovaná (z 1/2), přičemž odmítla zaplatit náhradu v podobě peněžitého plnění ve výši obvyklého nájemného. Podáním ze dne 5. 4. 2007 žalobci zčásti vzali žalobu zpět a navrhli, aby žalované bylo uloženo zaplatit částku ve výši 10 892,- Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně výrokem I. rozsudku ze dne 23. 3. 2009, č. j. 22 C 166/2006-74, žalované uložil povinnost zaplatit částku 7 500,- Kč s příslušenstvím, jinak žalobu zamítl, výrokem II. zastavil řízení co do částky 2 733,- Kč s příslušenstvím, výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem IV. uložil žalobcům i žalované (každému z nich) povinnost zaplatit státu částku 5 201,- Kč. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil na základě procesního výsledku sporu, kdy žádný z účastníků neměl převažující úspěch ve věci. Výrok o nákladech řízení ve vztahu ke státu byl odůvodněn tím, že znalecký posudek byl vypracován v zájmu všech účastníků řízení.
Proti výroku II. a III. tohoto rozsudku podali žalobci odvolání, které však podáním ze dne 1. 10. 2010 vzali zpět. Z tohoto důvodu odvolací soud řízení o odvolání žalobců zastavil.
Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání rovněž žalovaná, avšak její odvolání odvolací soud neshledal důvodným, proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to i ve výrocích dotýkajících se nákladů řízení.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozhodnutí je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takové rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecné soudy v rámci občanského soudního řízení věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč nepřiznaly stěžovateli náhradu nákladů řízení a účastníkům uložili povinnost hradit náklady řízení státu, resp. proč došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem soudu odvolacího, řádně odůvodnily.
Jestliže tedy odvolací soud zmíněnou otázku posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, jde o právní závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
K postupu stěžovatele Ústavní soud dále uvádí, že ochrany svých tvrzených práv se mohl domáhat jím podaným odvoláním, které však společně se žalobcem 2) vzali zpět. Odvolací soud se tak správně zabýval pouze odvoláním žalované, o kterém rovněž meritorně rozhodl. Postupem odvolacího soudu tak stěžovatel v žádném případě nebyl krácen na svých právech a rozhodnutím odvolacího soudu se jeho postavení jako žalobce nijak nezhoršilo.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu