ECLI:CZ:US:2010:1.US.1510.10.1
sp. zn. I. ÚS 1510/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Medkova 913/48, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2010, čj. 29 Cdo 3766/2009 - 76, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2009, čj. 12 Cmo 459/2008 - 67, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, čj. 23 Cm 17/2008 - 60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, jako zasahujících do jeho práv zakotvených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Porušení těchto práv vidí ve skutečnosti, že obecné soudy posoudily jím podané námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jako jeho první procesní úkon ve věci, přičemž je mínil pouze jako podnět k zahájení řízení. Prvním procesním úkonem by bylo až ústní projednání věci. Stěžovatel má tak za to, že jeho návrh na složení jistoty na náklady řízení žalobcem - společností CDV-2, LTD (dále "žalobce") - byl podán po právu, protože podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nelze považovat za jednání ve věci. Stěžovatel rovněž namítl, že plná moc zvoleného právního zástupce žalobce nebyla superlegalizována, a nebylo mu proto známo, o jakou právnickou osobu se jedná.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že směnečným platebním rozkazem, vydaným Městským soudem v Praze dne 3. 3. 2008, čj. 47 Sm 35/2008 - 14, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6,000.000,- Kč s odměnou a příslušenstvím ze směnky. Stěžovatel podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky.
Podáním ze dne 18. 7. 2008 stěžovatel navrhl, aby Městský soud v Praze uložil žalobci povinnost složit jistotu na náklady řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, čj. 23 Cm 17/2008 - 60, byl návrh stěžovatele zamítnut. K jeho odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2009, čj. 12 Cmo 459/2008 - 67, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud unesením ze dne 20. 1. 2010, čj. 29 Cdo 3766/2009 - 76, jako nepřípustné odmítl a v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako soudu prvního stupně, pak dovolací řízení zastavil.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že netvoří součást soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Těžištěm ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů o tom, zda jím podané námitky jsou nebo nejsou prvním procesním úkonem ve věci. Přitom pouze vyjadřuje svůj nesouhlas, aniž by uvedl relevantní argumenty pro podporu svých tvrzení. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že obecné soudy nevyhověly jeho žádosti o uložení povinnosti žalobci složit jistotu na náklady řízení.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces však přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Takové skutečnosti však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
Obecné soudy stěžovateli přesvědčivě vysvětlily, že v souladu s ustanovením §51 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, povinnost složit jistotu nelze uložit, jestliže návrh na její složení byl podán poté, když odpůrce (stěžovatel) ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ač věděl, že navrhovatel není československým občanem, nebo že československé občanství pozbyl (odst. a) citovaného ustanovení); případně pokud návrh na zahájení řízení je vyřizován platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem (odst. d) citovaného ustanovení).
Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy se jednotlivými námitkami stěžovatele, totožnými s těmi uplatněnými v ústavní stížnosti, adekvátně zabývaly a odpovídajícím způsobem mu vysvětlily, proč s odkazem na §51 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním a čl. 12 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství, jež je podle jejího čl. 234 písm. a) spolu s čl. 10 Ústavy ČR pro české soudy závazná, není jeho návrhu možno vyhovět. Svá rozhodnutí přesvědčivě a detailně odůvodnily. Stěžovatel tak pouze znovu opakuje totožný okruh námitek, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, domáhá se tak přezkumu Ústavního soudu jako by byl další instancí obecného soudnictví, což není.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost, a nepochybně ji využil, uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo než ústavní stížnost, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu