ECLI:CZ:US:2010:1.US.1547.10.1
sp. zn. I. ÚS 1547/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky SUPER BABY s.r.o., se sídlem Nákupní 7, Plzeň, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem AK Divadelní 3/a, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2010 sp. zn. 13 Co 366/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručující, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti i spisového materiálu Okresního soudu Plzeň-město (20 C 97/2008) vyplynulo, že Krajský soud v Plzni v pořadí prvním rozsudkem ze dne 26. srpna 2008 (13 Co 366/2008-67) změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. května 2008 (20 C 97/2008-43) tak, že žaloba o zaplacení 6 298,- Kč s přísl. P. K. (dále jen vedlejší účastnice) se zamítá. Dále uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 24 162,- Kč. Vedlejší účastnice se po stěžovatelce domáhala vrácení kupní ceny za zakoupený dětský kočárek s tvrzením, že od kupní smlouvy odstoupila poté, co její reklamace nebyla včas vyřízena v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě.
Ústavní soud k návrhu vedlejší účastnice nálezem ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. III. ÚS 2983/08 zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (13 Co 366/2008-67) pro pochybení odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí nalézacího soudu a to, aniž by řádně provedl dokazování. Odvolací soud nerespektováním procesních pravidel odvolacího řízení a výkladem aplikovaného ustanovení zákona na ochranu spotřebitele nerespektujícím jeho účel, omezil práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Plzni v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. února 2010 (13 Co 366/2008-88) potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. května 2008 (20 C 97/2008-43). Stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši 11 520,- Kč.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti argumentuje tím, že odvolací soud byl vázán názorem vysloveným ve zmíněném nálezu Ústavního soudu a rozsudek potvrdil, aniž by se zabýval podáním stěžovatelky před vyhlášením rozhodnutí. Toliko sdělil, že se jedná o uplatnění nových skutečností, které však nelze uplatnit v odvolacím řízení. Stěžovatelka má však zato, že rozhodnutím odvolacího soudu, který se nezabýval skutečnostmi uváděnými stěžovatelkou v rámci odvolacího řízení, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka tvrdila, že jí v rámci řízení před soudem prvního stupně nebyla dána možnost uplatnit skutečnosti, které v důsledku závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu uplatnila až v rámci odvolacího řízení. Tímto postupem byla krácena na svých procesních právech, což vedlo k neúspěchu ve věci samé.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu. Ústavní soud neshledal důvodným zasahovat do rozhodování obecného soudu, jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva na ochranu slabší strany tj. spotřebitele zakotvené v ustanovení §55 a §56 občanského zákoníku. Takový postup lze hodnotit za protiústavní, jen za předpokladu, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavní soud k výše uvedenému rozhodnutí uvádí, že ve věci stěžovatelky se jedná o spor o zaplacení bagatelní finanční částky. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (srov. §202 odst. 2 o. s. ř., od 1. 7. 2009 byla částka zvýšena na 10 000 Kč), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98 (nepublikovaná usnesení)]. Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2010
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu