ECLI:CZ:US:2010:1.US.1569.10.1
sp. zn. I. ÚS 1569/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele S. Č., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, Škroupova 957, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2233/2008, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2007, sp. zn. 21 Co 110/2007, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, zejm. práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. Nc 8442/2004, byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2004, č. j. Nc 8442/2004-8. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2007, sp. zn. 21 Co 110/2007, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Obecné soudy se zabývaly tvrzením stěžovatele, že (zbývající) částku, která byla předmětem exekuce, povinnému již zaplatil v hotovosti, což stěžovatel dokládal kopií směnky, na jejímž rubu byl rukou napsán text o uhrazení dluhu povinnému s dvěma podpisy, o jednom z nich stěžovatel tvrdil, že patřil povinnému. Po dalším dokazování soudy uzavřely, že stěžovatel předání peněz neprokázal, neboť ostatní důkazy vedou k závěru opačnému, přičemž znalecký posudek, který by objasnil pravost podpisu povinného nemohl být proveden, protože stěžovatel předložil pouze fotokopii listiny.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2233/2008, bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že spornou částku 142.200,- Kč zaplatil povinnému, o čemž svědčí zápis na rubu směnky, který má dokládat uhrazení splátky povinnému. Tuto směnku stěžovatel předložil v řízení v kopii a na výzvu soudu i v originálu, který soud ověřil se založenou kopií. Následně byl originál směnky se zápisem stěžovateli při vloupání do kanceláře odcizen a na opakovanou výzvu soudu za účelem nařízení znaleckého posudku tento originál stěžovatel již nemohl předložit. Dále stěžovatel poukazuje na další nesrovnalosti obsahu směnek předložených jím a oprávněným. Vytýká především obecným soudů, že nepodrobily znaleckému zkoumání listiny založené ve spise, zejména směnek předložených oprávněným.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud ničeho, z čeho by bylo možno usuzovat na protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s důkazním hodnocením, jak jej provedly obecné soudy.
Je zjevné, že obecné soudy se při hodnocení důkazů nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, se zásadou volného hodnocení důkazů, obsaženou v §132 občanského soudního řádu a představující princip jejich nezávislosti. Za takového zjištění pak Ústavní soud není ani oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, atrahovat tak na sebe právo přezkumného dohledu
a "hodnotit" hodnocení důkazů učiněná obecnými soudy (čl. 81, 82 a 83 Ústavy ČR, rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.).
Vzhledem k charakteru řízení (návrh na zastavení exekuce) obecné soudy spatřovaly důkazní břemeno na straně stěžovatele. Krajský soud v Hradci Králové výslovně uvedl, že text na rubu stěžovatelem předložené směnky je nutno kvalifikovat jako kvitanci. Protože oprávněný její pravost popřel, bylo na povinném, aby prokázal pravost jím předložené listiny a pravost podpisu oprávněného. Soudy byly zajedno v tom, že stěžovatel důkazy způsobilé prokázat pravost podpisu nepředložil. V odvolání se pravost předložené listiny přitom nepokusil prokázat ani jinými důkazními návrhy. K námitce stěžovatele ohledně znaleckého posudku listin předložených oprávněným již Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že tyto důkazy by žádnou informaci o pravosti kvitance nepřinesly [srov. usnesení soudu druhého stupně str. 2-3]. V usnesení Okresního soudu v Hradci Králové je dále podrobně popsáno, jaká další zjištění vyvracejí tvrzení stěžovatele, a to zejména s ohledem na předchozí probíhající soudní (vykonavací) řízení, v nichž stěžovatel tvrzení o zaplacení pohledávky neuplatnil [str. 5-6 usnesení].
Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, nýbrž tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, jejích přílohách a již obecným soudem nashromážděného spisového materiálu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Pro uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu