ECLI:CZ:US:2010:1.US.1618.09.1
sp. zn. I. ÚS 1618/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem v Praze 5, Staropramenná 17, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1247/2008-180 ze dne 2. dubna 2009, proti rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 212/2003-72 ze dne 24. 1. 2004 (správně 21. 1. 2004) a č. j. 51 Co 43/2006-138 ze dne 26. 5. 2006, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 98/2007-161 ze dne 2. 4. 2007, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 13 C 510/2001 ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 13 C 510/2001 ze dne 26. 10. 2005 a sp. zn. 13 C 510/2001 ze dne 9. 9. 2002 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 510/2001-147 ze dne 12. 1. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1247/2008-180 ze dne 2. dubna 2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 43/2006, 51 Co 103/2006-138 ze dne 26. 5. 2006, kterým byl ve výroku I potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 510/2001-87 ze dne 5. 5. 2004 ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 13 C 510/2001-122 ze dne 26. 10. 2005. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo výrokem I vyhověno stěžovateli proti žalované co do částky 27.442,- Kč s příslušenstvím a výrokem II byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 10.991,50 Kč s příslušenstvím. Dále stěžovatel brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 212/2003-72 ze dne 24. 1. 2004 (správně 21. 1. 2004), jímž byl v zamítavém výroku o věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 510/2001-40 ze dne 9. 9. 2002. Konečně ústavní stížnost směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 98/2007-161 ze dne 2. 4. 2007, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 510/2001-147 ze dne 12. 1. 2007, kterým soud prvního stupně rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit žalovanému náklady řízení. Všechna citovaná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 jsou ústavní stížností rovněž napadena. Uvedenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 26 odst. 3, čl. 28 věta první a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na práci a na spravedlivou odměnu za vykonanou práci spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech.
Nejvyššímu soudu vytýká, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 43/2006, 51 Co 103/2006-138 ze dne 26. 5. 2006 prohlásil za nepřípustné, neboť dotčeným rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Připomíná, že v řízení byla uplatněna částka 747.600,- Kč, z níž byla částka 709.166,50 Kč zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 13 C 510/2001 ze dne 9. 9. 2002 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 212/2003-72 ze dne 21. 1. 2004. Z této částky pak byla vypočtena i náhrada nákladů řízení, jejíž zaplacení vedlejšímu účastníku bylo stěžovateli uloženo napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 510/2001-147 ze dne 12. 1. 2007, ve znění usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 98/2007-161 ze dne 2. 4. 2007. Dále k podpoře své stížnostní námitky uvedl, že i napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 43/2006, 51 Co 103/2006-138 ze dne 26. 5. 2006 bylo rozhodováno v této části řízení o částce 38.433,50 Kč, tedy o částce vyšší než 20.000,- Kč. Napadené rozhodnutí dovolacího soudu tak není po právu a je jím zvýhodněn vedlejší účastník - žalovaný.
Stěžovatel dále prohlásil, že obecné soudy nižších stupňů v napadených rozsudcích rozhodly - při posuzování otázky, zda trval či netrval na dalším zaměstnávání u žalobce ve smyslu §61 odst. 1 a 2 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) - odlišně od stávající judikatury a v rozporu s hmotným právem. Řízení tak bylo postiženo vadou, spočívající v krácení pracovních práv stěžovatele garantovaných mu v čl. 26 odst. 3 a v čl. 28 Listiny, jakož i jeho procesních práv ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna výše uvedená napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost směřuje také proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 98/2007-161 ze dne 2. 4. 2007, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 510/2001-147 ze dne 12. 1. 2007, jímž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 97.540,50 Kč. Proti těmto rozhodnutím není vzhledem k ustanovení §236, §238 a §238a o. s. ř. dovolání přípustné. Jak vyplývá ze spisu sp. zn. 13 C 510/2001 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, dovolání také podáno nebylo.
Napadené usnesení Městského soudu v Praze bylo doručeno stěžovateli cestou jeho právního zástupce dne 17. 4. 2007; tímto dnem počala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti. Tato lhůta uplynula v sobotu dne 16. 6. 2007, a proto ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu a ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. bylo posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti pondělí dne 18. 6. 2007. Ústavní stížnost však byla podána až dne 22. 6. 2009, tedy opožděně.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 98/2007-161 ze dne 2. 4. 2007 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 510/2001-147 ze dne 12. 1. 2007 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
III.
Ústavní stížnost dále směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 212/2003-72 ze dne 24. 1. 2004 (správně ze dne 21. 1. 2004), kterým byl v zamítavém výroku o věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 510/2001-40 ze dne 9. 9. 2002. Ze spisu soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nebyl napaden dovoláním, a proto lhůtu k podání ústavní stížnosti je nezbytné počítat ode dne doručení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 212/2003-72 ze dne 21. 1. 2004 byl stěžovateli doručen cestou jeho právního zástupce dne 7. 4. 2004; lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula v neděli dne 6. 6. 2004, a proto ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu a ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. bylo posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti pondělí dne 7. 6. 2004. Ústavní stížnost však byla podána až dne 22. 6. 2009, tedy opožděně.
Proto Ústavnímu soudu i v tomto případě nezbylo než ustavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 212/2003-72 ze dne 21. 1. 2004 a proti předchozímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 9. 2002, č. j. 13 C 510/2001-40, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání tímto zákonem.
IV.
Ústavní stížností je dále napadeno usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1247/2008-180 ze dne 2. dubna 2009, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 43/2006, 51 Co 103/2006-138 ze dne 26. 5. 2006, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli částku 10.991,50 Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Dovolací soud uvedl, že dovolání podal stěžovatel do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu a není tedy podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř. - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu je proto nepochybné, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno cestou jeho právního zástupce dne 22. 4. 2009; lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula v neděli dne 21. 6. 2009. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána elektronicky v pondělí dne 22. 6. 2009, a potvrzena písemným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2009, byla podána včas, a proto je proti napadenému rozhodnutí dovolacího soudu přípustná (§63 zákona o Ústavním soudu, §57 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v prvé řadě dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se tedy zabýval napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné, protože ve výroku odvolacího soudu, který byl dovoláním napaden, bylo rozhodováno o plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč (konkrétně pak bylo rozhodováno o částce 10.991,50 Kč). V postupu dovolacího soudu však porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces neshledal; jeho rozhodnutí je souladné s předchozí rozhodovací praxí, která se vždy opírá o závěr, že rozhodujícím je výše plnění, o němž odvolací soud ve výroku napadeném dovoláním rozhodoval.
Uvedenou praxi již podrobně přezkoumával i Ústavní soud, který ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009 dospěl k závěru, že: "Mimořádný opravný prostředek je svojí povahou vskutku výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstační proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání stanoven rozdílně pro věci obchodní a pro věci ostatní a je primárně odvíjen od kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, jímž se rozdílně konstituují či deklarují práva a povinnosti v právních vztazích v řízení vystupujících stran."
Ústavní soud v této souzené věci dospěl k závěru, že zásah odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně přesně měřitelný byl, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně o částce 10.991,50 Kč a jen tento výrok byl napaden dovoláním.
Se zřetelem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1247/2008-180 ze dne 2. dubna 2009 podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
V.
Ústavní stížností byly napadeny i rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 43/2006, 51 Co 103/2006-138 ze dne 26. 5. 2006, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 510/2001-87 ze dne 5. 5. 2004 (ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu č. j. 13 C 510/2001-122 ze dne 26. 10. 2005) v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a byl zrušen ve výroku o nákladech řízení. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 27.442,- Kč s příslušenstvím (výrok I, který nebyl odvoláním napaden) a byla zamítnuta jeho žaloba o částku 10.991,50 Kč s příslušenstvím (výrok II napadený odvoláním).
Vzhledem k tomu, že dovolání proti napadenému zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo - jak je uvedeno výše - odmítnuto jako nepřípustné (ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), bylo posledním procesním prostředkem ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu odvolání; lhůtu k podání ústavní stížnosti bylo tedy nutné počítat od doručení rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání. Rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli doručen cestou jeho právního zástupce dne 26. 11. 2006 (č.l. 142 revers) a od tohoto dne počala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti, která skončila ve čtvrtek dne 25. 1. 2007. Ústavní stížnost však byla podána až dne 22. 6. 2009, tedy opožděně.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 43/2006, 51 Co 103/2006-138 ze dne 26. 5. 2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 510/2001-87 ze dne 5. 5. 2004 (ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu č. j. 13 C 510/2001-122 ze dne 26. 10. 2005) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
VI.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval tvrzením stěžovatele o porušení jeho základního práva na spravedlivou odměnu za práci, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu